Aleš Sedlmeier působí jako učitel na ZŠ Strossmayerovo náměstí na Praze 7. Nedávno se také stal hostem nového dílu podcastu Hovory z kabinetu, ve kterém se podělil mimo jiné o svůj přístup k výuce dějin nebo o třídnické strasti a radosti. Pojďme se nyní společně ohlédnout za některými momenty tohoto hovoru a dozvědět se, jak některé učitelské výzvy vnímá jeden z nás, z učitelů – dějepisář a třídní učitel 6. třídy.
Ačkoliv Aleš jako třídní učitel působí již pátým rokem, jeho třídnický start nebyl tehdy plný nadšení a odhodlání. „Třídnictví jsem se nejdřív obával, ale nakonec jsem na to kývl. Ze začátku jsem ale moc nevěděl, jak na to. V té době jsem ještě studoval na pedagogické fakultě a ani tam jsem nezískal moc inspirace, jak na třídnictví jít. Měl jsem tedy dvazdroje – materiál Třída v pohodě od Scia a materiál P4C nazvaný Filozofie pro děti, kde je spousta aktivit pro děti. Četl jsem také některé knihy a postupně se snažil všechno aplikovat. Nenašel jsem ale žádný materiál, který by shrnoval, o co všechno se vlastně třídní učitel má starat – od vztahových věcí až po ty právní.“„Třídu jsem měl velmi malou, jednalo se jen o třináct žáků. Bylo potřeba propojit kolektiv a pečovat o něj. Vyskytovaly se tam i nějaké vztahové záležitosti z minulosti, které bylo potřeba ošetřit. Na řešení toho všeho jsem ale v rámci třídnických hodin neměl dostatek času, musel jsem tedy obětovat několik hodin dějepisu a občanské výchovy, které jsem u této třídy učil, abychom se věcem věnovali.“ Aleš Sedlmeier ve svých třídnických začátcích velmi oceňoval to, že se mohl obracet na svou kolegyni, která ho do třídnictví určitým způsobem uváděla. „Líbilo se mi, jak to ona sama dělá, chtěl jsem ji na začátku napodobit a často jsem se na ni obracel.“
Letošní školní rok se Aleš ujme nové třídy, tentokrát šesté, a bude tak postaven před novou výzvu. S jakými plány se tento rok do třídnické práce pouští? „Třída bude namixovaná ze čtyř různých tříd, takže mým úkolem, podobně jako u mé bývalé třídy, bude propojování jednotlivých skupinek. Sáhnu do ‚zásobníku‘ mých zkušeností, ale taky znovu i do materiálů, které jsem již zmiňoval, protože mi přišly opravdu dobré. Jednoduché a dobře zpracované. Všechny z těch aktivit mi fungovaly, mám v ně důvěru.“ A dodává ještě jednu důležitou myšlenku: „Třídní učitel by neměl zapomenout na to, že se stává třídním dětí, které mají také rodiče. A že by mělo dojít k nějakému propojení i s nimi, nejlépe už na začátku roku. To se třeba nyní pokusím ošetřit o něco lépe než před čtyřmi lety.“ Podle něj se totiž k rodičům běžně dostává jen výsek toho, co se ve škole opravdu děje. „Je potřeba s nimi mluvit, aby věděli, co a proč ve škole děláme. Získání pochopení a přijetí rodičů je pak znatelně snazší.“
Dějepis na našich školách
Kromě třídnické práce ve své šesté třídě se však Aleš Sedlmeier jako dějepisář věnuje i jiným třídám. Nedávno se mimo jiné zapojil do projektu Dějepis+, který má za cíl zlepšit výuku (nejen) moderních dějin. O dobrou výuku moderních dějin sám usiluje, a to i přesto, že jako žák dle vlastních slov na základní škole skončil mnichovskou dohodou a na střední škole nedošel ani do 20. století. „Situace s výukou moderních dějin se ale rok od roku zlepšuje. I výzkumy ukazují, že to není tak špatné, jak to občas média líčí,“ dodává s nadějí v hlase.
Ve výuce dějepisu je podle něj velmi důležitá prioritizace. „Například pravěku se nelze vyhnout úplně, a ani to dělat nechci, ale také mu můžu věnovat jen čtyři hodiny. Díky tomu budu mít dostatek času na další historické kapitolya na moderní dějiny,“ popisuje svůj přístup k výuce Aleš Sedlmeier. Jeho další tip je vyškrtnout hned na začátku 50 % hodin – kvůli výletům, školám v přírodě apod. „Teprve poté člověk získává realističtější představu o tom, kolik času jakému tématu může během roku věnovat. Už druhým rokem mi to díky tomu krásně vychází,“ říká Aleš s úsměvem.
Stále je na čem pracovat
„Moje výuka dějepisu ale stále není taková, jakou bych si přál. Snažím se, aby žáci dějiny nejen poznávali, ale abyo nich i přemýšleli. Některé hodiny jsou na to přímo připravené, ale ne všechny si takto dokážu připravit, tak pak jsem nucen vzít něco z učebnice a nějaké elementy přemýšlení do hodiny vpravit až přímo na místě. Můj pohled na výuku dějin je hodně odlišný od toho, jak ji prezentují učebnice. Chci používat badatelsky orientovanou výuku a rozvíjet historickou gramotnost. Tu například české učebnice dějepisu vůbec nerozvíjí.“
A jak taková badatelská výuka může v hodinách dějepisu vypadat? „Na začátku hodiny je žákům představena nějaká otázka, se kterou může přijít učitel, ale vymyslet ji mohoui žáci podle nějakého podnětu nebo dobové fotografie. Následně žáci obdrží autentické materiály, na základě kterých se snaží na otázku odpovědět. Vlastně napodobují práci historika. Chci mou výukou zabránit šíření představy, že máme jednu jedinou danou pravdu. Dějepis se neustále proměňuje. Děti by měly vědět, že historie je konstrukt, a měly by vědět, jak tento konstrukt vlastně vzniká. Měly by vědět, že na jednu událost existuje více pohledů a existuje k ní i více zdrojů. Pokud by se ale někdo bál, že z badatelské výuky se vytrácí učení konkrétních dat a informací, není to pravda. Během práce s jednotlivými zdroji se žáci seznamují s mnoha fakty.“
Aby Aleš Seidlmeier získal pro svou badatelskou výuku co nejlepší materiály, překládá v rámci svých příprav učebnice napsané ve francouzštině, protože francouzský jazyk je jeho druhý obor. V Česku totiž podle něj dobré materiály pro badatelskou výuku dějepisu chybí.
Jakým způsobem na výuku dějepisu vzpomínáte vy? A pokud jste sami učiteli nebo učitelkami dějepisu, zvažovali jste někdy badatelské pojetí své výuky?
Epizodu podcastů Hovory z kabinetu, na základě které tento text vznikl, si můžete poslechnout na Spotify, Apple Podcasts nebo prostřednictvím dalších podcastových aplikací. Bližší informace můžete najít i na sociálních sítích – na Facebooku a Twitteru.
Zdroj: Pro Učitelský měsíčník vedla rozhovor Markéta Popelářová, editorka magazínu Perpetuum, učitelka němčiny