Smysluplný rámec pro spolupráci s rodiči

Pol a Rabušicová (1997) rozdělili vztah školy a rodičů do tří kategorií, kdy je možné rodiče chápat buď jako problém, nebo jako zákazníka či jako partnera. Každé z těchto nastavení má samozřejmě svá specifika. Rodiče chápaného jako „problém“ je možné vymezit ze dvou úhlů pohledu. Jednak je to rodič, který se nezajímá dostatečně (z hlediska školy) o své dítě, a neplní tak požadavky kladené na rodiče. Dále je to ale i rodič, který se vměšuje do činnosti školy a narušuje tak svou intervencí její vzdělávací působení. Jak uvádí Čapek (2013), je tento pohled stále rozšířený a nedůvěra vůči rodičům a jejich zapojení se do školy je u pedagogů velká.

V tomto článku není prostor zaměřit se na problematického rodiče, který své děti zanedbává takovým způsobem, že škola musí kontaktovat příslušné orgány. Tento text se věnuje druhému pohledu a pomocí nastavení smysluplného rámce spolupráce vede k tomu, aby nebylo nutné zapojení rodičů do činnosti školy chápat jako problém. Je-li rodič chápán jako zákazník, který si vybírá pro své dítě vhodnou službu, může to vést ke zbytečnému stresu ze strany školy, aby vyhověla náročným požadavkům, na druhou stranu ale také k předpokladu, že rodič svým výběrem školy již vlastně službu „zakoupil“ a další jeho zapojení není nezbytné (Pol, Rabušicová, 1997). Nyní je na straně školy, aby naplnila jeho očekávání. Tento přístup a jeho nevyváženost mohou opět vést k tomu, že bude rodič následně chápán jako problém. Optimální je samozřejmě přístup, ve kterém je rodič chápán jako partner. Jedná se o vztah založený na respektu, kdy obě strany akceptují dovednosti a zkušenosti toho druhého. Problém spočívá v tom, že participaci může každý chápat trochu jinak, proto je nezbytné jasně definovat a popsat východiska spolupráce s rodiči. Definování těchto východisek pro partnerskou kooperaci musí být na straně školy. Nelze spravedlivě očekávat, že si rodiče prostudují publikace o vztahu školy a rodiny, pročtou si například zde citované texty (Pol, Rabušicová, 1997; Čapek, 2013; a další) a budou na základě nich vstupovat do jednání se školou. Proto je zarámování spolupráce na zodpovědnosti školy. Nastavení vhodného rámce je také prevencí nedorozumění a konfliktů a pomůže navázat a budovat skutečné partnerské vztahy.

Nejprve je nutné si vyjasnit, co škola očekává a co rozhodně neočekává. Na základě těchto očekávání a potřeb si škola nastaví oblasti pro jednotlivé způsoby zapojení rodičů do života školy. Obecně je možné říci, že pro každou školu je důležitá zpětná vazba na proces učení se a výchovy jejich dětí, na činnosti, které se ve škole odehrávají, a na cíle, kterých se snaží dosahovat. Není ale vhodné, aby škola měnila své základní směřování, hodnoty a vize podle přání jednotlivých rodičů. Je potřeba vybalancovat smysluplnou zpětnou vazbu a měnící se podmínky života a zásadní hodnoty, které tvoří jedinečnost dané školy. Proto je nutné definovat principy, které vytvářejí podklad pro zapojení rodičů, což mohou být například:

Tyto principy je nutné pravidelně komunikovat vhodnou formou vůči rodičům - například již při setkání s rodiči budoucích žáků, na třídních schůzkách apod. Řada nedorozumění vzniká proto, že rodiče chtějí měnit základní principy, na kterých celá škola stojí. Zjednodušeně řečeno - přejí si Montessori přístup u sportovních škol apod. Je potřebné si vzájemně říci a přiznat, že není každá škola pro každé dítě, každý učitel pro každou školu, a pokud máme odlišné hodnoty, můžeme být šťastnější v jiné škole nebo se budeme navzájem poznávat a čerpat z různosti. Nebudeme se však kvůli jednotlivým odlišnostem měnit - a to platí jak pro rodiny, tak pro školu jako takovou.

