Tvořivá hra - polytechnika v MŠ jako běžná součást každého dne

V tomto článku bychom vám chtěli představit novou metodiku přístupu k polytechnické výchově v mateřských školách, kterou jsme vyvinuli během 4letého projektu a ověřili ve spolupráci s pedagožkami z více než 20 MŠ Středočeského kraje a Prahy. Naším cílem bylo zavést polytechniku do mateřské školy jako určité vzdělávací pojetí, které se stane běžnou součástí školního provozu. Metodika nenabízí návody na konkrétní aktivity nebo na výrobky , které mohou děti tvořit. Tím se zásadně odlišuje od mnoha publikací a programů zaměřených na polytechniku. Častým zvykem bývá spolupráce s externí organizací, která do MŠ přiveze materiál a nástroje a zkušený odborník provede děti hotovým programem zaměřeným na rozvoj technických dovedností. Úskalím těchto programů je jejich jednorázovost a časové omezení, při kterém není prostor pro individualizaci nebo pedagogickou diagnostiku. Toto naše pojetí umožní učitelkám průběžnou práci s dětmi, postupné zavádění práce s nástroji, diferenciaci prostředí pro individuální rozvoj dovedností, dlouhodobé sledování dětí a propojování diagnostiky se vzdělávacími cíli.

V mateřských školách často končí výrobky na nástěnce nebo na výstavce a dětem tak „tvoření pro tvoření“ nemusí dávat smysl. Přirozenou dětskou potřebou je hra: když dítě něco vyrábí, chce výsledný výrobek zapojit do svého světa, používat ho jako rekvizitu nebo postavu, hrát si a mít možnost ho přetvářet. Při tvořivé hře neoddělujeme čas, který má dítě strávit tvořením, a čas určený pro hru s výrobky. Děti si často vyrobí jen něco velmi jednoduchého, použijí to ve hře, někdy svůj výrobek spojí s výrobkem někoho jiného. Zjistí, že by věc potřebovaly trochu upravit, předělat nebo opravit – vrátí se k tvoření a výrobek opět použijí ke hře. Zapojení hry do procesu tvoření posiluje vnitřní motivaci dítěte objevovat a experimentovat. Když si děti v mateřské škole osvojí přístup, že experimentovat a chybovat je v pořádku, je to skvělý základ pro jejich celoživotní přístup k učení a také jedinečná příležitost pro rozvoj kompetencí k učení (umí experimentovat, analyzovat svou chybu).

Tato myšlenka je základem celé metody a také bývá pro pedagogy nejobtížnější ji uchopit. Jakmile ji ale přijmou za svou, zažívají spoustu „aha momentů“ a přehodnocují svůj přístup k dětem i v jiných oblastech výchovy. Paní učitelky s námi opakovaně sdílely fakt, že pedagogové v mateřských školách mají velkou tendenci (s těmi nejlepšími úmysly) pomáhat dětem – ať už ze zvyku, nebo proto, že chtějí, aby všechny děti měly hezký výrobek. Někdy to ale přesahuje i do oblastí, kde by bylo užitečnější dítěti nepomáhat s výrobkem, ale pomoci mu v situaci se zorientovat tak, aby ji zvládlo vyřešit samo. Protože to „pomáhání“ často znamená, že dospělý udělá práci za dítě. Ať už fyzicky (něco přiváže, přilepí, opraví), nebo mentálně (poradí dítěti řešení). Na otázku, „proč“ to tak dělá, by vám asi každá paní učitelka odpověděla: „aby to dítě mělo hezké“, „aby nebylo smutné, že se mu to nepovedlo“ apod. Často se k tomu vážou i časové důvody, „aby se vše stihlo a každé dítě dokončilo svůj výrobek v určeném čase“. Ale: Co se dítě naučí, když udělám práci za něj? A co se naučí, když vymyslí vlastní řešení – i když třeba ne tak ideální, jako bych mu poradila já sama?

Ve chvíli, kdy začnou pedagogové přemýšlet tímto způsobem, a když si ověří, že dítě je sice krátkodobě „smutné“, že se mu nedaří, ale po překonání problému vlastními silami má z výsledku mnohem větší radost, začnou také prolínat tento princip i do jiných činností mimo polytechnickou výchovu. Neznamená to, že by paní učitelky měly dítě, které přijde s prosbou o pomoc, odmítat s tím, ať si na to přijde samo. Vždy je potřeba zvažovat míru toho, čeho může dítě dosáhnout, jak přiměřeně jeho možnostem je úkol připravený a jak lze dítě podpořit, aby práci zvládlo samo. V metodice popisujeme, jak formou reflektivního dialogu zaměřit pozornost dítěte na problém a jak mu pomoci nalézat vlastní řešení. Děti si tak rozvíjejí kompetenci k řešení problémů.

Zažili jsme nespočet hezkých momentů, kdy paní učitelky našly odvahu vystoupit ze zajetých kolejí, držet ruce za zády a nedělat práci za děti – hlavou ani rukama (přičemž nepodsouvat dětem vlastní nápady je mnohem těžší, než nepomáhat jim jen rukama). S údivem, nadšením a pýchou pak sledovaly, jak kreativní děti dokážou být, pokud jim k tomu poskytnou prostor a oporu.

