Absolvovali jste skvělé školení, viděli nejeden inspirativní webinář, případně jste dočetli tento speciál a těšíte se na využití nových znalostí, postupů a přístupů ve třídě? Možná se v tu chvíli ale neotevřou brány pedagogického nebe, aktivita nezafunguje dokonale a místo toho přijde něco jako: „A kdy se budeme konečně učit?“ „Nemůžeme místo toho prostě dostat známku?“ „Nebudou podvádět, když si to opraví sami?“ Co s tím? Je to mnou? Nebo učím prostě takové děti, že na ně platí jenom zaběhlé postupy a žádné novoty nemá cenu zkoušet? Pochopil jsem něco z kurzu špatně?
Nechci být škarohlíd, jsem založením optimista. Velmi dobře si ale pamatuji ty chvíle, kdy jsem přišel s něčím novým, skvělým, zábavným do třídy a ono to nezafungovalo. Ostatně, všechny výše uvedené věty jsou z mých hodin. I přes to, že se formativní hodnocení v tomto a předchozím školním roce objevilo snad ve všech diskuzích, které se jen trochu dotkly školství, jedná se stále o něco nového. a pokaždé, když se pouštíme do něčeho nového, může nás to (nepříjemně) překvapit.
Třeba budou tento článek číst pouze zkušené učitelky a zkušení učitelé a následující řádky pro ně budou jen nutným opakováním. a třeba ne. a tak bych se rád podělil o pár tipů, které mi v takových chvílích pomohly.
Znát smysl
Asi každý pracuje podstatně lépe, pokud zná smysl toho, co dělá. Když zná důvody a cíle. Zní to povědomě – vím, kam jdu a kde na té cestě teď jsem? Není to náhoda. Ve chvílích, kdy zavádění nové věci do výuky „dřelo“, vždy pomohlo, když jsem se s žáky pobavil o tom, proč děláme to, co děláme. K čemu se snažíme dojít. Proč používáme právě tuhle metodu, a ne jinou. Pokud znají žáci smysl, stávají se z příjemců spolupracovníky.
Ptát se
Někdy se setkávám s názorem, že ptaní se je znakem nejistoty. Přiznám se, že mi to přijde divné, zvlášť ve škole. a naopak považuji za velmi důležité se žáků ptát – jak jim daná věc vyhovuje, co by podle nich šlo udělat lépe, co by navrhovali. Často pak přijde moment, kdy se v hodině učím spolu s nimi, protože mě navedou na něco, co by mě nenapadlo. a stejně jako v předchozím bodu, pokud žáci uvidí, že jejich názor má váhu a že se podle něj učitel řídí, přestávají být pouhými účastníky dění a jsou součástí týmu. a tím to nekončí, postupně můžeme dojít k tomu, aby otázky a kritéria tvořili sami žáci. Můžeme jim ukázat, že ptát se je důležité – stejně tak jako ptát se dobře.
Všichni se učíme
Pokud začínáme s něčím novým – a může to být využívání nové aktivity v hodině, zapojení nové aplikace nebo změna systému hodnocení – potřebujeme se to naučit nejprve my sami. a stejně jako nás sebelepší studium nepřipraví na všechna překvapení práce ve třídě, nemůže to udělat ani kurz, webinář nebo knížka. Je pravděpodobné, že se budeme učit po cestě. a to nejen my, ale i žáci. Také oni se potřebují naučit onu novou metodu, nový přístup, sami si vyzkoušet, jak se v dané situaci cítí. Nejspíš to nevyjde napoprvé, možná ani napodruhé. Neměl by to ale být důvod k tomu, abychom od pokusů upouštěli. Pavlína Loňková v podcastu hovory z kabinetu říká: „Změna hodnocení je věc, která potřebuje čas. Pro spoustu lidí je to krok do neznáma.“
Tak až budete zavádět ve svých hodinách to všechno, o čem se dočtete v tomhle čísle, nezapomeňte tomu dát čas.
Zdroj: Pro přílohu časopisu Učitelský měsíčník Daniel Pražák