Velice rádi vzpomínáme s kolegyní Hankou na dobu zakládání školy pár měsíců po listopadu 1989. Nechci staromilsky lamentovat nad utíkajícím časem, naopak mi do linky našeho letního čísla vlezla dávno zasunutá vzpomínka týkající se spolupráce s rodiči.
V prvních týdnech po vzniku naší školy jsme byli přesvědčeni a dávali všemožně najevo, že spasíme svět a všechno zvládneme sami. Dali jsme dohromady novou školu právě proto, že jsme nechtěli být konzervativní, zastaralí a že to budeme jistě dělat jinak než sídlištní kolosy základních škol (promiňte přicházející věk, ale s nadhledem a úsměvem dnes hodnotím jiné podobně artikulující zřizovatele nových škol, je to přece úplně normální...).Bez uzardění jsme tehdy slibovali školu bez úkolů (počátkem devadesátých let se o jejich existenci ještě nevedly zbytečné polemiky), slibovali jsme vyřešení všech problémů ve škole, stejně jako bezproblémové naučení všeho během školního času. Naopak jsme deklarovali, že doma nebude třeba dělat, chystat a promýšlet vůbec nic, máme přece malé třídy právě proto, abychom vše zvládli ve škole. Dnes řeknu - slibovali jsme, že spasíme svět.
Nechtěli jsme si připustit, že se nám to může vrátit jako bumerang. Ti stejní rodiče, kteří nám zkraje fandili a kterým jsme naslibovali vše, co nás v naivních začátcích napadlo (a vlastně je tím vyšachovali ze hry), nám začali po pár měsících vytýkat chyby, dávat najevo nespokojenost a rozladění z toho, že škola jde jiným směrem, než očekávali.
Hodně jsem se tím trápil a přemýšlel, kde je zakopaný pes. Všichni jsme dělali naplno, nikdo nepolevil, věci šly tak nějak samy dobře, a přicházely tyto rodičovské názory. Co s tím? Tehdy pomohla začínající spolupráce s člověkem zvenčí, který s námi poté prošel několik let, a celý tým si po krátké době neuměl bez Vojty představit naše výjezdy a semináře.
Poradil nám to, co dnes sám považuji za samozřejmé a jasné - vtáhnout rodiče do hry ještě před nástupem jejich dětí do školy, společně diskutovat o jejich potřebách, přáních, představách a očekáváních od školy. Najednou jsme společně s rodiči přišli na to, že o sobě musíme vědět, že jeden bez druhého nemůžeme existovat, popř. že některá počáteční očekávání jsou nereálná, a jak se říká, jsou mimo mísu - proč si to neříci ihned na počátku spolupráce? Tehdy jsem skutečně pochopil, že rodiče stojí o spolupráci se školou, že na ni čekají a že si o ni někdy mohou říkat nešťastným způsobem.
Přece není žádným tajemstvím, že ti, kteří spolupracují, kteří si vzájemně řeknou o svých potřebách a kteří cítí užitečnost společného cíle - tito lidé se k sobě budou chovat jinak i v okamžicích nesouhlasu, napětí či nějakých problémů.
Tedy myšlenka na závěr, nechci přímo psát poučení: Dobrá víra, nadšení a chuť pracovat ještě nestačí. Stejně tak ochota převzít na sebe všechny starosti světa či rodiny dítěte je málo, pokud do procesu nevstoupí spolupráce, sdílení a společné hodnoty. Nejde o komparaci mnoha teorií, to nechejme výzkumníkům. Přečtení nějaké publikace o komunikaci, motivaci, spolupráci či rozdělení rolí by nám v začátcích školy určitě pomohlo.
Naše tehdejší zkušenosti skutečně teorii předběhly a hlavu jsme měli pár měsíců pěkně zamotanou. I když... asi bychom se neseznámili s excelentní brněnským psychologem Vojtou Černým a dnes bych neměl o čem psát...
Zdroj: Pro Letní speciál časopisu Řízení školy PhDr. Václav Trojan, Ph.D.