Na první pohled celkem samozřejmá věc, ale tvoření s dětmi bývá často vedeno snahou „něco vytvořit“, spíše než „tvořit“. V tvořivé hře nemusí na konci aktivity každé dítě držet v ruce nějaký výrobek. To, co by každé dítě mít mělo, je nějaká dovednost získaná z procesu tvorby. Dítě třeba jen vyzkouší, jak může opracovávat kus klacku – může jej škrábat škrabkou, brousit smirkovým papírem nebo rašplí, uříznout pilkou nebo seříznout nožem. Některému dítěti to stačí, aniž by pak muselo vymýšlet, co že to vlastně vyrobilo. Jiné dítě má v hlavě již předem plán – vyrobit si třeba meč – a v průběhu tvorby dojde k tomu, že výsledek spíše připomíná ještěrku, přidělá tedy oči a je spokojené stejně jako dítě v prvním případě. Reflexe nezaměřujeme na to, co dítě vyrobilo, ale s jakými materiály pracovalo, jak se mu podařilo dodržovat pravidla bezpečnosti s nástroji, jaké muselo řešit problémy.

(Ivana Vašinová, MŠ U Slunečních hodin, Říčany)

Celou metodiku jsme vyvíjeli v Muzeu Říčany během čtyřletého projektu Oborový mentoring financovaného z Evropské unie, ověřili jsme ji a zavedli do praxe ve více než dvaceti MŠ ve Středočeském kraji a v Praze. V roce 2020 jsme vydali ucelenou publikaci s názvem „Tvořivá hra“. Často dostáváme dotazy, proč metodiku vytvářelo regionální muzeum, a ne třeba ministerstvo školství. Ukázalo se, že právě postup „zdola“ je efektivní a funkční. V muzeu se dlouhodobě věnujeme výuce řemesel – učíme děti, pedagogy i veřejnost tkát, plstit, drátovat, šít, pracovat se dřevem atd. V minulosti jsme realizovali projekty, ve kterých jsme učili pedagogy tato řemesla manuálně zvládat. Stále jsme ale od nich měli poptávku na vytvoření didaktiky řemesel, aby mohli řemeslné činnosti zavádět do svých mateřských škol a integrovat polytechniku jako součást běžného dne.

Rozhodli jsme se tedy vytvořit ucelenou metodiku, která spíše než konkrétní řemeslné dovednosti učí učitele, jak dětem dát prostor a pravidla pro jakékoli tvořivé činnosti. Je zaměřena na pedagogické kompetence
a provede pedagogy didaktikou řemesel, ukáže, jak polytechniku realizovat ve své třídě.

Jak vnímají metodickou podporu samotné učitelky, zjišťoval výzkum, který provedla studentka Pedagogické fakulty UK Barbora Žáková. Respondentky (učitelky z MŠ) v interview potvrdily, že „ony samy se učí přemýšlet odlišným způsobem než dříve. Se změnou myšlení nastává i změna pohledu na předpoklady dobrého učitele, kdy se více prosazuje větší volnost a svoboda.“ (Žáková, Presslerová in Gramotnost, pregramotnost a vzdělávání , 4, 2, 47–63, 2021). Posilování pedagogických kompetencí vede v konečném důsledku i k posilování individualizace vzdělávací nabídky. Každý z pedagogů se tedy může ubírat směrem, který je mu blízký. Někdo rád šije a háčkuje, jiného fascinuje vůně dřeva a někdo další zase chce s dětmi vyzkoušet od každého trochu. Metodika říká: „Jděte do toho! Dejte dětem prostor, čas a pravidla a nechte je objevovat krásy manuální práce tak, jak je objevovaly celé generace dětí před nimi.“

Samozřejmě poskytujeme pedagogům i některé konkrétní návody: jaké používat materiály, jak naučit děti bezpečně pracovat s pilkou, s nožem nebo s jehlou. Seznamujeme je s postupy (řezání, šití, vrtání), které jsme ověřili na stovkách dětí různých věkových kategorií. Ukazujeme, jak tvořivou hru zavádět do praxe – od seznamování se s materiály přes zavádění pravidel, učení dětí číst obrázkové postupy až po tvorbu na určitá témata. Dáváme jim konkrétní příklady, jaké otázky dětem pokládat, aby mohly samy nalézat řešení. V metodice také uvádíme, jak jsou jednotlivé části metody propojené s RVP PV. Poskytujeme pedagogům teoretické základy (individualizace, dětská hra, teorie typů, uzpůsobení pro děti se SVP).

Důležité pro nás je propojení tvořivé hry s aspekty EVVO, klademe důraz na poznávání přírodních materiálů, jejich zpracovávání a na využívání jejich estetické kvality.

Dva odborné posudky k publikaci zpracovaly odbornice z oblasti předškolního vzdělávání. Zmiňují v nich mimo jiné: