Pohledem asistentky pedagoga

Naše paní ředitelka se vždy snaží čerpat z vnitřních lidských zdrojů, takže když chyběl asistent pedagoga, nabídla mi to. A protože vychovatelství není placené tak dobře, abych si mohla dovolit dělat jen tuto profesi, jsem nyní dopoledne asistentkou a odpoledne vychovatelkou. Zároveň si myslím, že by si všichni měli ve školství vyzkoušet více pozic, aby měli představu, co která obnáší. Rok jsem si vyzkoušela být učitelkou a teď vím, že nejvíce mi asi vyhovuje být vychovatelkou.

Na mne je najednou až moc klidu. Žáci už zvládají všechny sebeobslužné úkony, zároveň i potřeba pomoci ze strany učitelů je menší, a tak jde především o dopomoc konkrétnímu žákovi. Připravuji pomůcky, píšu na počítači, vracím ho k činnosti. Ještě se oťukáváme, zjišťuji, s čím potřebuje pomoci, s čím už ne. Přece jen je to už skoro dospělý člověk.

Na prvním stupni jsem mohla spolupracovat se skvělou kolegyní ve velmi rovnocenném vztahu. Naopak jsem se jako přirozeně vůdčí typ musela vědomě upozaďovat. Kolegyně vnímala jako velkou pomoc, že má někoho druhého ve třídě, protože u třiceti dětí byla stálá potřeba něco řešit. Když se třeba vylilo pití, ona mohla v klidu dál učit a nemusela vytírat.

Myslím, že spousta lidí stále špatně chápe, že nejsem asistentka dítěte, že jsem asistentka pedagoga. Osobně to vnímám tak, že jsem na jedné straně kompenzační pomůcka pro dítě a na druhé pomůcka pro učitele. Nejsem v hodinách kvůli neustálé dopomoci konkrétnímu dítěti, jsem tam proto, aby mne dítě nakonec nepotřebovalo. U nás ve škole nemáme nikoho s tělesným postižením, u všech se jedná o poruchy učení či chování.

V řeči čísel je to nakonec tak, že nyní v deváté třídě trávím 99 procent času u jednoho žáka, protože děti většinu času sedí, maximálně dělají nějakou skupinovou práci. Kvůli koronaviru se přestalo chodit do laborek, omezily se i další aktivity. Na druhém stupni jsou učitelé velmi schopní a připravení, maximálně jdu jednou za čas něco okopírovat. Na prvním stupni jsem rotovala kolem celé třídy. Řekla bych 60 procent času u žáka a zbytek pro celou třídu.

Na prvním stupni jsou kolegyně rády, že mají někoho, kdo jim pomůže. Vztahy jsou obecně vřelejší. Druhý stupeň je více neosobní, učitelé se ve třídách často střídají. Přítomnost někoho dalšího je pro ně stále nezvyklá. Mohou si myslet, že je někdo kontroluje, hodnotí, což mi samozřejmě vůbec nepřísluší. Osobně je pro mě zásadní vzájemný respekt, což říkám i dětem. Bez něj bych ve třídě nemohla fungovat.

Přiznávám, že lépe jsem se cítila na prvním stupni. Komunikace s paní učitelkou byla mnohem intenzivnější, častěji jsme řešily, jak mému „svěřenci“ pomoci. V deváté třídě už je přece jen cítit, že je to dojezd, v šesté třídě by to bylo zas jiné.

Na prvním stupni jsem vždy věděla, co se bude další den dít, pomáhala jsem s přípravami. Využila jsem i to, že hraju na několik hudebních nástrojů. Teď se v jednotlivých předmětech dívám do ŠVP, abych věděla, jaká témata na mne vykouknou a na co se mám připravit. Většinou až podle toho, co se odehraje, zpětně řešíme, co je potřeba doplnit, jaké pomůcky připravit.

Mám ohromnou výhodu, že jsem se s nimi setkávala už ve školní družině, takže mne znají. Na začátku mne nikdo nepředstavil, i když jsem nyní v nové pozici, tak jsem to vzala do svých rukou, dětem řekla, že jsem ve třídě jako pomoc učiteli a konkrétnímu žákovi. Zatím jsou ke mně všichni velmi přátelští, vůbec si nemůžu stěžovat, že by třeba byli drzí nebo cokoli jiného.

Na prvním stupni to moc neřeší. V naší škole probíhá tandemová výuka, takže přítomnost dvou dospělých není úplná novinka. Zároveň mne znají z družiny. Navíc paní učitelka byla osvícená, takže hned dětem řekla, že jsem ve třídě, abych pomáhala i všem dětem a zvlášť jednomu žákovi, který to nejvíc potřebuje. Obecně si ale myslím, že to s dětmi nikdo moc neprobírá. Pokud dětem ve škole něco chybí, pak právě komunikace.

Spíš nepatřím ani do jednoho z nich. Mám velmi dobré vztahy s dětmi a vážím si toho, že mne někdy třeba přizvou k řešení problému, ale zároveň si děti mohou myslet, že držím basu s dospělými, a být opatrné. Pořád mě vnímají jako autoritu. Beru to tak, že jsem ve třídě sama za sebe, a vlastně mi to vyhovuje.

Nejtěžší je vydobýt si pozici. Nikdo vás nepřipraví na skutečnou praxi, takže jsem ráda, že jsem nejdříve byla v praxi a pak si dodělávala vzdělání. Nejtěžší jsou krizové situace a konflikty, které chtě nechtě přijdou.

Na prvním stupni jsem mamince daného žáka musela dokázat, že jsem ve třídě platná. Velmi mi pomohla jarní distanční výuka, kdy jsme okamžitě zavedli každodenní hodinové videohovory. Letos jsem u nového „svěřence“ hned kontaktovala maminku, aby věděla o mé roli. A tentokrát pomohlo, že byl chlapec dva týdny nemocný, já jsem zasílala materiály, telefonicky s ním komunikovala, takže maminka byla spokojená, že nemusí běhat do školy a vše obstarávat. Rodiče jsou nakonec šťastní, že je tu někdo, kdo na ně má čas, protože učitelé jsou zahlceni jinou prací.

Bude to znít pateticky, ale je to práce pro lidi, kteří cítí vnitřní potřebu pomáhat. Poté nejsou peníze až tak důležité. Největší odměnou je uznání, které se vám dostává. Osobně pak považuji za ideální kombinaci asistentství, kdy jsem velmi upozaděná, a vychovatelství, ve kterém se mohu více realizovat.