Když poprvé zaznělo, „co kdybychom tradiční adaptační pobyt pojali netradičně a strávili jej ve vlaku,“ zdálo se to hodně bláznivě. Nakonec z toho pro všechny zúčastněné bylo pět dní zážitků na celý život, nadšení rodičů, mile závistivé reakce veřejnosti v internetových diskusích a opravdu stmelený školní kolektiv.
Loňský školní rok nepřál jakýmkoliv společným aktivitáma prakticky celý proběhl on-line nebo za přísných hygienických opatření. O to víc dětem chyběly sociální kontaktya o to víc se také těšily, jak si to letos vynahradí. I to se odrazilo v přemýšlení o podobě adaptačního pobytu žáků ScioŠkoly z Prahy 4, kde zvítězil nápad nabídnout namísto tradičního pobytu na jednom místě intenzivní a nevšední zážitek na kolejích.
Nešlo odolat
Sdružení VlakFest tvoří parta mladých železničních nadšenců, kteří dávají dohromady postarší vlaky a pořádají s nimi dobrodružné výpravy po Evropě. Pronajmout si je může kdokoliv, ale škola mezi zájemci dosud nebyla. ScioŠkoly se obecně nebojí pouštět se do neprobádaných vod, tak ani v tomto případě se nad nápadem, který se zrodil v červnu, příliš neváhalo. Pro – kromě výjimečnosti zážitku – hovořil i fakt, že technickou stránku věci, tedy vlastní pobyt na kolejích a řadu souvisejících organizačních otázek, by si nezajišťovala sama škola, ale někdo, kdo má v této oblasti zkušenosti.
A přes drobné obavy, jak to děti zvládnou, byla od počátku nápadem nadšena i většina rodičů. Na cestu po severních Čechách tak vyrazila více než stovka dětí a jejich průvodců. Pro pobyt nebyla stanovena žádná ročníková omezení, takže jeli i ti nejmenší, kteří do školy právě nastoupili. V pondělí vyrazili z Prahy směr Chotiměř, aby se do Prahy v pátek a po více než 300 kilometrech po kolejích zase vrátili.
Více plánování
Jestli se adaptační výlet na železnici organizačně něčím liší od tradičních „adapťáků“, pak je to zvýšenou potřebou plánování. „Všechno jsme promýšleli dopředu, takže jsme byli dobře připraveni a naprostá většina věcí proběhla přesně podle plánu. Jen jednou jsme museli měnit plán zastávky,“ říká k tomu Tea Debnárová, která měla organizaci adaptačního pobytu spolu s kolegy na starost.
Jako úzké místo celého adaptačního pobytu ve vlaku bylo už předem identifikováno zajištění stravování a také zajištění hygienických potřeb. Původní nápad stravovat se v místních restauracích byl pro náročnost a svou problematičnost zavrhnut: „Domluvili jsme se s naším dodavatelem jídla do školní jídelny a ten nás průběžně zásoboval. Děti tak měly zajištěno stále čerstvé jídlo, včetně toho teplého,“ vysvětluje Tea.
Ještě logisticky náročnější bylo vyřešit otázku toalet. Ty byly nakonec zajištěny buď přistavením mobilních toalet v jednotlivých zastávkách, nebo dohodou přímo s místní železniční stanicí. Kvůli kapacitám a ceně je dobré na objednání mobilních toalet myslet dlouho dopředu.
Je dobré také poznamenat, že účastníci akce měli počátkem září neobyčejné štěstí na počasí. Nejenže po celou dobu nepršelo, ale dokonce se mohli i koupat.
Každý den vlak dojel na nové místo, ze kterého děti vyrazily na výlet nebo za jinými aktivitami. „Přejezdy z jednoho místa do druhého patřily k těm vůbec nejatraktivnějším momentům celého pobytu, a pokud bych ještě někdy plánovala vlak, tak bych přidala právě přejezdy,“ zmiňuje jeden z poznatků Tea. Dětem se přitom hodně líbilo pobývat v jednotlivých kupé (dimenzované na 4–6 osob), kde si vytvářely svůj mikrosvět. Středobodem vlakové soupravy pak byl společenský vagon upravený do jednoho velkého prostoru bez sedaček. „Silným sdíleným zážitkem zde byla například stavba nejvyšší věže v jedoucím vlaku ze stavebnice Kapla, společné hraní na kytary a další hudební nástroje nebo když se děti se svými ešusy rozesadily do trávy k obědu,“ vyjmenovává Tea.
Program v jednotlivých zastávkách byl koncipován jako částečně volitelný. Děti našly vždy na okně vlaku vylepenou nabídku výletů, na které se zapisovaly. Volba programu podle skutečného zájmu vedla k tomu, že došlo k opravdovému propojení žáků napříč celou školou. A i když při odloučení od rodičů se vždy najdou děti, které propadají stesku, z chování dětí na tomto pobytu lze usuzovat, že zážitky byly natolik intenzivní, že i „stýskavé“ typy na své stesky tentokrát zapomněly.
I když to přímo nesouvisí se školou a vzděláváním, bylo zajímavé sledovat i nadšené reakce veřejnosti. Zprávy o Sciovlaku se objevovaly na sociálních sítích i v některých médiícha doprovázely je stovky až na výjimky nadšených komentářů v duchu „hned bych si to s nimi vyměnil“.
A nakonec odpověď na často zaznívající otázku: Co to stojí? Může si něco takového dovolit jiná než soukromá škola? Odpověď je pak pro mnohé překvapivá, ale cena je plně srovnatelná se standardním adaptačním pobytem třeba na nějaké horské chatě. Mluvíme tedy řádově o tisícikorunách na jedno dítě.
„Organizátorovi jsme dávali zpětnou vazbu a myslím, že ti, co přijdou po nás, už adaptační pobyt na kolejích budou mít opravdu vychytaný,“ dodává Tea Debnárová.
Zdroj: Pro Učitelský měsíčník Bohuslav Bohuněk, SCIO