Když se snažím vzpomenout na svá žákovská léta, v první řadě na ta strávená na základní škole, vybaví se mi naše třídní učitelka. Rázná dáma, češtinářka, která s námi každý půlrok natrénovala jednu z Erbenových balad, abychom pak na školní akademii předvedli, zač je toho drama. Balada se tedy z poezie přehoupla na prkna, která znamenají amatérské divadlo zmatených zobáčků. Vzpomínky jsou to v podstatě hezké, dostatečně staré, aby se u nich člověk dojal, ale vztah k poezii to nevytvořilo takřka žádný. Na gymnáziu jsme pak dřeli jako koně a cpali si do hlavy všechny ty Nerudy, Hálky, Sapfó, Shakespeary, Whitmany, Bukowské, Seiferty, Nezvaly, Majakovské, Ginsbergy, ovšem básníka z masa a kostí, s funkčními plícemi, v jehož žilách by ještě proudila krev, nám nikdo neukázal.
Snažím se oklikou říct, že na základě vlastní školní docházky jsem klidně mohl nabýt dojmu, že literatura je doménou mrtvých – ale kdo by pak to umění tvořil? A zde se dostáváme k tomu, proč považuji slam poetry (mimo jiné) za jeden ze způsobů, jak žákům dokázat, že literatura žije. A co víc, že ji sami mohou tvořit. Co to ta slam poetry ale vůbec je?
Někdo – třeba Wikipedie – vám řekne, že je slam poetry specifický styl básnickozpívaného přednesu (a mně se z takové definice protáčí panenky). Někdo jiný vám slam poetry představí jako žánr performativní poezie (a panenky se protáčí znova, byť trochu méně). Další by z rukávu vytáhl představení slamu (jak se slam poetry zkráceně říká) coby rýmovaného stand-upu (čímž by ale disciplínu značně ořezal, neboť cílem nutně nemusí být diváka rozesmát). A pokud byste natrefili na někoho, kdo je drobátko škodolibý, prezentoval by slam jako soutěž v recitování básniček (a panenky by explodovaly, třebaže v samotném základu je tato definice de facto pravdivá). Ať si však zvolíte kteroukoli z definic, stejně se k jádru pudla nedoberete. Naopak byste bytosti, které byste se snažili slam poetry odprezentovat jako něco lákavého, zajímavého a obohacujícího, pravděpodobně v lepším případě přivodili žaludeční problémy, v horším infarkt.
Mnoho těch, kteří se slam poetry věnují, sami nejsou schopni žánr definovat. Ba co víc, nejsou dokonce ani schopni říci, jestli vůbec o žánr jde. Pokud bychom totiž přijali definici, že je slam poetry kombinací poezie a divadla (jak se v médiích často dozvíte), šlo by pak o kombinaci literárních druhů, což situaci ještě více komplikuje. Proto se povětšinou uchýlíme k tvrzení, že je nutné slam poetry zkrátka zažít, a to naživo, neboť sebelepší video či nahrávka vám nezprostředkuje atmosféru, jakou může slamová exhibice mít (odtud mimo jiné pochází spojení poezie okamžiku).
Mark Smith, který se slam poetry v 80. letech minulého století přišel, si slovo slam vypůjčil z punkové terminologie, kde se slam rovná pogo – přáním Marka Smithe tedy bylo tančit pogo v poezii, jaksi poezii rozhýbat. Chtěl se vymezit vůči pasivním autorským čtením, kde divák jen konzumuje, chtěl interaktivní umění, na kterém návštěvník aktivně participuje. Z toho důvodu obohatil své večery o bodování – udělal tedy z autorského čtení soutěž, o jejímž výsledku rozhodují sami diváci (a tak někdy o slam poetry mluvíme jako o kombinaci umění a sportu).
Pravidla jsou následující: (1) vlastní text, (2) žádné kostýmya rekvizity, (3) časový limit. To, co s pravidly performer(ka) udělá, je pouze na něm/ní: existuje mnoho slamerů, kteří jsou jaksi tradiční, mají vycizelované texty s jasně danou strukturou, lze ovšem objevit haldu experimentátorů, kteří zjišťují, kam až je možné zajít, a tak můžete na slamových pódiích najít i nonverbální slamery či slamery hovořící neexistujícími jazyky – inspiraci a cílům se zkrátka meze nekladou.
Slam poetry v České republice hojně okupuje i mediální prostor: ne jeden slamer se už objevil na obrazovce televize; někteří slameři vědí, jaké to je, když se na vás vlastní obličej směje z billboardu; několik slamerů vystupovalo před stovkami tisíc lidí na největších polistopadovýchdemonstracích – a mohli bychom pokračovat dál a dál. Slam poetry je zkrátka v kurzu. Z jakých důvodů? Dost možná kvůli své schopnosti být aktuální: sotva se ve veřejném prostoru objeví nějaká kauza, slamer na ni může v současném virtuálním věku promptně reagovat. Zkráceně řečeno: dopoledne se objeví článek, odpoledne napíšete slamový text, večer ho prezentujete v klubu a na svůj výtvor máte bezprostřední zpětnou vazbu.
Vystupoval jsem se slam poetry již na desítkách škol a málokde jsem zažil negativní odezvu. Možná byli žáci jen rádi, že se nemusí drtit taxonomii nižších rostlin. Kdoví. Ale vzhledem k tomu, kolik z oněch žáků se pak samo dalo na dráhu slamera, kolik z nich se ochotně přihlásilo na workshopy, jež pro základní a střední školy vedu, si troufám tvrdit, že pomyslný pes je zakopán trochu jinde. Značná část z nich byla ráda, že objevila způsob, jak se (umělecky) vyjádřit. Že objevili formát, jenž jim poskytuje tvůrčí svobodu. A když už nic jiného, aspoň se jedinkrát pokusili opustit komfortní zónua šli s kůží na trh.
K tomu, abychom mohli pokračovat o to intenzivněji, je třeba spousta věcí: od osvícených a svobodomyslných učitelů, kteří se nerozhodli učit v duchu retrotopie, přes aktivní performery až po ochotné a dynamické instituce, jež program v mnoha směrech zaštítí. Tak nezbývá než doufat. Má to totiž smysl.
Zdroj: Pro Učitelský měsíčník Filip Koryta, umělec, pedagog, moderátor, mistr ČR ve slam poetry za rok 2017 a trojnásobný mistr ČR v duo slamu