Povinné očkování jako podmínka přijetí dítěte do mateřské školy

Podle ustanovení § 34 odst. 5 školského zákona1) ve spojení s ustanovením § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví2) lze do mateřské školy přijmout pouze takové dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním. Pokud dítě plně očkované není, musí jeho zákonní zástupci doložit, že dítě je proti nákaze imunní nebo že se nemůže očkování podrobit kvůli kontraindikaci.

Toto pravidlo se nevztahuje na přijímání k povinné předškolní docházce. Pětileté děti mají nárok na přijetí k předškolnímu vzdělávání, i když nejsou očkované.

Na ochránce se v obracejí především rodiče se stížnostmi na to, že jejich dítě nebylo přijato ke vzdělávání v mateřské škole, protože z různých důvodů neabsolvovalo všechna stanovená očkování. Z pohledu antidiskriminačního zákona3)jsou relevantními důvody tohoto nesplnění všech povinných očkování zejména zdravotní postižení a víra či světonázor, jelikož se podle tohoto zákona jedná o tzv. chráněné důvody, pro které nelze s někým zacházet méně příznivě než s někým jiným v obdobné situaci.

Zdravotní postižení jako důvod pro nesplnění povinného očkování hrálo roli v případech, kdy zdravotní stav dítěti delší dobu bránil ve včasném absolvování kompletního očkovacího plánu.

Situaci do nedávné doby komplikovala skutečnost, že zákon o ochraně veřejného zdraví obsahoval podmínku, že je třeba doložit trvalou kontraindikaci k očkování. V praxi to způsobovalo značné napětí mezi rodinou dítěte, lékařem, školou a krajskou hygienickou stanicí. Pokud totiž lékař v posudku například napsal, že dítě má kontraindikaci, bez uvedení slova „trvalá“, a škola dítě v dobré víře přijala, mohlo hrozit, že krajská hygienická stanice bude školu pokutovat za nedodržení zákona. Termín „trvalá“ byl přitom nanejvýš problematický vzhledem k plynutí termínů aplikace očkovacích dávek u malých dětí – i dočasná zdravotní kontraindikace trvající několik měsíců či rok mohla snadno mít za důsledek, že dítě nestihlo absolvovat všechna povinná očkování do dosažení věku nástupu do mateřské školy.

Ochránce se tak v roce 2017 zabýval případem dítěte, kterému lékařka kvůli opakovaným kožním problémům doporučila odložení dalšího očkování o jeden rok. V lékařské zprávě však chyběla informace o tom, že by se mělo jednat o trvalou kontraindikaci. Ředitelka mateřské školy proto kontaktovala s dotazem krajskou hygienickou stanici. Na základě stanoviska krajské hygienické stanice ředitelka mateřské školy dítě nepřijala a rodina se proti jejímu rozhodnutí odvolala ke krajskému úřadu. Rodiče namítali, že zdravotní stav dítěte neumožňuje další aplikaci očkovací látky, a proto se jedná o kontraindikaci, a dítě mělo být přijato k předškolnímu vzdělávání. Krajský úřad rozhodnutí ředitelky školy o nepřijetí dítěte potvrdil. Rodiče se následně obrátili na ochránce, protože v postupu mateřské školy a krajského úřadu spatřovali diskriminaci dítěte z důvodu jeho zdravotního postižení. Ochránce konstatoval, že krajský úřad pochybil, protože měl v souladu s tehdejší judikaturou Ústavního soudu4) zohlednit, že zdravotní stav dítěte neumožňuje další očkování, a proto není potřeba, aby potvrzení lékaře obsahovalo striktní formulaci „trvalá kontraindikace“.5)

Tím však tento komplikovaný případ neskončil. Rodiče se totiž proti rozhodnutí krajského úřadu bránili také správní žalobou. Krajský soud jejich žalobě vyhověl. Krajský úřad ale následně podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který dospěl k závěru, že existenci trvalé kontraindikace je nutno prokázat, přičemž posouzení této otázky vyžaduje odborné znalosti, kterými krajský úřad ani soudy nedisponují, protože nejsou odborně způsobilé k posouzení zdravotního stavu.6) Nejvyšší správní soud věc proto vrátil k novému projednání krajskému soudu, který na základě tohoto závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu žalobu zamítl. Rodiče dítěte se následně ještě bránili stížností k Ústavnímu soudu, ten ji však jako zjevně neopodstatněnou odmítl, protože rodiče nevyvrátili ani dostatečně nezpochybnili stanovisko krajské hygienické stanice.7)

Z výše popsaného případu je patrné, k jak velkým komplikacím zákonná podmínka trvalé kontraindikace k očkování mohla v praxi vést.

K podobným situacím by v současnosti již nemělo docházet. Na jaře 2020 došlo ke změně zákona o ochraně veřejného zdraví.8) Do mateřské školy lze nyní přijmout i dítě s kontraindikací, která není trvalá. Kromě trvalých kontraindikací (jako je např. anafylaktický šok po předchozí dávce vakcíny či závažná porucha imunity) se výjimka nyní vztahuje i na zdravotní důvody, které brání podání očkovací látky po dobu měsíců či let (např. epilepsie, nádorová onemocnění, leukémie, generalizovaný atopický ekzém a jiné).

Vzdělávání, včetně předškolního, se řídí zásadou rovného přístupu všech dětí ke vzdělání. Tuto zásadu dále rozvádí antidiskriminační zákon. Podle něj ředitelé mateřský škol nesmějí mezi dětmi negativně rozlišovat mimo jiné také na základě světonázoru.

Je třeba uvést, že samotný negativní postoj k očkování nebo přesvědčení o jeho škodlivosti není z pohledu antidiskriminačního zákona chráněným světonázorem. Za světonázor je naopak již možné považovat určitou celkovou životní filozofii a praxi, která má náboženský, duchovní, filozofický nebo etický kontext.

Ochránce se zabýval případem dítěte, které nebylo očkované z důvodu světonázoru rodičů, kteří praktikovali antroposofickou filozofii a s ní související homeopatickou medicínu. Podle této filozofie není očkování proti horečnatým dětským nemocem žádoucí. Ředitelka mateřské školy dítě kvůli chybějícímu očkování nepřijala. Rodina neuspěla s odvoláním u krajského úřadu a následně se proto obrátila na ochránce.

Podle ochránce byl postup krajského úřadu správný. Současná právní úprava totiž skutečně neumožňuje ředitelům a ředitelkám mateřských škol přijmout dítě, které není očkované z důvodu světonázoru své rodiny. Podle stávající judikatury Ústavního soudu tato právní úprava a praxe nepředstavuje neústavní zásah do práva těchto dětí na vzdělání.9) Autorka tohoto článku se nicméně ztotožňuje spíše s disentním stanoviskem ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové, podle které je povinnost splnění devíti očkování jako podmínka přístupu k předškolnímu vzdělávání ve stávající podobě protiústavní. Podle Kateřiny Šimáčkové aktuální právní úprava povinného očkování nesplňuje požadavek přiměřenosti, neboť sledovaného cíle (ochrany veřejného zdraví) by šlo dosáhnout i šetrnějšími prostředky. Argumentuje také tím, že výčet nemocí, proti kterým je povinné očkování stanoveno, je nadměrný, neboť u některých z nich neplatí, že je tato povinnost dostatečně odůvodněna ochranou veřejného zdraví (např. očkování proti tetanu či hepatitidě typu B).