Aktuální judikatura Nejvyššího soudu k odvolání z funkce ředitele školy a školského zařízení v regionálním školství

Školská právnická osoba typicky vystupuje na straně žalované. V tomto případě se však základní škola ocitla na straně žalobce a požadovala po svém zaměstnanci, řediteli školní jídelny, zaplacení více než 280 000 Kč. Žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že podle protokolu o výsledku veřejnosprávní kontroly na místě žalované bylo v rozporu s právními předpisy za období od 1. 1. 2008 do 31. 5. 2011 vyplaceno na odměnách celkem 402 009 Kč bez souhlasu zřizovatele, když žalovaná vydávala každoroční vnitřní platový předpis, kde bylo odměňování pracovníků postaveno na procentuální výši skutečně dosažené tržby (20 % ředitelka školní jídelny, 15 % statutární zástupce, 15 % šéfkuchař, 5 % skladník). Žalovaná dle žalobkyně nebyla oprávněna žádným úkonem zřizovatele ani právním předpisem samostatně rozhodovat o odměně k vlastnímu platu. Žalobkyně s ohledem na možnou námitku promlčení uplatnila proti žalované pouze částky vyplacené v období od května 2009 do června 2011, tj. 281 065 Kč.

Soud prvního stupně i odvolací soud žalobě vyhověly. Žalovaná se tak obrátila na dovolací soud a namítala, že vedle hlavní činnosti, tj. zajištění školního stravování zaměstnanců příspěvkové organizace, může příspěvková organizace vykonávat i činnost doplňkovou. Podmínkou pro provozování doplňkové činnosti je, že nesmí narušovat plnění hlavního účelu a předmětu činnosti organizace, sleduje se odděleně a nesmí být ztrátová. Jelikož doplňkovou činnost zákoník práce ani jiný právní předpis neupravují, není tak zřejmé, v jakém rozsahu ji může zaměstnanec vykonávat, jaký je právní rámec této činnosti a kdo tak může učinit a jakým způsobem má být zaměstnanec odměňován za výkon doplňkové činnosti.

Dovolací soud se tak zaměřil na vyřešení otázky oprávněnosti výplaty odměn za doplňkovou činnost příspěvkové organizace.

Dovolací soud rozhodl v neprospěch žalované a uvedl:

Dovolací soud rozhodoval o neplatnosti odvolání z funkce a o určení, že žalobkyně je nadále ve funkci ředitelky dětského domova. Dovolací soud zrušil oba rozsudky nižších instancí a přikázal soudům řídit se jeho právním názorem při dalším rozhodování ve věci.

Z hlediska skutkového bylo zjištěno, že Rada Kraje Vysočina usnesením odvolala dne 14. 12. 2004 žalobkyni z funkce ředitelky Dětského domova v Humpolci. Dne 29. 12. 2004 žalovaný (hejtman) sdělil žalobkyni, že ji v souladu se školským zákonem a zákonem o krajích a se souhlasem MŠMT ČR ze dne 22. 12. 2004 odvolává z funkce ředitelky s účinností od 1. 2. 2005. Žalobkyně namítala, že usnesení Rady Kraje Vysočina je neplatné, protože zde absentuje předchozí souhlas MŠMT ČR, který byl vydán až 22. 12. 2004, a v případě odvolání ze dne 29. 12. 2004 jde o úkon učiněný hejtmanem, a nikoliv Radou Kraje Vysočina. Navíc Rada Kraje Vysočina ve dnech 22. 12. 2004 a 29. 12. 2004 ani nezasedala.

Dovolací soud se ve svém odůvodnění zabýval předpokladem pro úspěšnost takové žaloby na určení, a to naléhavým právním zájmem. Stanovil, že naléhavý právní zájem uplatněný jen proti zřizovateli nemůže být dán, neboť vznik a zánik funkce ředitele školy je možný jen v součinnosti zřizovatele a zaměstnavatele. Zřizovatel se v rozsahu svých práv a povinností nestává zaměstnavatelem. Žaloba jen proti jednomu z obou pasivně věcně legitimovaných subjektů nemůže vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků v pracovněprávních sporech ve školství.¹ Dále se dovolací soud vyjádřil k povaze souhlasu MŠMT ČR s odvoláním ředitele z funkce, když určil, že takový souhlas musí být dán před odvoláním ředitele z funkce, a pokud není, je takové odvolání neplatné.

