Asociace s kapitány, kormidelníky a posádkami lodí k němu neodmyslitelně patří. Dnes působí jako ředitel Ústavu profesního rozvoje pedagogických pracovníků, od roku 2009 devět let vedl dnes již neexistující katedru Centrum školského managementu. Václava Trojana není třeba čtenářům Řízení školy představovat, je autorem studijních textů pro obor školský management, věnuje se oblasti leadershipu, řízení pedagogického procesu a oblasti kompetencí řídících pracovníků ve školství. Je zvyklý svěřovat své myšlenky „papíru“ a spolupráce s ním je inspirativní a příjemná. Stejně tak i jeho vystupování na konferencích, kde ke „svým kapitánům“ promlouvá laskavě, ale také dokáže burcovat, je-li to zapotřebí. A v současné situaci není hladina pro plavbu příliš klidná a nástrah na kapitány čeká víc než dost. Povídání s ním by mohlo zaplnit celé novoroční vydání, ale protože v tomto roce „dostal dvě pětky“ (rozuměj „oslavil 55. narozeniny“), trochu jsme bilancovali a zamysleli se nad tím, co by prospělo těm „našim kapitánům“ (rozuměj „ředitelům škol“).
Nedávno jsi poslal do světa další knížku…
Čas nezastavíš. Mých letošních 55 mi rychlost jeho plynutí také připomnělo a s tím i jeho množství, které věnuji svým kapitánům, jak jsem si zvykl říkat našim ředitelům. Zjistil jsem, že článků, fejetonů i recenzí vyšlých v časopise Řízení školy byla poměrně dlouhá řada, proto jsem jich právě 55 vybral a předložil jako knížku. Měl jsem velkou radost, že mne redakce dala dohromady s moravským kreslířem Janem Hrubým, jeho ilustrace dodaly knížce potřebnou šťávu. Samotného mne při korekci starších textů překvapilo, jaký směr některé věci ve školství nabraly. Bohužel častěji bylo patrné, že se za ta léta nestalo vlastně vůbec nic. Typické je to v otázce pedagogických pracovníků, některé články vypadají, že byly napsány včera večer. Samozřejmě u dobrého vína, jinak psát neumím.
Vzpomenul jsi víno – jak je s tvým životem spjata jižní Morava?
Brno ke mně a mým starším bratrům patří a patřit bude, stejně jako mámina Třebíč a tátova Brtnice. Učitelské začátky jsem prožil v malebné vinařské vesnici Březí u Mikulova. Tehdejší žáci jsou dnes dospělí lidé, někteří úspěšní vinaři, takže je kam jezdit. Často při psaní textů či ještě více v interakci se svými posluchači nejednou cítím, že mohu na jejich podněty reagovat právě proto, že jsem někdy stál na stupínku ve vesnické škole, komunikoval s rodiči, pracoval v Brně na Kociánce s postiženými dětmi, zakládal školu, řídil gymnázium atd. Ve vzdělávání je spousta nesdělitelných věcí, které je nutno prožít. Potom jste pro své okolí mnohem více transparentní. Víš, že se často kriticky vyjadřuji k přípravě budoucích učitelů, v níž by lidé s mnohaletou zkušeností s dětmi neměli chybět.
Ale ty se v posledních desetiletích v prostředí pedagogické fakulty pohybuješ…
Ano, bude to na jaře 10 let, kdy mi tehdejší děkanka nabídla místo vedoucího katedry. Jsem přesvědčen, že jsme s kolegy obor školský management na fakultě ukotvili. Bohužel v učitelské přípravě cítíme absenci jeho základů stále, pořád narážíme na nepochopení jednotlivých oborových kateder, přitom víme od stovek ředitelů, jakého absolventa by ve školách potřebovali a co ve stávajícím vzdělávání budoucích učitelů chybí. Kapitolou samotnou je osud mé bývalé katedry, to je jako v té bajce o farmáři, jenž našel husu snášející zlaté vejce. V určitou chvíli nevydržel čekat na druhý den a husu zabil, aby mohl zlatá vejce vybrat naráz. Je škoda, že právě v době, kdy se konečně o řediteli mluví jako o pedagogickém lídrovi, kdy je pojmenovávána nezastupitelnost systematické přípravy ředitelů škol, se naše fakulta rozhodla centrální republikové pracoviště s neskutečným dosahem zaměřit jiným směrem. Přitom právě Centrum školského managementu bylo inspirující pro řadu dalších vzdělavatelů i pro akademický svět schopností spojit teorii s praxí. Dnes se třeba diskutuje o jiném pojetí státní zkoušky na fakultě, tyto věci jsme úspěšně začali dělat před několika lety. Dvacet let budovaná značka byla uložena do archivu, hlava to nebere. Na každém ředitelském setkání přijdou ke komukoli z týmu desítky bývalých absolventů, oceňují přínos studia i další podpory pro svoji práci. Prostě mezi ředitele i ostatní pedagogické pracovníky patříme.
A patřit budete?
Samozřejmě. Některé aktivity byly převedeny na moje nové pracoviště (Ústav profesního rozvoje pedagogických pracovníků), kde realizujeme tradiční studium pro vedoucí pedagogické pracovníky, připravujeme akreditaci vzdělávání pro lídry školského poradenského pracoviště, nabídneme zcela jinak pojatý seminář pro přípravu budoucích ředitelů na konkurz, budeme rozvíjet pedagogické konzultanty a ještě řadu dalších aktivit. Je třeba se dívat na věci v širším kontextu, nikoli pouze optikou jedné děkanské periody, budou i další…
Jak by tedy měla vypadat příprava ředitelů škol?
