Zahrada stojí u samého počátku škol a vzdělávání. Základním archetypem prostoru pro vyučování je totiž obraz učitele a žáků pod stromem. I řada světových náboženství s tímto archetypem pracuje – vzpomeňme na Buddhův strom nebo getsemanskou zahradu. Ostatně v teplém klimatu takové prostředí pro výuku často musí stačit i dnes. Spojení objektu a zahrady bylo obvyklé i u křesťanských kostelů a klášterní zahrady si svůj význam podržely dodnes.
Proč jsou první historické školní budovy bez zahrad se dnes již můžeme jen dohadovat, určitě k tomu přispěly nutnost vzdělávat zejména v zimě mimo sezónní práce a nedostatek volných pozemků ve středověkých městech. A je nutné si také přiznat, že budovy a uzavřené třídy sice na jedné straně poskytují možnost oddělení se od vnějšího ruchu a soustředění se, ale zároveň také umožňují snazší kontrolu žáků.
Zahrady se sice postupem času opět staly součástí škol a výuky v nich, motivací však byla snaha přiblížit výuku praktickým účelům – zahradní a řemeslné práce, případně tělovýchova – a doplnit nové školní budovy, chlouby obcí a měst, o okrasné zahrady a předzahrádky, které rozhodně neměly sloužit k dětským hrám. V 90. letech minulého století však opadl zájem o praktické vyučování na zahradě a místy výuky tělesné výchovy se stala sportoviště. Cvičné záhony zplaněly a děti si zvykly, že se ovoce a zelenina nepěstují, ale kupujív obchodech. Výuka biologie se uzavřela do specializovaných tříd vybavených kvalitními mikroskopy. Motivující alternativou zůstaly až na výjimky zejména „lesní“ školky a školy či „přírodní“ gymnázia, kde se část výuky odehrává ve venkovním prostředí.
V nedávné době došlo ve větších městech k renesanci školních záhonů. Žáci konečně mohou objevovat přírodu přímo a „hrabat se v hlíně“. Je zřejmé, že to baví zejména ty nejmenší včetně mateřských škol. Ti větší pak mohou prostřednictvím zahrady vnímat i závažná témata udržitelnosti a změny klimatu. Ve školních zahradách se ukrývá značný potenciál, který čeká na využití. Kromě tradičních pěstitelských prací je to přímá výuka nejen biologie, pobyt venku včetně pohybu mimo tělovýchovná pravidla a také rozvoj sociálních dovedností, estetiky a společenské odpovědnosti. K naplnění všech těchto možností školní zahrady je potřeba ji adekvátně navrhnout. Pěstitelské práce samozřejmě vyžadují záhony, ovocné stromy a zázemí s nářadím a kompostem, nicméně i to vše je potřeba uspořádat v rámci celkového účelného i estetického rozvržení zahrady, které vhodně nakládá s dešťovou vodou.
Pro studium přírodních věd je potřeba, aby zahrada, nebo alespoň její část, byla skutečnou přírodou v malém, jakýmsi lokálním biocentrem s bohatým společenstvem rostlina živočichů, kde se s ohledem na hospodaření s dešťovou vodou může vyskytovat i jezírko. Jako „lokální biocentra“ fungují školní zahrady v hustě zastavěném intravilánu velkých měst již nyní. Nicméně tím otázka využití a návrhu zahrady teprve začíná. Kupříkladu k rozvoji sociálních dovedností je potřeba zahradu strukturovat, aby umožnila různé druhy sociálních interakcí, tedy včetně intimnějších zón. Pro výuku i pohyb je vhodné mít volné plochy s různým povrchem, plochy stíněné, místa k sezení i lezení, různé výškové úrovně a nerovnosti a případně i místa chráněná před větrem a deštěm a samozřejmě vstupy na zahradu ideálně již z učeben. Důležitou součástí vždy bude i zdroj vody pro zalévání (s výhodou využití dešťové vody) a pítko pro pitný režim a ochlazování. Prvků drobné architektury a povrchů je celá řada a je potřeba z nich volit uvážlivě a účelně.Je vhodné uvážit, jak má a může být zahrada propojenas širší komunitou rodičů nebo celé obce. Jako první se nabízí otevření veřejnosti např. při školních slavnostech, vystoupeních či mimo dobu výuky. Proto je vhodné návrh obohatit o zázemí s toaletou a kuchyňkou, ale třeba též o ohništěa místo pro jeviště. Propojení s místní komunitou však nabývá jiné formy v malé obci a ve velkém městě, kde je možné uvažovat třeba i o částečně komunitní zahradě. Důležitou možností je i zapojení do tvorby zahrady a péče o ni. Veřejnýma poloveřejným prostorům, k nimž patří i školní zahrady, potřebujeme dát takovou formu, aby se za ně místní komunita cítila zodpovědná, tedy aby k nim měla vztah a dokázala se s nimi ztotožnit. To lze uskutečnit, pakliže jednotliví členové komunity mohou přispět svým dílem k celkové podobě. Tedy nejen architekt může podpořit svým návrhem vytvoření prostředí, které nabízí žákům a učitelům možnosti, jak se s místem identifikovat, aby je přijali za vlastní. Ale formou zapojení se může do jeho tvorby a následné realizace přispět i celá školní a širší komunita.