Dovolací soud se v tomto rozsudku snažil najít odpověď na otázku, jaký vliv má na právní postavení vedoucího zaměstnance, jehož pracovní poměr vznikl nebo byl změněn jmenováním a který byl z vedoucího místa odvolán nebo který se svého pracovního místa vzdal, skutečnost, že byl pro dobu po skončení výkonu práce na vedoucím pracovním místě tím, kdo je příslušný ke jmenování, pověřen (se svým souhlasem) výkonem práce na vedoucím pracovním místě na dobu určitou.

Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že žalobce, ředitel základní školy, se ke dni 31. 12. 2012 vzdal své funkce a rada města rozhodla dne 25. 1. 2012, že žalobce "pověřila" vedením žalované "do jmenování nového ředitele školy". Poté, co byl dne 1. 7. 2012 jmenován nový ředitel školy, mu bylo sděleno, že jmenováním nového ředitele k 1. 7. 2012 a s přihlédnutí k ustanovení § 73a odst. 3 ZP skončil pracovní poměr žalobce u žalované uplynutím doby ke dni 30. 6. 2012. Žalobce se bránil u soudu, že ke změně jeho pracovního poměru nemohlo dojít, když neproběhlo řádné konkurzní řízení.

Zákoník práce nezná pojem "pověření", nicméně dle jeho názoru za jmenování lze považovat též takový projev vůle, kterým byl osobou příslušnou ke jmenování "pověřen" výkonem práce na vedoucím pracovním místě, jestliže nejde jen o zastupování jiného vedoucího zaměstnance. Rozhodujícím tu je, že ten, kdo je příslušný ke jmenování (§ 33 odst. 4 ZP), projevil vůli směřující k ustavení zaměstnance na vedoucí pracovní místo a že zaměstnanec s tím projevil souhlas.

Dovolací soud judikoval, že § 166 odst. 2 školského zákona je ustanovením kogentním a každé jmenování na uvedené vedoucí pracovní místo, které by nebylo provedeno na základě vyhlášeného konkurzního řízení, je protiprávní. Není-li pracovní místo ředitele školy, která je příspěvkovou organizací zřizovanou obcí, obsazeno, vykonává jeho práci zaměstnanec, který byl určen způsobem uvedeným ve zřizovací listině příspěvkové organizace, případně ve vnitřním předpise této organizace. Dovolací soud tak dovodil, že právní úkon směřující ke jmenování na vedoucí pracovní místo, který odporuje zákonu nebo jej obchází, je neplatný jen relativně, jsou-li naplněny základní zásady pracovněprávních vztahů, a v případě, že základní zásady pracovněprávních vztahů naplněny nejsou, jde o úkon absolutně neplatný. Pověření žalobce vedením žalované tak bylo absolutně neplatným právním úkonem a pracovní poměr na dobu neurčitou mezi žalobcem a žalovaným tak stále trvá a nezměnil se pověřením na dobu určitou.

V případě sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dovolací soud řešil otázku, kdo jedná jménem právnické osoby - příspěvkové organizace v mezidobí poté, co se ředitel této příspěvkové organizace vzdal své funkce nebo byl z funkce odvolán, do doby jmenování nového ředitele.

Jednalo se o případ, kdy se ředitel vzdal své funkce a pro tento případ jmenoval do funkce statutárního zástupce ředitele svou kolegyni, která pak podepsala výpověď pro nadbytečnost pro žalobce.

