Mezi veřejností, případně rodiči a učiteli často vzniká až zbytečně velká propast, která se jen horko těžko překlenuje v omezeném čase na třídních schůzkách. Nahlédnout pod pokličku učitelské profese, vyzdvihnout její pozitivní stránky, ale i připomenout její úskalí má za cíl nově vznikající podcastová série od Daniela Pražáka, učitele pražské základní školy a člena iniciativy Otevřeno, s trefným názvem Hovory z kabinetu.
Pozvání do prvního dílu podcastu přijala Eva Fejková, učitelka prvního stupně základní školy v Praze, která svou učitelskou kariéru odstartovala v roce 1987, ale dodneška z ní čiší nadšení a radost z profese. Jak se vůbec dostala k myšlence začít učit?
„Za mlada jsem nebyla vyloženě rebel, ale strašně mě štval tehdejší režim. Když mi bylo tak 14 nebo 15 let, překvapilo mě, že zdaleka ne všichni moji kamarádi znají pravdivé informace, třeba že se rok 68 odehrál trochu jinak, než nám bylo předkládáno. Doma jsme o všem mluvili, tatínek byl typický masarykovský demokrat. Ve škole jsme se o tom ale neučili. Chtěla jsem lidem otevírat oči,“ popisuje svoje odhodlání stát se učitelkou Eva Fejková. „Měla jsem totiž pocit, že skrze učitelství se mi podaří oslovit více lidí,“ dodává.
Vnímá dnešní společnost učitele jinak než dříve? „Po přechodu z pedagogické fakulty jsem byla velmi nadšená a natěšená, ale také jsem si byla vědoma, že jako učitelka začátečník pravděpodobně dělám chyby. Nikdy se mi však nestalo, že by o mé výuce některý z rodičů polemizoval. To ale nemusí hned znamenat, že si lidé učitelů dříve vážili. Zavinit to stejně tak mohl strach, kterým jsme v té době byli obklopeni.“
Evu Fejkovou učitelská profese i po letech opravdu baví, dodává však také, že to samozřejmě neznamená, že ji děti nikdy nerozčílí: „To se samozřejmě stává. Někdy mě rozčílí opravdu hodně.“ Za důležité považuje nebát se před dětmi přiznat, že se dopustila chyby nebo že neví. Chyba obecně v jejím vyučování hraje významnou roli – děti (ale i ona) si musejí osvojit, jak se z ní poučit.
Co by řekla svému začínajícímu učitelskému já? „Přála bych si, abych se dříve než v 50 naučila nebrat si věci osobně. Jsem nervoidní typ, neúspěchy si beru osobně, ale člověk na tom může pracovat a zlepšovat se,“ popisuje Eva svou zkušenost.
Kdyby si měla představit svou ideální hodinu, přála by si, aby hezky plynula a vše v ní stíhala: „Zároveň bych chtěla, aby se hodina obešla bez výchovných excesů, například aby mi v hodině nikdo nehýkal
(smích) a aby si všichni hodinu pokud možno užili. Došla jsem ale ke zjištění, že nadchnout některé děti je opravdu těžké. Jednou mi děti měly sdělit, co je, kromě tělocviku, ten den ve škole bavilo. Nemuselo to být nic, z čeho by byly vyloženě nadšené, stačila mi aktivita, která se jim zdála fajn, že to tzv. šlo. Čtyři z dvaceti dětí nic takového nenašly. Dříve bych se asi chytila za hlavu a říkala si, jestli neučím špatně, dnes už ale vím, že je nutné se s tím zkrátka smířit.“
Co by doporučila učitelům, kteří za sebou mají neúspěšný týden a jen obtížně hledají motivaci pokračovat dále? Důležité je dle ní hýčkat si pozitivní vzpomínky z výuky, momenty, kdy učitel cítí, že se mu něco opravdu povedlo. Takových momentů je dle jejích slov v učitelském povolání poměrně mnoho. „My učitelé bychom na sebe také neměli být tolik přísní. Ne každá hodina se nutně musí podařit přesně podle našich představ.“
Rádi byste se dozvěděli, jaké kurzy a učitelská literatura Evu Fejkovou nejvíce inspirovaly? Jakým způsobem využívá týdenní plány a proč jsou z nich někteří rodiče tak nadšení? Nebo jak si komunikaci s dětmi trénuje doma se svým manželem?
Poslechněte si první díl podcastu Hovory z kabinetu na Spotify, Apple Podcast nebo prostřednictvím dalších podcastových aplikací. Podcast je také možné sledovat na sociálních sítích Facebook a Twitter.
Zdroj: Pro časopis Řízení školy - prosinec 2019, Markéta Popelářová