Dylan Wiliam, pedagogická celebrita a guru formativního hodnocení, popisuje současný stav ve školách pomocí parafráze výroku rakousko-britského filosofa Karla Poppera jako „sérii nechtěných odpovědí na nevyřčené otázky“. Učitelé, kteří to mohou změnit, jsou ti, již chtějí být lepšími učiteli. Nikoliv proto, že by nebyli dost dobří, ale proto, že mohou být ještě lepší. Pokud mají učitelé pocit, že nic nemůžou zlepšit, žádná zpětná vazba či další vzdělávání jim k ničemu nepomůže.
Je ale třeba mít na paměti, že jakákoli změna, tedy i zavedení formativního hodnocení, stojí určitý čas. Na to učitele upozorňujeme vždy a nejčastěji se nám dostává odpovědi, že na to
Z jednoho prostého důvodu si nemyslím, že je to pravda, a odpovídám: v současné době věnujete svůj čas něčemu, co nemá dostatečný efekt a má menší hodnotu. Příkladem může být příprava aktivity, která zabere spoustu času, ale její efekt ve třídě je pouze krátkodobý, nebo aktivita proběhne bez většího zájmu žáků. Jestli však nenajdete nic, co můžete přestat dělat a nahradit to něčím lepším, jestliže každá taková změna vede k dlouhodobému zhoršení, dosáhli jste optima a opravdu ve své výuce nemáte co zlepšovat. Avšak jakkoliv optimistický jsem, tak k tomuto stavu mají myslím naše školy a učitelé daleko.
opravdu čas prostě nemají.
Z jednoho prostého důvodu si nemyslím, že je to pravda, a odpovídám: v současné době věnujete svůj čas něčemu, co nemá dostatečný efekt a má menší hodnotu. Příkladem může být příprava aktivity, která zabere spoustu času, ale její efekt ve třídě je pouze krátkodobý, nebo aktivita proběhne bez většího zájmu žáků. Jestli však nenajdete nic, co můžete přestat dělat a nahradit to něčím lepším, jestliže každá taková změna vede k dlouhodobému zhoršení, dosáhli jste optima a opravdu ve své výuce nemáte co zlepšovat. Avšak jakkoliv optimistický jsem, tak k tomuto stavu mají myslím naše školy a učitelé daleko.Vše je složité předtím, než se to stane jednoduché
Pokud budeme v praxi pracovat s premisou, že pro žáky, kteří mají vyšší IQ, je učení jednodušší, dostáváme se do situace, která vůči ostatním není férová. Pro vyšší IQ tito žáci neudělali nic, jde o genetiku. Musíme se proto více věnovat těm dětem, které to potřebují. Tedy klást větší důraz na rovnost příležitostí.
Je tedy logické, že úspěch formativního hodnocení bude více viditelný u studentů, kteří ve škole nejsou příliš úspěšní. Což je pochopitelné, protože úspěšní žáci budou úspěšní stále, a to i když je budete hodnotit formativně. Avšak i pro ně je formativní hodnocení přínosné a motivující, protože ukazuje cesty dalšího rozvoje.
Formativní hodnocení není hodnocení slovní
Formativní hodnocení je termín, který se v českém školství začíná objevovat čím dál častěji, ačkoliv neznalost toho, co vlastně znamená, je stále velká. A to i přesto, že řada učitelů prvky formativního hodnocení ve své výuce běžně používá. Informují žáky o úspěšnosti v prověřované oblasti, poskytují informace o tom, v čem a jakým způsobem se může žák zlepšovat, dávají možnost nápravy, pokud žák neuspěl, a ukazují cestu, jak toho docílit. Některým však chybí celková koncepce, aby se jejich postupy propojily a byly pro ně i pro jejich žáky ještě účinnější.
Samotný název může být trochu zavádějící, protože formativní hodnocení není pouze o hodnocení. Jde o komplexní způsob pedagogické práce, který zahrnuje například stanovování cílů a kritérií úspěchu, komunikaci ve třídě, práci s chybou a v neposlední řadě právě poskytování zpětné vazby. Nejčastěji učitelé a veřejnost dávají rovnítko mezi formativní hodnocení a hodnocení slovní. To však není úplně správně. Pokud použijeme slovní hodnocení, neznamená to vždy, že je formativní. Když není správně formulováno, snadno může mít ráz sumativního hodnocení, a je tak neefektivní jak pro žáky, tak pro učitele, kteří nad ním zbytečně tráví čas.
Sumativní hodnocení je hodnocení konečné. Používáme ho k vyjádření toho, do jaké míry si žák látku osvojil. Zjednodušeně řečeno umí × neumí. Učitelé běžně používají jak formativní, tak sumativní hodnocení a je to naprosto v pořádku. Formativní hodnocení je průběžné, nehodnotí výsledek učení, ale jeho proces. Užívá se tedy ve chvíli, kdy se žák ještě učí a má prostor ke zlepšení. Způsobů, jakými učitelé a žáci poskytují zpětnou vazbu, je mnoho, ale důležité je, aby objekt hodnocení vždy obdržel informaci o tom, do jaké míry jeho práce odpovídá požadavkům a co může udělat pro to, aby byl příště úspěšnější. Ve formativním hodnocení neexistuje pomyslný strop v podobě jedničky, kdy může žák nabýt dojmu, že se už nemá co učit.Vzdělávání je nikdy nekončící proces. I ve chvíli, kdy žák napíše test na 100 %, připíše mu učitel na písemku například další tři otázky, nad kterými se žák zamyslí. Občas slýcháme, že chceme snižovat nároky a stále žákům posouváme laťku, je to však úplně naopak. Tím, že žáky stále nutíme přemýšlet, není na pasivitu během procesu učení prostor. V podstatě chceme dosáhnout toho, aby se informace, která je v krátkodobé paměti, přesunula do dlouhodobé. Pokud se tak nestane, nic jsme se nenaučili.
Zároveň by nad zpětnou vazbou měl více času trávit příjemce než ten, kdo ji poskytuje. Pokud žákům vrátíme písemnou práci s tím, že jim opravíme všechny chyby, příliš je to neposune. Když ale například vyznačíme řádky, které chyby obsahují, je na žácích, aby konkrétní chyby našli a opravili je.
Ovšem proniknout do zákonitostí formativního hodnocení není pro vyučující snadné. Jejich úkolem je nejen osvojit si řadu nových technik a naučit se je vhodně zařazovat do své výuky. Učitelé také musejí vysvětlit žákům a jejich rodičům, že přínos tohoto způsobu hodnocení přímo závisí na vzájemné spolupráci.
Je potřeba zdůraznit, že formativní hodnocení není protikladem hodnocení sumativního, jde o dva nástroje, které se vzájemně doplňují.
Zdroj: Pro časopis Řízení školy Michal Orság