V první řadě by měla začít dlouho před konkurzem. Tradiční chápání ředitele pouze jako nějakého lepšího učitele je chybné. Jistě, ředitel sám učí, musí rozumět škole a musí mít pedagogickou praxi, ale učitel a ředitel jsou dvě různé profese se svými východisky, se svými pravidly a nástroji. Pro mnohé nastupující ředitele je překvapením, co všechno ředitelská práce obnáší, jak vypadá skutečná odpovědnost, co znamená rozhodování, jak různorodá ředitelská práce ve skutečnosti je.
Horuji tedy pro přípravu předem obsahující oborovou ochutnávku školského managementu, ale také stínování ve škole, samostudium, přípravu na konkurz, zaměření na vizi školy, komunitu a sdílení. Ředitel by si měl předem uvědomit, že základním cílem školy je radostné a úspěšné učení všech dětí. Po úspěšném konkurzu a nástupu do funkce bych ředitele nechal tak dva roky na pokoji. Je to nejkritičtější doba výkonu funkce, doba začátku, doba překvapení, doba osamění, doba „druhého břehu“. Mnozí nastupující ředitelé to právě těmito slovy označují. Ředitel by měl po celou dobu dokumentovat svoji práci a vytvářet nebyrokratické a pomáhající portfolio.
To by byl i nadále sám?
Probůh – to jsem přece neřekl! Musí už konečně dostat podporu. Systémovou, promyšlenou a kompletní. Stejně jako má nastupující učitel dobré školy k dispozici (nejen) uvádějícího učitele a ostatní kolegy, potřebuje nový ředitel mít svého mentora, rádce, kritického přítele.
Není to málo? Nemluvíš o zkušených ředitelích.
Jen proto, že jsme se k nim dosud nedostali. Zkušení ředitelé mají jiné potřeby, mají větší zkušenosti a často potřebují přibrzdit a začít o své dosavadní práci přemýšlet z jiného úhlu. Mohou přijít nové výzvy. A to jsem ještě nemluvil o tom, že vůbec nevyužíváme zkušené ředitele pro rozvoj systému.
Jak bychom je měli využívat?
Přece jako mentory, rádce, uvádějící ředitele, konzultanty… Mnozí z nich to dělají už nyní, ale já hovořím o spojení těchto aktivit do uceleného systému.
Kdo by měl ředitelskou přípravu i další podporu garantovat?
Pro někoho to možná bude znít konzervativně, ale stále více cítím, že stát. Autonomie školy a rozsáhlá zřizovatelská struktura jsou velikou výhodou a přinášejí školám řadu příležitostí. Opačnou stranou mince je ovšem stávající roztříštěnost přípravy i podpory ředitelů, proto je namístě nastavit jasnou strukturu ředitelské práce, standard ředitelské profese a popsat uzlové body ředitelské kariéry. Právě vzhledem k diverzitě zřizovatelů je povinností státu nastavit pravidla a systém. Položme si zásadní otázku: Podle čeho hodnotí zřizovatel ředitele „svých škol“? Dává mu stát nějaký objektivní nástroj? A kdo podporuje ředitele v jejich rozvoji? Jaká je jejich perspektiva kariérního růstu? To jsou zcela zásadní otázky, za kterými stojí vážná hrozba odlivu schopných osobností z ředitelských postů. Moje babička používala rčení „jiný kraj, jiný mrav“. Skončím další otázkou: Je správné, že v každém z krajů je podpora ředitelům i školám nastavena odlišně?
Je ještě nějaké další problémové místo?
Jako problematické vidím i zbytečné institucionální hranice, které někdy neumíme překonat. Ředitel školy v pojetí pedagogického lídra je natolik komplexní osoba, že vyžaduje součinnost akademického světa, ČŠI, NIDV i dalších vzdělavatelů. Hranice konkrétní instituce může být svazující – příkladem může být bakalářská práce či klasické zkoušení zkušených pedagogických pracovníků v běžném vysokoškolském programu nebo naopak až prakticistní pohled a přenos jedné lektorské zkušenosti, jak to vidíme u řady vzdělavatelů. Mým snem a dosud nezhmotněnou vizí je vytvoření ředitelské akademie s celostátním dopadem, která by právě zmíněné institucionální ohraničení překonala a naopak vytvářela potřebné synergie.
A teď už jen krátce na závěr – jaké jsou tvoje nejbližší plány?
Hodně nyní přemýšlím o budoucnosti, s věkem přichází netrpělivost. Vím, že nemohu být u všeho. Mám v hlavě strukturu plánované knihy o českém řediteli (termín neslibuji). Byl bych rád u tvorby ředitelského standardu a kompetenčního modelu, u modelování kariéry ředitelů a systému jejich přípravy a podpory, stejně tak být v co nejtěsnějším kontaktu s řediteli přímo v terénu. Zkrátka – ředitel školy, tedy kapitán lodi, bude k mému životu patřit dál. Stejně si to jinak neumím představit…
Zdroj: Pro lednové číslo časopisu Řízení školy vedla rozhovor Mgr. Naďa Eretová, šéfredaktorka Řízení školy; https://www.shutterstock.com/home