Česká vzdělávací politika má hned dvě slabiny

Učení mi dávalo smysl. Zajímalo mě zejména období, kdy jsou žáci „v pubertě“ a učitel musí získávat jejich pozornost a zároveň je motivovat. Mými předměty byla francouzština a občanská výchova. Působila jsem na gymnáziu a práce mě opravdu bavila. Také jsem se od začátku zapojovala do mezinárodní spolupráce. Jako jedni z prvních jsme realizovali v roce 2001 česko-francouzský projekt Comenius, bylo to krátce po našem přistoupení k evropským programům.

Šlo o využívání technologií v jazykové výuce. Do projektu jsme se zapojili spolu se školou, se kterou jsme ve Francii měli navázanou spolupráci. Byla to legrace, vytvářeli jsme elektronický česko-francouzský slovník, česko-francouzské týmy například natáčely scénky o kulturních stereotypech. S francouzskými kolegy z té doby jsem pořád v kontaktu.

Šla jsem na mateřskou a hledala jsem práci, která by se dala skloubit s péčí o dítě. V Národní agentuře Socrates mě znali, hodnotila jsem pro ně česko-francouzské projekty, sami se ozvali. Hledali projektového koordinátora, který měl mít pedagogickou zkušenost. Přišlo mi to skvělé, i když se nakonec ukázalo, že s péčí o dítě se práce kombinovat nedala, a tak na rodičovskou dovolenou nastoupil manžel a já jsem začala pracovat na plný úvazek. Šlo o mezinárodní spolupráci na dálku prostřednictvím informačních technologií. Dnes je eTwinning obrovský program, ale v té době byl teprve na začátku. Vyvíjeli jsme celý program, nástroje, které učitelům umožňovaly na dálku spolupracovat, a zároveň jsme hledali cesty, jak ho k nim dostat. Ale když se projekt rozjel opravdu ve velkém a součástí mé práce bylo hodně cestování po Evropě, narodil se mi další syn. Po mateřské jsem se dostala k evropskému programu Euroguidance na podporu kariérového poradenství a z této zkušenosti také dodnes čerpám.

Jednoznačně je to skutečnost, že jsem musela porozumět většině evropských vzdělávacích strategií, někdy i národních strategií nejrůznějších států a seznámit se s příklady dobré praxe. Tehdy to pro mě byla práce snů.

To bylo v době, kdy se ministrem školství stal Josef Dobeš a ve státní správě se nedalo úplně dýchat. Nějakou dobu jsem se po odchodu živila překlady z francouzštiny a odbornými korekturami a zároveň jsem jako dobrovolnice pracovala v EDUinu, kde jsme s kolegy přemýšleli o tom, jak zespoda podporovat rozvoj vzdělávací politiky. V EDUinu jsem nakonec zůstala šest let, působila jsem jako manažerka programů, což už byla placená pozice. Byla to skvělá zkušenost, rozvíjeli jsme neuvěřitelně inovativní projekty, jako byla třída nebo Města vzdělávání.

V té době zároveň ve SKAV hledali nového výkonného ředitele. SKAV pro mě byl pojem zejména v souvislosti s tzv. Bílou knihou, na které se řada z osobností SKAV podílela, a také jsem z evropské úrovně věděla, že sítě organizací jako SKAV jsou pro utváření veřejných politik důležité. Neziskový sektor ve vzdělávání na tom v té době nebyl vůbec dobře. Osobnosti, které z něj vzešly, začaly pracovat pro stát v souvislosti se školskou reformou a po nástupu ministra Dobeše řada z nich ze státní správy odešla. V tu dobu ale o neziskový sektor ve vzdělávání nikdo nepečoval, nebylo proto jak na škodlivé kroky tehdejšího ministra reagovat. Z této zkušenosti vyplývá mé přesvědčení, že potřebujeme nejen funkční státní správu, ale také funkční neziskový sektor.

Nezdá se to, ale je to hodně o sebedisciplíně a někdy i sebezapření. Ta role je hluboce facilitační a člověk musí být velmi otevřený a naslouchající, řekla bych, že někdy i předjímající. Názorové spektrum členských organizací je ve SKAV velmi široké. Sdružuje 35 různorodých členských organizací – od organizací s enviromentálním zaměřením, organizací a asociací zaměřujících se na různé pedagogické směry nebo studentské spolky až po organizace působící v neformálním vzdělávání. Pokud komunikace nemá být bezbřehá, ale naopak akceschopná a smysluplná, je to velmi náročné. Na roli ředitelky takové platformy je těžké i to, že směrem ven můžete komunikovat jen vydiskutovaná stanoviska. Ve SKAV je přitom neuvěřitelná informační zásobárna, ale každá z členských organizací má ve vzdělávací politice své vlastní advokační cíle, a to je třeba respektovat. Jako největší přínos SKAV vidím to, že je dlouhodobě konzistentní v tom, jaké principy prosazuje, což má, věřím, pozitivní dopad na kulturu vzdělávací politiky v naší zemi.

