Inspirace z pralesa - český pohled na filipínské školství

Měla to být další výprava s učitelským kolegou Michalem Burianem, na které prozkoumáme prales, nafotíme materiál pro výstavu a nasbíráme data o masožravých rostlinách pro Michalovu práci. Jenže když jsme měsíc před odletem na Filipíny zařizovali všechny nezbytnosti, všiml jsem si, že přímo vedle ubytování v jedné z lokalit máme základní školu. Jelikož jsem tou dobou navštěvoval kurz srovnávací pedagogiky na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání, začal jsem ze zvědavosti po internetu vyhledávat informace o školství na Filipínách. Zjistil jsem, že v češtině není o tomto tématu napsáno vůbec nic. Na druhou stranu působí na české ambasádě v Manile referentka pro školství a kulturu. Kontaktoval jsem ambasádu a díky neuvěřitelné vstřícnosti se mi podařilo domluvit návštěvu několika škol.

Republika Filipíny je 12. nejlidnatější země světa, tvoří ji celkem 7 641 ostrovů a v jejím čele stojí prezident Rodrigo Duterte. Přestože na skoro každé ulici v Manile visí cedule s nabídkou kurzů čtení a psaní, země se chlubí 95,6% gramotností obyvatelstva. Říká se, že co ostrov, to jiný vzdělávací systém. V minulosti byly Filipíny kolonizovány Španěly, Japonci a Američany – a jejich vliv, například v kultuře a náboženství, převládá doteď.

Školství zde má na starosti Department of Education (DepEd), jehož podíl ze státního rozpočtu byl v minulém roce druhý největší (první byla armáda). Podle dostupných dat (Filipíny nejsou součástí OECD, a tak se hůře srovnávají výsledky) navštěvovalo v minulém roce 83 % žáků státní školy a 17 % soukromé školy nebo bylo vzděláváno doma. Národní testy (National Achievement Tests) ukazují, že existují obrovské rozdíly mezi výsledky žáků v metropoli Manile a v ostatních částech země.

V roce 2013 začal platit centrální K-12 Educational Program, podle kterého se, bez výrazných odchylek, učí v každé veřejné základní škole. Kurikulum klade důraz na rozvíjení kompetencí, připravuje žáka na celoživotní učení a kromě klasických předmětů (jazyk, matematika, science) obsahuje také předměty jako hygiena, domácí práce nebo domácí ekonomika. Soukromé školy vycházejí z tohoto kurikula, ale mohou si ho upravovat podle svých potřeb.

Všechny školy mají výuku angličtiny již od prvního roku a realita tomu odpovídá. Člověk se stejně dobře domluví s ředitelem školy jako s prodejcem na trhu nebo taxikářem, který se ho snaží „natáhnout“.

Aby se člověk mohl stát učitelem, musí vystudovat čtyři roky bakalářského studia na některé z univerzit. Součástí studia je kromě odborné přípravy ve vyučovaném předmětu, pedagogiky a psychologie také jeden semestr náslechů a jeden semestr praxe. Poté následuje zkouška před komisí, kde student musí prokázat jak znalosti, tak schopnost propojit teorii a praxi. Předtím, než může uchazeč nastoupit naplno do školy, musí absolvovat roční stáž na některé ze škol – bezplatně, tak, jak popisoval příklad z úvodu. Během tohoto roku je k dispozici pro případ absence jiných učitelů a pomáhá ve škole s administrativou. Zároveň dál prohlubuje své schopnosti ve zvládání třídy, budování autority mezi žáky a podobně.

Filipínský učitel to vůbec nemá lehké. Na soukromé škole má sice ve třídě maximálně 40 žáků, ve veřejné to ale může být až 60. K ruce má však – alespoň na školách ve větších městech – asistenta, který mu pomáhá s přípravou, s kopírováním a s opravováním. Kromě něj je ve třídě také „prezident třídy“ – žák, kterého si třída zvolí ze svého středu, který má místo úplně vzadu a který se stará o pořádek při výuce. Slovy jednoho z prezidentů třídy: „Stojí to za houby, ale zároveň je to požehnání. Požehnání proto, že člověk může pomáhat učiteli a má zodpovědnost. Za houby to stojí z toho důvodu, že se musí potýkat s touhle bandou bláznů.“ Prezident třídy také zodpovídá za úklid – na veřejných školách si žáci sami vytírají a uklízejí.

