Matematika se od mnoha dalších předmětů také liší tím, že učivo na sebe postupně navazuje a s přibývající mírou abstrakce je snadné se ztratit a už se nechytit. I zde se objevuje důležitost dobrého pedagoga, který je vnímavý i ke slabším studentům.
Zajímavou otázkou, která se v diskusi několikrát objevila, je to, nakolik je třeba znát, k čemu konkrétně nabyté znalosti využiji. Máme prostě přijmout, že matematika je abstraktní a že většinu toho, co se ve škole naučíme, stejně nevyužijeme, ale rozšíříme si obzory a procvičíme mozek? Nebo se u každé jednotlivosti ptát, k čemu mi to tedy je? Odpovědí může být skutečnost, že matematika je o řešení problémů, o jejich rozdělení na menší části, které už lze snáze uchopit. Tuto dovednost takzvaného „problem solving“ pak v životě a v jakémkoli zaměstnání jistě upotřebíme. Pokud však chceme takto odůvodnit důležitost matematiky, musí se to odrážet v její výuce. Učitel může například klást podnětné otázky, vést studenty k přemýšlení a ke kreativnímu používání poznaných metod pro řešení nových problémů. Je však na toto kladen dostatečný důraz při výuce na středních a základních školách?
V druhé části jsme diskutovali převážně o využití moderních technologií při výuce. Z pohledu pana docenta Rokyty je toto velice vhodné. Poukázal ovšem na důležitost rovnováhy mezi používáním těchto technologií (kupříkladu na vizualizaci 3D objektů) a budováním prostorového vidění u studentů. Shrnul pak tuto otázku slovy „(technologie) jsou dobrý sluha, ale zlý pán“.
Dotknuli jsme se i uplatnění absolventů. Zde byl vidět značný rozdíl mezi lidmi v oboru a mimo něj – student jazyků nedokázal na rozdíl od zbylých hostů říct, kde by mohl být absolvent zaměstnán. Toto poukazuje na potenciální problém: je možné, že studenti (středních škol) často nevidí důvod, proč matematiku vůbec studovat. Pan Rokyta také zmínil důležitost takzvaných měkkých dovedností, jako jsou kreativita či kritické myšlení. Dle jeho zkušeností jsou na trhu práce vysoce ceněné a jsou využitelné i pokud absolvent nebude zaměstnán v oboru. Z diskuse vyplynulo, že právě díky těmto dovednostem je matematické vzdělání takzvaně „future-proof“, tudíž by mělo v budoucnu obstát. Ať už na trhu práce či v soukromém životě.
Ve třetí části diskuse jsme se věnovali problému abstrakce matematiky a obtížnosti budování matematické představivosti a intuice. Matematika je velice komplexní obor vystavěný na vzájemných vztazích, a tedy nejde nějakou část matematiky, až na výjimky, prostě přeskočit. To zvyšuje nároky jak na učitele, tak na studenty. S matematickou představivostí nezřídka bojují již žáci základních škol. Pan docent Rokyta nám pověděl, jak se mu podařilo rychle pomoci jednomu chlapci, který nechápal, že jeden a půl třetiny je jedna polovina: „Řekl jsem mu, ať si představí hokejový zápas – když uběhne třetina a ještě půlka další třetiny, zápas je v polovině. A nebylo potřeba nic počítat“. Samozřejmě čím těžší je probíraná látka, tím obtížnější je pro učitele najít způsob, jak žákům problém přiblížit. Ale pokoušet by se o to měl asi každý učitel matematiky.
Jedním z nejdůležitějších, i když ne zcela překvapivých výsledků naší diskuse byla tedy shoda na tom, že cesta k lepší budoucnosti matematiky vede skrze vzdělané, zapálenéa radostné učitele, kteří dělají, co mohou, aby v studentecha žácích vzbudili o tento obor zájem.
V první části diskuse jsme se zaměřili na výuku matematiky jako takovou. Zajímalo nás, jak si naši hosté odůvodňují skutečnost, že matematika není zrovna nejoblíbenější předmět ve škole, nebo je dokonce strašákem mnoha studentů, jak motivovat žáky ke studiu matematiky i jaké jsou největší problémy v její výuce. Ne zcela překvapivě byla společným jmenovatelem právě osobnost učitele. Hosté se shodli na tom, že nadšení a zápal učitele je naprosto zásadní proto, aby žáky matematika jednak bavila a jednak aby jí rozuměli.