Díky práci pro evropský program Euroguidance jsem měla možnost zažít si sama na sobě různé zahraniční přístupy ke kariérovému poradenství. Včetně švýcarské metodiky Mapování kompetencí CH-Q, která změnila můj pohled na vlastní potenciál a na to, jak s ním zacházet v životě, jak si život organizovat – dodnes z této zkušenosti čerpám. Není náhoda, že ta metodika vznikla zrovna ve Švýcarsku, které bylo v mnoha ohledech konzervativnější než jiné evropské země. Ženy tam dostaly později volební právo a později se také prosazovaly na trhu práce. Když pak v 90. letech ekonomika potřebovala novou pracovní sílu, bylo potřeba dostat ženy také do vedoucích pozic. Metoda, o které mluvím, jim umožnila rozpoznat a pojmenovat dovednosti, které získaly neformálním způsobem, například při péči o rodinu nebo dobrovolnické práci, a které mohou uplatnit v pracovním životě, i když je nezískaly formálním vzděláváním.

V Centru kompetencí s touto metodou pracujeme směrem k žákům i čerstvým absolventům, ale hodně našich klientek jsou ženy po mateřské, které přemýšlí o změně kariéry. Pracovali jsme také s velkou skupinou lidí 50+ nebo s matkami, které pečují o zdravotně znevýhodněné děti (program organizace Spiralis Pečovat a žít).

Tím společným jmenovatelem je zaměření na člověka a jeho kvalitu života. A taky na jeho svobodu a autonomii, na to, že má člověk v rukou nástroje, kterými kvalitu svého života může rozvíjet.

Pokud je pasivní, tak nedostatečným. Důležité je umět vzdělávání využít ve prospěch sebe a ostatních. Z mezinárodních šetření a srovnání vyplývá, že Češi mají docela slušné znalosti a dovednosti, ale nevědí, jak je použít. Aktivní přístup ke vzdělání i práci, zodpovědná volba, integrita osobnosti, to jsou všechno témata kariérového poradenství. S tím významně souvisí rozvoj veřejných politik, které je buď podporují, nebo jim ze své podstaty brání.

Za posledních patnáct let, kdy působím ve vzdělávací politice, jsem se setkala s neuvěřitelným množstvím zajímavých inovací, které v České republice vznikají. Problém je, že většinou buď zůstávají jen na úrovni jednotlivých projektů (a někdy s nimi také končí), nebo vytvářejí izolované ostrůvky „pozitivní deviace“. Ve výsledku přes všechnu investovanou energii i peníze nedochází k viditelnému zlepšování vzdělávání, dokonce v případě nerovností se situace mnohdy zhoršuje. Nemůžeme také očekávat, že u tak složitého a autonomního systému, jako je vzdělávání, zařídí proměnu samotné ministerstvo. Hlavní myšlenka Partnerství pro vzdělávání 2030+ vychází z toho, že je potřeba, aby na proměnách vzdělávání koordinovaně spolupracovalo množství organizací. Podmínkou takové spolupráce je, že tyto organizace sdílí představu o potřebných změnách a investují do ní vlastní zdroje. Partnerství 2030+ se staví do role facilitátora takové změny a vybralo si pro to dvě oblasti, v nichž spolupráci rozvíjí: podporu wellbeingu žáků i pedagogů a vytvoření funkčního středního článku podpory a vedení škol v území. Propojujeme více než 500 organizací napříč neziskovým sektorem, státní správou a samosprávou. Není vůbec jednoduché vymyslet způsoby a mechanismy, jak takové procesy efektivně vystavět. V Partnerství pro vzdělávání 2030+ aplikujeme v zahraničí ověřené principy kolektivního dopadu.

Kolektivní dopad se zaměřuje na určitý komplexní problém ve společnosti, který není možné vyřešit z pozice jedné organizace (byť státní správy). Například problematika předčasných odchodů ze vzdělávání je tak složitá a zahrnuje takové množství aktérů, kteří na ně mají vliv, že se nedá vyřešit bez jejich zapojení. Aktuálně ve vzdělávání řešíme tak závažné problémy, jako jsou duševní problémy dětí a mladých lidí nebo vliv socio-ekonomického zázemí rodin na vzdělávací výsledky žáků. Principy kolektivního dopadu umožňují vytvořit takový systém, kdy je spolupráce velkého množství aktérů možná, v zahraničí s tím mají dvacet let zkušeností. My je využíváme aktuálně v českém prostředí, protože je to z našeho pohledu nejlepší přístup. A vzhledem k tomu, že usilujeme o systémovou změnu, je pro to nutná spolupráce i se státní správou. Jsem moc ráda, že od začátku fungování Partnerství (od 2020), jsou našimi oficiální konzultačními partnery MŠMT a Česká školní inspekce.

Zabývám se veřejnými politikami, mám zájem je řešit na nejvyšší možné úrovni. Proto jsem se stala v roce 2021 členkou Rady vlády pro nestátní neziskové organizace a ujala jsem se předsednictví poradního orgánu této Rady Výboru pro EU. Zabýváme se vztahem k evropským politikám – a nemůžu si pomoct, ale bohužel nezaznamenávám, že by v České republice témata řešená na evropské úrovni příliš rezonovala. Například právě téma wellbeingu je na evropské úrovni řešeno pravidelně a objevuje se v různých evropských dokumentech. V českém prostředí jsme zatím v Partnerství 2030+ museli toto téma odborné veřejnosti od počátku představit a vysvětlit. