Učitelé potřebují lepší přípravu, tak ji pomáháme měnit

O jaké změny ve vzdělávání vám v iniciativě Otevřeno jde?

Usilujeme o to, aby byli začínající učitelé připraveni dělat svoji práci lépe. Když jsme před čtyřmi lety s touto myšlenkou začínali jako iniciativa studentů pedagogiky, tak jsme úplně netušili, jak se v následujících letech rozšíříme, a to nejen po celé republice, ale i z hlediska spektra lidí, které zapojujeme. Otevřeno už dnes zdaleka není jenom studentskou iniciativou, kterou jsme byli na začátku. Stali jsme se uskupením začínajících učitelů, studentů a vzdělavatelů, jednoduše lidí, kteří se točí kolem vzdělávání pedagogů. Spojujeme své síly pro myšlenku, aby lidé, kteří v Česku nastupují jako začínající učitelé, byli dobře připraveni na svoji roli, a to v tom smyslu, že dokážou vytvářet dobré podmínky pro učení všech žáků. Pro takovou připravenost je přitom klíčové, jak vypadá učitelské studium, které se odehrává na pedagogických fakultách, případně na dalších místech. Naším cílem je postupná proměna vzdělávání učitelů na pedagogických fakultách, orientovaná na pedagogické dovednosti, na způsob pedagogické práce a na celou roli pedagoga. Dnes jsou programy na pedagogických fakultách, jakkoliv se proměňují k lepšímu a mnoho věcí je potřeba ocenit, pořád velmi silně zaměřené na aprobační obory a velmi málo na pedagogiku. Důvody jsou historické, finanční, systémové.

Podstatné ovšem je, že nám nejde o to, aby do praxe přicházeli učitelé lépe připraveni na dosavadní poměry. Nechceme, aby si jen uměli lépe stoupnout před tabuli, odpřednášet látku, otestovat ji v testech, rozdat známky a potrestat neposlušnost.

Jsme hluboce přesvědčeni, že vzdělávání má v mnoha ohledech vypadat jinak – a ze zkušeností vlastních i zprostředkovaných víme, že také může. A ty ohledy souvisejí s tím, jak přistupujeme k žákům, v čem se je snažíme rozvíjet, jaké jsou vůbec cíle vzdělávání. Proměna přípravy učitelů je pouze cestou, kterou považujeme za nezbytnou k tomu, aby se proměňovalo vzdělávání jako takové.

Prací s učiteli usilujeme o to, aby bylo školní vzdělávání radostnější, úspěšnější, více orientované na potřeby žáka. Abychom jako učitelé přemýšleli a přehodnocovali, co je ve výuce důležité, jaké kompetence a oblasti máme prioritně rozvíjet. Abychom to dělali způsobem, který je pro žáky citlivý, ne zbytečně restriktivní. Aby byla škola skutečně dílnou lidskosti, kde se děti s radostí posouvají tam, kam potřebují.

Jak vaše iniciativa vznikla?

Otevřeno jsme založili před čtyřmi lety v Brně na základě přesvědčení, že je potřeba začít otevírat diskusi, zda by se neměla příprava učitelů reformovat. Ten popud byl živen naší osobní zkušeností, jakým způsobem vzdělávání pedagogů vypadat může a jakým způsobem většinově vypadá.

Když to vztáhnu na vlastní zkušenost pedagoga a současně studenta pedagogické fakulty, tak mě docela fascinovalo, že se v té samé budově mohou vyskytovat velmi zajímavé, smysluplné a kvalitní kurzy a vedle nich převažující ty, které nám vůbec smysl nedávaly. Se spolužáky jsme si říkali: tady se vzdělávají učitelé, a přitom na tu podstatu, o kterou má v jejich práci jít, se zapomíná. Byl to průnik emocí rozladěnosti i naděje, ale i vlastních zkušeností se vzděláváním školním i mimoškolním, s prací s dětmi a dospívajícími. Nebyli jsme snadno „opitelní rohlíkem“, že to jinak nejde, protože jsme měli vyzkoušeno a nastudováno, že jde. Na tento popud jsme začali dávat dohromady lidi a poměrně rychle jsme se stali organizací s řadou programů, s více než stovkou aktivních členů a s pobočkami na většině pedagogických fakult, kde usilujeme o postupnou proměnu.

V čem spočívá vaše činnost?