Učitelské povolání má ve společnosti velký respekt. Ne snad kvůli platu (v hlavním městě se kantor na veřejné škole jenom s učitelským platem neuživí), který se navíc napříč zemí hodně liší. Učitel je autoritou, za kterou si chodí pro radu jak rodiče, tak někdy také partneři po hádkách. Je vzorem. „Pokud jsi učitel, tak lidi věří, že děláš to nejlepší, co můžeš. Že to není jenom o titulu, ale i o přístupu. Jsi příklad,“ popisuje Raul Deloso, ředitel soukromé školy na ostrově Bohol (většina turistů jezdí na tento ostrov za nártouny, nejmenším a nejokatějším primátem). Český bonmot, že „učitelství je jediné povolání, kde kradeš doma a nosíš to do práce“, platí i zde: „Pokud chceme mít hezkou třídu, musíme vzít peníze z vlastní kapsy a zaplatit si to. To tak prostě je,“ glosuje Gemma Argueles, ředitelka veřejné základní školy.

Respekt společnosti se projevuje i tak, že když odchází učitel do důchodu, je mu vystrojena (na české poměry obří) oslava (Retirement Honor), poděkování za to, co pro společnost udělal. To byl případ Benildy O. Robles, speciální pedagožky, která se starala o žáky 39 let a někteří z jejích svěřenců se stali vrcholovými sportovci. Na oslavě se sešli rodiče, žáci, zaměstnanci školy, ale také zástupci města a Department of Education. Celé odpoledne až do pozdního večera se na školním dvoře střídaly proslovy s tancem a předáváním darů. „Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že budu učitelka. A moje maminka mi byla skvělým příkladem. To povolání má neuvěřitelnou sílu a já jsem šťastná za život, který jsem prožila,“ popsala své pocity oslavenkyně.

Jak to ale vypadá v samotné škole? Hned u vchodu člověka překvapí nekompromisní ochranka, někdy i ozbrojená. Koridory škol jsou barevné a všude visí tradiční diplomy, ale také plakáty s různými návody, žákovské práce, pravidla slušného chování a citáty z bible. Nebyla by to škola, kdyby chyběla vitrína s vycpanými zvířaty, a ani Filipíny nejsou výjimkou. Součástí škol jsou zahrady, kde probíhá výuka na pozemcích. Zatímco přítomnost školních uniforem nepřekvapí, to, že se z nich žáci nepřevlékají ani při okopávání záhonů, už ano.

Tablety jsou hudbou budoucnosti, stejně jako kvalitní pokrytí wi-fi sítí. Některé školy mají počítače, ale žáci je kvůli jejich tristnímu stavu nesmějí používat. I zde ale funguje koncept BYOD (Bring Your Own Device – přines si své vlastní zařízení), kdy žáci používají své osobní zařízení a učitel někdy ze svého telefonu poskytne žákům připojení. Žáci – pokud jim to učitel povolí – si mohou fotit zápisky z tabule nebo nahrávat společné diskuse. Ne u všech učitelů to ale platí. Někteří žákům přístroje na začátku výuky vyberou. Součástí vyučování je i to, jak hledat účelně na internetu. Učitelé si uvědomují, že v dnešní době nemohou předat všechny znalosti oni sami, a tak podporují žáky, aby si věci vyhledávali. Na mnoha školách ale mají žáci omezený počet hodin na školní síti.

Ač je za bránou školy prales a na školním dvoře hřiště, i tady je možné vidět teenagery přilepené k obrazovkám svých zařízení s napjatým výrazem při likvidování virtuálních nepřátel.

Učitelé ze stejné školy spolu sdílejí dobrou praxi několik dní během prázdnin a také během výuky. Na úrovni okresu se setkávají mezi příbuznými obory jednou za čtvrtletí a společně se inspirují a pracují na zlepšeních. Jedná se o jednu z inovací DepEd, které učitelé oceňují, stejně jako celostátní setkání, kam škola vysílá své zástupce, kteří pak referují ostatním.

Ani to však neplatí všude: „Jako běžní učitelé se občas divíme, co za opatření vyjde z DepEd. Jak je možné, že vymyslí něco takového bez konzultace s těmi, co jsou v první linii. Ale snažíme se požadavky plnit. Ne vždycky se nám to daří, ale snažíme se. V hlavním městě jdou učitelé do ulic a demonstrují. Ale tady v regionech nemáme na tyhle věci moc čas. Prostě učíme,“ říká jedna z učitelek na Puerto Princessa Pilot Elementary School a já se nemohu ubránit úsměvu.

 

Zdroj: Pro časopis Řízení školy Daniel Pražáka