Hromadnost vzdělávání je rovněž zásadním principem, není možné akcentovat jednotlivost na úkor celku. Aby škola věděla, jaké jsou potřeby a názory většiny, musí mít nastavené mechanismy, jak tyto názory zjišťovat, tj. kvalitně nastavený systém zpětné vazby od rodičů. Výstupy z této zpětné vazby pak slouží jako podklad pro dialog o jednotlivých tématech a pomáhají škole reflektovat potřeby rodin v kontextu celku, a nikoli v kontextu jednotlivých (někdy velmi výrazných) hlasů jednotlivců. Tato dvě východiska pak podpoří smysluplně nastavený rámec a úrovně vzájemné spolupráce. Příklad takového rámce znázorňuje následující schéma:

Toto nastavení dává jasně najevo, že v rámci školské rady se řeší otázky týkající se celé školy a témata, která vyplývají z ustanovení školského zákona, tj. koncepční materiály, vzdělávací programy, výroční zpráva, školní řád, pravidla pro hodnocení, inspekční zprávy a rozpočet. V rámci školské rady se řeší škola celkově a neřeší se jednotlivé třídy nebo žáci. Vhodným tématem pro diskusi ve školské radě je například podpora digitálních kompetencí ve škole, nevhodným tématem jsou domácí úkoly ve 2. A. Ředitel školy samozřejmě nemusí být na školské radě přítomen, pokud si to její členové nepřejí - pak nemá ve svých rukou projednávaná témata. Nicméně pokud tam je, je vhodné, aby jasně vymezil, kde lze řešit zmiňovaná téma typu „domácí úkoly ve 2. A“, a předešel tak poměrně zbytečné diskusi na školské radě a dalším nedorozuměním.

Pro projednávání témat týkajících se jednotlivých tříd je možné vytvořit výše znázorněný neoficiální orgán, kterému se říká „zástupci rodičů jednotlivých tříd“. Tato skupina vzniká z logické potřeby efektivního způsobu komunikace s jednotlivými třídami. Pokud bychom se chtěli společně sejít se všemi rodiči všech tříd, bude nutné si už u škol střední velikosti pronajmout rozsáhlé prostory, což není příliš efektivní způsob komunikace a spolupráce s rodiči, proto je vhodné, aby třída jmenovala svého zástupce, který se pak může setkat s ostatními zástupci jiných tříd a věnovat se otázkám a tématům, které jednotliví rodiče ve třídách mají.

Pro jednání se zástupcem rodičů už je téma domácích úkolů ve 2. A vhodné, protože lze předpokládat, že je to něco, co se týká většiny rodičů. Pozdní odevzdávání domácích úkolů u Pepíčka Nováka není vhodným tématem pro zástupce rodičů, ale na individuální jednání příslušného rodiče a vyučujícího (pokud tedy toto téma chceme řešit).

Je-li ve škole nastaven rámec spolupráce a pojmenovány její základní principy, je možné začít tuto spolupráci smysluplně naplňovat - plánovat společná setkávání, témata, úkoly a další činnosti, které se zapojením rodičů ve škole počítají. Je to možnost, jak se mohou aktivní rodiče zapojit více, a rodiče, kteří nemají tuto potřebu, přitom vědí, kdo jedná a spolupracuje se školou v jejich zájmu a na koho se s čím mohou obracet. Pokud ve škole neexistuje popsaný rámec a úrovně spolupráce, mohou na obou stranách vznikat nereálná očekávání a neuspokojené potřeby. Je pak pravděpodobné, že bude docházet k řadě nedorozumění, a někteří rodiče se tak zbytečně přesunou z kategorie „partner“ do kategorie „problém“.