Dovolací soud se tak zaměřil na to, kdo jedná jménem právnické osoby. Právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány). V posuzované věci ředitel neměl oprávnění jmenovat svého zástupce, jako to učinil žalobce, a žalovaná tak neměla do řádného jmenování nového ředitele svého statutárního zástupce. Avšak dovolací soud uvedl, že za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její zaměstnanci, pokud je to stanoveno ve vnitřních právních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Statutární zástupkyně ředitele v době jeho nepřítomnosti ředitele v plném rozsahu zastupuje, a to až do jmenování nového ředitele. Je tak mimo pochybnost, že uvedená zástupčí činnost byla vzhledem k pracovnímu zařazení zástupkyně činností obvyklou, a žalovaná tak mohla s žalobcem platně rozvázat pracovní poměr.

Dovolací soud ve sporu o určení neplatnosti odvolání z funkce řešil právní otázku, a to jaké jsou kompetence rady obce a starosty při odvolání ředitele školské právnické osoby, jejímž zřizovatelem je obec.

Skutkové okolnosti sporu spočívaly v tom, že rada obce usnesením uložila starostovi "provést kroky, které povedou k odvolání ředitele a před předáním odvolacího dekretu projednat záležitost s právníky a odborníky pracujícími ve školství". Dopisem pak starosta sdělil žalobci, že "rada obce projednala na své schůzi celkovou situaci na ZŠ a svým usnesením odvolala žalobce podle ustanovení § 120 odst. 2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ustanovením § 166 odst. 5 písm. a) zákona č. 561/2006 Sb., školský zákon, z vedoucího pracovního místa ředitele ZŠ".

Jak vyplývá ze zřizovací listiny příspěvkové organizace Základní školy Hnojník, je jejím zřizovatelem obec Hnojník, a jen obec Hnojník je tak oprávněna odvolat žalobce z funkce ve smyslu ustanovení § 102 odst. 2 písm. b) zákona o obcích. Dovolací soud tak náležitě dovodil, že rada obce nemůže svěřit starostovi ani obecnímu úřadu rozhodování v záležitostech plnění úkolů zakladatele nebo zřizovatele podle zvláštních předpisů vůči právnickým osobám a organizačním složkám zřízeným zastupitelstvem obce. Rozhodnutím rady obce nemůže být přeneseno na starostu oprávnění učinit právní úkon (odvolání z funkce ředitele školské právnické osoby zřizované obcí). Tento právní úkon musí učinit toliko sama rada obce a starosta je pouze oprávněn tuto vůli (přijatou radou obce) navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí zastupitelstva obce nebo rady obce je třeba považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu, absence takového rozhodnutí způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu, který starosta jménem obce učinil.

Je zřejmé, že v dnešní době se na osobu ředitele školy a školského zařízení kladou čím dál větší nároky. Osobnost ředitele, jak již bylo jednou řečeno, je nedocenitelná. V jedné osobě se tak musí ideálně skloubit nadaný pedagog, vnímající psycholog, zkušený ekonom, znalý právník a houževnatý úředník. Nelze konkrétně říci, zda jsou v pracovněprávních sporech úspěšnější zaměstnanci, či zaměstnavatelé, jelikož mnoho sporů se k soudu ani nedostane a ty, které soudy řeší, jsou opředeny dávkou nenávisti a osobních sporů, které plodí navazující soudní pře.

Rozhodovací činnost Nejvyššího soudu ČR má nesporný vliv na školskou praxi, neboť poskytuje výklad právních předpisů a tvoří tak právní záruku zaměstnancům či zaměstnavatelům ve školství. Je ale otázkou, zda jsou zaměstnavatelé aktivní ve vyhledávání takové soudní praxe, nebo ho nechávají na poskytovatelích právních služeb. Zveřejnění zásadních judikátů je z hlediska právní jistoty společnosti podstatná záležitost, neboť aby měl judikát potřebný význam, musí dojít k jeho zveřejnění a co nejširšímu seznámení veřejnosti s jeho obsahem. Jen tak budou jednotlivé judikáty nápomocné lidem v dnešním komplikovaném světě paragrafů.