O vzdělávání, armádě i vzpomínkách s generálem Petrem Pavlem

Základní školu jsem vychodil na Kladně. Z toho první dva roky v tehdy poněkud divoké čtvrti Staré Kročehlavy. To mi dalo dobrý základ do života ve smyslu nebát se a postarat se sám o sebe. Dalších šest let až do nástupu na gymnázium jsem chodil do školy s poetickým jménem Amálka a dodnes na to rád vzpomínám. Nejen proto, že jsem tam od páté do osmé třídy byl ve sportovní třídě zaměřené na gymnastiku. Byla tam prima parta dětí, učitelů a trenérů a díky tomu mám z té doby spoustu zážitků i kamarádů.

Je to krásný pocit, chodit dnes do škol, besedovat se žáky a studenty všech stupňů a vidět před sebou mnohem sebevědomější, informovanější a odhodlanější generaci, než byla ta moje. Podobně to platí i o většině učitelů, se kterými jsem se potkal. Neplatí to univerzálně, ale, tak jako ve zbytku společnosti, od listopadu 1989 byla podceněna výchova k hodnotám a k občanství. S tím souvisí i malá pozornost věnovaná výuce moderních dějin. S rozvojem technologií a nadbytkem informací se také ukazuje, že nastupující generace budou potřebovat stále více informační gramotnosti a schopnosti kritického myšlení než znalostí dat a faktů. Proměna, nebo lépe řečeno adaptace systému vzdělávání musí být kontinuální a také jednou z hlavních priorit státu.

Armáda se proměnila ještě výrazněji než školství. Dnes už není povinností pro všechny mladé muže a celoživotním závazkem pro ty, kdo se rozhodnou zvolit si ji jako profesi. Je především dobrovolnou službou, která zdaleka není jen o dobrodružství a adrenalinu, ale především o odpovědném přinášení oběti. Voják či vojačka musí být připraveni obětovat kus svého pohodlí, svobod, soukromého života a někdy bohužel i zdraví a života ve prospěch bezpečí ostatních. A k tomu musí mít dobrý důvod, něco, čemu věří. Ten důvod může být různý, ale pro peníze nebo naplnění touhy po dobrodružství se to dělat nedá. Pokud to někdo takto vnímá a má potřebné fyzické a psychické předpoklady, může pro něj nebo pro ni být armáda dobrou volbou. Ti ostatní by raději měli volit jiné uplatnění.

Nemám pedagogické vzdělání a netroufám si posuzovat odborné nebo osobnostní charakteristiky ideálu učitele. V mé paměti ale dodnes zůstávají lidé, u kterých se pojila odborná znalost a všeobecný přehled se schopností srozumitelně je předat dál, s lidským přístupem a inspirací.

Naše členství v těchto dvou organizacích bylo správným rozhodnutím a dosud neexistuje žádná lepší a životaschopnější alternativa, jak zajistit suverenitu, bezpečnost a prosperitu naší země. Dnes jsme jejich integrální součástí a stejně integrálně by znalost jejich fungování měla být součástí naší vědomostní výbavy. Ne z pozice politiky, nekritického obdivu na jedné straně a stejně zaslepeného odmítání na straně druhé, ale realisticky, se všem klady i nedostatky, aby se mladí lidé nestávali snadnou kořistí bludů, které ve společnosti kolují.

Pravděpodobně největším problémem v rámci českého školství jsou nerovnosti, které vyplývají nejen ze socioekonomického statusu, ale i z regionálních rozdílů. Právě koronavirová epidemie nám tyto rozdíly velmi dobře ukázala. Jsou školy, které na distanční výuku zvládly přejít velmi rychle, a naopak školy, které s ní doposud bojují. Kvalita výuky se regionálně opravdu výrazně liší. Bylo by dobré, aby byli kvalitní učitelé zejména v nejpostiženějších regionech adekvátně odměněni, a měli tak motivaci v těchto krajích zůstat. Základ kvalitního vzdělání je právě v kvalitních učitelích, stejně jako jsou základem úspěchu armády schopní vojáci.

 

 

Zdroj: Letní speciál časopisu Řízení školy