Děláme tři věci. Zaprvé pořádáme akce a další aktivity pro studující a začínající učitele, prostřednictvím kterých se jim snažíme nabízet obzory, jichž se jim ve formálním studiu nedostává. Organizujeme semináře, debaty či Noc vzdělávání, což je velký, celostátní festival. Přinášíme těmto lidem zážitky, zkušenosti a ochutnávky, které jim mají předtím, než nastoupí do praxe, ukázat, jak rozmanité vzdělávání může být, které věci jsou v něm důležité a jak je mohou sami dělat. Tyto akce pomáhají nejen obohatit připravující se učitele, ale současně vést diskusi o potřebě změny a rozvíjet kulturu inovací na pedagogických fakultách.

Zároveň má tato činnost řadu limitů. Oslovuje pouze ty, kteří o ni projeví zájem, nemá systémový charakter. Od začátku jsme tedy věděli, že nám tato neformální osvěta nestačí, proto na ni navazujeme dalšími dvěma oblastmi.

V té druhé se zaměřujeme přímo na změny výuky na pedagogických fakultách. Snažíme se jít pozitivní a podpůrnou cestou. Na pedagogických fakultách je celá řada inovátorů, se kterými se spojujeme, abychom dosáhli co největšího efektu. Vyhledáváme lidi, kteří usilují o dobrou praxi, v tom je podporujeme. Jde nám o to ukázat, že pokud je možné reformovat praxe a zavést reflektivní semináře na jedné fakultě, bude to možné rozšířit a zavést i jinde. Zvláště pokud podpoříme šíření know-how mezi nimi. Skrze podporu dobré praxe ve spolupráci s pedagogickými fakultami a jejich zaměstnanci tedy usilujeme o proměnu výuky, která zasahuje všechny studenty dané katedry či fakulty.

K tomu se pak váže naše třetí oblast. Fakulty fungují v širším prostředí, jsou závislé na vnějších podmínkách, které do velké míry určují, jak kvalitní vůbec příprava učitelů může být. Situace to není úplně růžová, fakulty nejsou moc prestižní, jsou podfinancované. Z těchto důvodů působíme také na politicko-mediálníscéně, kde se snažíme ovlivňovat vzdělávací politiku a mediální diskusi o přípravě učitelů, aby i vnější podmínky byly příznivější. Je to běh na dlouhou trať a my tento běh běžíme, jednáme s celou řadou politiků o tom, jaké změny jsou potřeba.

Snažíme se, aby to celé dohromady fungovalo, abychom v pedagogickém vzdělávání dokázali podpořit co nejvíce inovátorů. A nejsme v tom sami. Není to jenom stovka pedagogů, studentů a vzdělavatelů v Otevřenu, sami bychom mnoho nedokázali. Spolupracujeme přímo s pedagogickými fakultami, zapojujeme učitele z praxe, další podporovatele a organizace, programové partnery, finanční partnery. Jen díky spolupráci s nimi všemi se pomalu posouváme ke svým cílům.

Jak se má projevit toto vaše působení v práci učitelů?

Školy jsou velmi autonomní. Ředitelé jsou velmi svobodní v tom, jak postaví vzdělávání na své škole. I učitelé jsou poměrně svobodní v tom, jak postaví svou výuku. Nikdo školám neříká, že mají vypadat tak, jak vypadaly včera. Přesto tak často vypadají a tato svoboda není naplno využívána. Příčin je jistě celá řada, tu hlavní však vidím v tom, jaké podpoře se školám a učitelům dostává. Učitelé často netouží nebo neumějí dělat věci jinak – nikdo je to neučil, nikdo jim pro to neposkytl podmínky, téměř nikdo jim v tom nepomáhá.

Naším posláním je, aby do škol přicházeli učitelé, kteří touží a umějí dělat věci jinak a lépe. Kterým se dostalo kvalitní přípravy a podpory, díky čemuž se dokážou věnovat žákům individuálněji, využívají třeba formativní hodnocení, zaměřují se na to podstatné. Kteří své žáky zkrátka aktivizují k objevování a tvoření.

V tomhle směru nás naplňuje obrovskou motivací, když vidíme celou řadu začínajících učitelů, kteří přicházejí do praxe a nebojí se dělat věci jinak. Když vidíme účastníky našich akcí, jak říkají, že se díky nám začali o vzdělávání více zajímat. Nebo když na setkání začínající učitelé vyprávějí studentům, s čím se potýkají v praxi a jak upravují výuku, aby byla pro žáky zajímavá.

Co se má díky tomu změnit v samotné výuce ve školách?

