"25 na holou" aneb revize RVP podle Stálé konference ředitelů

Mnozí učitelé si stěžují, že školství neustále prochází všemožnými reformami a revizemi kurikula. Ředitelé škol pak tyto změny pomáhají ve školách realizovat a fungují jako převodní ozubená kola mezi státní zakázkou a reálným životem. Z dějinného pohledu jsou tyto procesy změn ve vzdělávání něco logického, přirozeného, co se s pravidelností opakuje. Lidské společenství neustále prochází změnami a zdaleka to není vždy lineární vývoj směrem k většímu poznání světa nebo lepšímu pochopení vzájemného lidského soužití.

Školství prostě nestojí někde mimo celospolečenské proměny. Naopak, bezprostředně je kopíruje, a pokud je v něčem mimo, tak v tom, že . V ideálním světě by stát vždy správně stanovil cíle a obsahy pro vzdělávání tak, aby se zajistila reprodukce kulturního a vědomostního dědictví předchozích generací a zároveň se děti připravily na „nepředvídatelné“, tedy na budoucnost. V ideálním světě ale nežijeme.

Obavy pedagogické veřejnosti, které provázejí veškeré změny, reformy a revize vycházejí v podstatě ze tří věcí. – bojí se toho, že ve svém poslání, předat dětem kulturní dědictví, bude na něco důležitého zapomenuto, a příští generace tak budou ochuzeny o poznání, které oni sami pokládají za důležité. – bojí se, že všechno to, co bylo v jejich epoše užitečné pro úspěšné přežití nebo uplatnění v životě, nestačí za těch pár let dětem ve škole předat (k tomu je nutné připočíst i obtížné hledání shody mezi učiteli, co je z generacemi předávaného dědictví opravdu to nejdůležitější). – bojí se, že na množství přicházejících změn sami nestačí a bude odhaleno, že jejich historická úloha je omezena pouze na předání toho „jejich“ dědictví, ale že na budoucnost děti připravit neumí.

Konzultant, motivační řečník a spisovatel Ken Blanchard (USA) kdysi popsal sedm věcí, které se dostaví, když jsou lidé vystaveni procesu změny. Nejprve se bojí se, že budou muset dělat něco, na co nejsou zvyklí. Poté myslí na to, čeho se musejí vzdát místo toho, aby přemýšleli, co by změnou mohli získat. Cítí se osamělí, i když všichni ostatní kolem procházejí stejnými pocity, a pokud je změn mnoho za sebou, dokážou se vyrovnat pouze s některými. Také platí, že každý má jinou úroveň připravenosti na změny reagovat. Až na předposledním místě je obava o to, že na provedení změn nebudou mít dostatek zdrojů, znalostí a prostředků. A jak zní poslední sedmý bod? Jakmile opadne vnější tlak, lidé se ihned vracejí k dřívějšímu jednání a chování, byť je to v danou chvíli již neúčelné a pro jejich životy neužitečné. S jistou nadsázkou lze říci, že

Daleko nejzajímavější je s jistým časovým odstupem pozorovat, jak aktuální proměny společnosti ovlivňují, co se budou děti ve školách učit a proč. Jaká je celospolečenská poptávka v danou chvíli a co ona pokládá pro novou generaci za „dobré a žádoucí“. Jednou je to církev, která se snaží (kolem roku 1850) získat prostřednictvím učitelů větší vliv ve státě, jindy je to naopak stát (před rokem 1914) a jeho branná moc, kdy má před válkou navrch tělocvik a tělesná zdatnost dětí. Pak je to nástup průmyslu a hospodářství prosazující ve školách technicky zaměřené . V šedesátých letech minulého století to byly akce „zdravé zuby ve školách“, v letech sedmdesátých sexuální výchova reagující na roky šedesáté a devadesátá léta, po vstupu do EU, posílila výuku cizích jazyků.

Škola tedy nestojí mimo čas a prostor a požadavek na pedagogickou veřejnost, aby byla připravena na procesy změn, je oprávněná. Na druhou stranu by ale naše adaptabilita měla být doprovázena konstantami, určitými hodnotovými kotvami, které ochrání vzdělávání před tím, aby se jako korouhvička na střeše muselo neustále točit podle chvilkových požadavků doby.

O tom, co jsou tyto „kotvy“ ve vzdělávání a jaká je úloha těch, kteří jednotlivé školy kormidlují (ředitelů škol), diskutují mezi sebou členové . Ta vznikla v rámci projektu Systému podpory profesního rozvoje učitelů a ředitelů (SYPO) v Národním pedagogickém institutu. Jde o společenství ředitelských osobností, ve kterém není třeba lobovat za vlastní existenční nebo ekonomické zájmy, kde se vede dialog napříč všemi druhy škol o roli ředitele školy, jejím významu pro školu, o podpoře této role systémem profesního vzdělávání, o významu a postavení ředitele školy ve společnosti. Ředitel je totiž ten, který by měl umět rozpoznat, kdy je potřeba vytáhnout kotvu, nastartovat ve škole potřebné změny, motivovat pro ně ostatní zaměstnance a kdy naopak školu „ukotvit“ a připomenout si, co je opravdu podstatné (že akce „mléko do škol“ je v danou chvíli jen naléhavá).

V současnosti procházejí revizemi rámcové vzdělávací programy. Tou bylo nastavení dvoustupňového vzdělávacího kurikula před mnoha lety, kdy stát koordinoval zásadní systémovou změnu. Ve vazbě na evropskou dimenzi ve vzdělávání zavedl strukturu státních a školních dokumentů, což umožnilo učitelům značnou autonomii a dovolilo jim specifikovat si vzdělávací obsah podle svého. Je třeba si ale položit otázku, zda byl tento potenciál využit a školní vzdělávací program se skutečně stal pro učitele důležitým a používaným dokumentem. Odpověď zní – .

Popis motivů a příčin současného stavu práce se ŠVP je námětem na pěkně obsáhlou diplomovou práci. Dnes by se šlo zeptat i umělé inteligence, pokud by se správně položila otázka. Kolegyně a kolegové ze Stálé konference ředitelů správné otázky položit umí, . Uvědomují si, že pokud má ve vzdělávání nastat nějaká změna, musí se začít nejprve u sebe. Proto společně sestavili přehled, který může být inspirativní i pro realizátory současných revizí. Podstatný je ale zejména pro ředitele samotné. S otevřeností, sebejistotou a nadsázkou ho pro sebe nazvali .

Revize rámcových vzdělávacích programů se připravují pro všechny školy a není vyloučené, že se tvůrci budou potýkat s podobnými problémy, které provázely tvorbu RVP již v minulosti. Důkazem je zjištění, že v současnosti velké procento učitelů českých škol se svým školním vzdělávacím programem aktivně nepracuje. To jsou otázky, které si ředitelé ze Stálé konference ředitelů položili, a své odpovědi směřovali především na sebe:

Možná ten výčet může někomu připadat až příliš sebekritický, ale Stálá konference ředitelů má ve své preambuli uvedeno, že chce usilovat o svobodné, nezávislé a důstojné postavení ředitele školy. A takoví lidé dobře vědí, že pravdivá slova nebývají příjemná a příjemná často nebývají pravdivá.