Výjimečnou a přitom přirozenou vlastností zahrady je její proměnlivost. Zahrady podléhají neustálé změně, každý den, v každém ročním období představují prostor pro individuální i kolektivní iniciativy. Zahrady by měly vyvolávatv myslích svých uživatelů asociace – podněty, které evokují škálu možností, co na zahradě a se zahradou dělat. Nelze však navrhnout „prázdnou schránku“ a nechat svobodně pracovat fantazii uživatel. Tuto míru svobody bychom mohli, stejně jako nizozemský architekt Hermann Hertzberger, přirovnat k dlouhému jídelnímu lístku, který svou nekonečnou nabídkou jídel spíše chutě otupí, nežli podnítí. Stejně tak by ale zahrada neměla být pouhým souhrnem vybraných částí a prvků, ale měla by působit uceleně a esteticky hodnotně,a to nikoliv v okrasném slova smyslu.
Při návrhu školní zahrady bychom o ní neměli uvažovat jako o odděleném světě, ale měli bychom umožňovat návaznosti a propojení s učebnami, sportovišti, vstupem i okolím. Vždy bude zároveň platit, že zahrada svému okolí může poskytovat výhody. Stínění, ochlazování v létě a izolaci v zimě učebnám, zachytávání a využití dešťové vody celému areálu a kanalizačnímu systému. Stejně tak příjemný výhled nejen pro školu, ale i okolní budovy. Zajímavé může být propojení zahrady se vstupním prostorem školy – zahrada se může stát místem čekání a setkávání dětí a rodičů. Stěny mohou být porostlé popínavou zelení, učebny mohou mít terasy s bylinkami a střecha může být nejen „zelená“, ale může nabízet i pobytovou terasu.
Je vidět, že zahrada svými možnostmi přesahuje vnitřní objekty školy, které jsou typologicky více ustálené – sportoviště i třídy mají danou nebo obdobnou velikost. Jak tedyk vytvoření, úpravám a údržbě zahrady přistoupit? V textu již byla uvedena důležitost zapojení nejen uživatelů, ale i širší komunity. Vybírat z možností a řídit celý proces tak vyžaduje poctivý přístup. Vhodnými osobami je spolupracující tým „architekt a krajinářský architekt“ vybraný ideálně na základě soutěže. Oba zejména z důvodu dobrého propojení budov a zahrady. Pro ně by ale mělo být připraveno základní zadání, se kterým by měl pomoci městský architekt. Vhodná je také návštěva příkladů dobré praxe a seznámení se nejen s procesem proměny, ale také se způsobem údržby a rozvoje zahrady. Právě čas a údržba jsou pro dobrou funkci školní zahrady velmi důležité.
Vlastní návrh pak vzniká v kooperaci a interakci mezi odborníkem a zadavatelem a je doplněný o participaci s uživateli a komunitou. Uživatelé a komunita vysvětlují své možnosti, představy a očekávání a odborník ukazuje možnosti jejich naplnění a přináší inovativní a inspirativní nápady ke zvážení. Výsledek by nakonec měl přesahovat souhrn přání v módním hávu a stát se účelným, sjednoceně působícím, udržitelným a proměnu umožňujícím prostředím. Právě vnesení jednotícího tématu dá zahradě její jedinečnost, charakter a individualitu. Velmi prospěšné je též přizvání výtvarného umělce, který zahradu doplní o výtvarnou intervenci. Ta může mít fyzický, ale třeba jen sociální charakter. Celý tvůrčí tým by měl být nejen u samotné realizace zahrady, ale pravidelně se v ní potkávat v následujících letech, neboť zahrada jako přírodní prostředí vyžaduje intenzivněji než budova zpětná hodnocení a korekce.
K proměně školních zahrad je přitom možné použít také celou řadu veřejných i soukromých dotačních titulů, a to nejlépe ve spojení s místní komunitou. Ze soukromých můžeme zmínit programy Nadace Via, Nadace Partnerství a Nadace Proměny Karla Komárka.
Zahrada využívá krásné vzrostlé stromy. Úpravy podpořily dělení na velkou travnatou plochu pro hry dětí a školní slavnosti, hlavní herní plochu a drobnější místa členěná terénními nerovnostmi a vegetací. Herní prvky byly navrženy výtvarníky ze sdružení Strašné dítě a studentkami designu VŠUP v Praze. Zahrada je zelenou oázou v této části Holešovic.Zahrada mateřské školy U Uranie v Praze 7 realizovaná z podpory Nadace Proměny Karla Komárka (autor fotografie: Tereza Bonaventurová)
Obnovený chodník a ponechaná protihluková stěna se staly aktivní součástí dětských her. Hlavním tématem zahrady je řeka Vltava, která „protéká“ všemi částmi zahrady od „pramene“, přes hory a nivu až po „ústí“ a zanechává za sebou plochy z různého materiálu. Řeka byla zdůrazněna jako téma i proto, že je nedaleko zahrady, a přesto pro děti nedostupná.Zahrada mateřské školy U Uranie v Praze 7 realizovaná z podpory Nadace Proměny Karla Komárka (autor fotografie: Tereza Bonaventurová)
Zdroj: Pro časopis Řízení školy Ing. Arch Kristýna Stará, Ing. Arch. Petr Lešek.