Myslím, že úplně hlavní je jakési pedagogické uvědomění učitelů založené na orientaci na žáka a na jeho potřeby. Pořád mi přijde, že výuka na školách má ve středu své pozornosti častěji učivo a látku, například renesanci nebo fotosyntézu, což jsou krásné věci, ovšem v centru mého uvažování jako učitele by nemělo být, jak vysvětlím tuhle látku, nýbrž co to znamená pro žáky, jakým způsobem se potřebují rozvíjet. Nejde přitom jen o předávání vědomostí, je to o celkovém působení, o tom, co se žáky dělá způsob nastavené komunikace, způsob hodnocení nebo zpětné vazby. Jsem přesvědčen, že tyhle věci mezi řádky, tohle skryté kurikulum má často na vývoj dětí a dospívajících daleko větší dopad než jednotlivé vědomosti. Těch se většina vytratí, ale to, co zůstává, je zážitek a návyk, jak se mnou bylo zacházeno, jak jsem se měl chovat, jestli jsem byl ve škole jako někdo, kdo se má svobodně a aktivně rozhodovat a nést za své volby odpovědnost. Jestli si z toho odnáším takové návyky do života, abych byl platným občanem demokratické společnosti. Svět, ve kterém budou děti žít, je pro nás zcela nepředstavitelný, těžko dnes můžeme říct, které znalosti budou potřeba. Ale to, co bude potřeba určitě, je schopnost se učit, být aktivní a tvůrčí, spolupracovat a řešit problémy. To si má odnášet ze školy žák. Aby se tak dělo, je potřeba se na to soustředit a postavit na tom výuku. A ne se tvářit, že se tyhle věci už dávno dějí nějak samy.

Proč se hlásíte k vizi Úspěchu pro každého žáka?

Na vizi Úspěchu pro každého žáka je pro mě zásadní spojení „pro každého“. Přijde mi, že ve vzdělávání velmi často zapomínáme na to, že nám má jít skutečně o všechny. Často si představujeme ideální výsek žáků, které zrovna zajímá to, s čím přicházíme. A více či méně pak opomíjíme ty, kteří mohou mít jiné potřeby než většina. Vize Úspěchu pro každého žáka se promítla i do naší vlastní Vize Otevřena, kde dnes stojí, že usilujeme o pedagogy, kteří pomáhají všem svým žákům naplno se rozvíjet. Před čtyřmi roky tam to „všem“ nebylo, ne proto, že bychom někoho dávali stranou, ale proto, že jsme si dostatečně neuvědomovali, jak moc je potřeba si to připomínat. Všichni žáci mají stejné právo na pozornost, nehledě na to, že s některými to může být pro učitele těžší. Už z označení Úspěchu pro každého žáka plyne potřeba nevidět žáky jako třídu, jako masu, kde všichni potřebují to stejné, tedy stejný výklad, stejný test a pak kupodivu jiné známky. Naopak, každý je jiný, každý potřebuje trochu něco jiného, někdy jindy nebo nějak jinak, ovšem všichni, kdo tam jsou, na to mají nárok a my jsme pro všechny, a ne jen pro ty, kterým se zrovna hodí, co jsme si usmysleli, že budeme dělat. Zároveň je třeba přiznat, že takto individuální přístup často přesahuje možnosti jednotlivých učitelů a žádá si úpravu celého systému výuky.

Co je tedy potřeba změnit v systému vzdělávání, aby se tato vize naplňovala?

Myslím, že klíčem je podpora. Nám nestojí v cestě přímé překážky. Školy jsou svobodné. Důvody, proč svobodu často nevyužívají, mohou být kulturní a pak mohou spočívat v tom, že na to nestačí. Systémová podpora učitelů a ředitelů prakticky neexistuje, jsou ponecháni na pospas podfinancované realitě. Uvádění učitelů, péče o učitele, skutečně smysluplný další rozvoj učitelů, to všechno v Česku existuje jen tam, kde to ředitelé či zřizovatelé navzdory podmínkám sami nějak vytvořili. O podpoře samotných ředitelů ani nemluvě. Totéž pak platí o přípravě pedagogů na pedagogických fakultách – za něco stojí jenom tam, kde se o to zasadili konkrétní vyučující a akademici, což je úctyhodné, ale z hlediska státu naprosto nesystémové. Myslím, že stát by se měl zaměřit na podporu lidí, kteří jeho školství uskutečňují. Bude-li se jim dobře pracovat, budou-li se cítit sebejistě a oceněně, potom se nejspíš budou i s větší touhou posouvat dál. A když jim v tom někdo pomůže, tak třeba jednou dokážou upravit i celou školu tak, aby její výuka skutečně vycházela z potřeb každého žáka.

 

Zdroj: Pro časopis Řízení školy rozhovor vedla Mgr. Silvie Pýchová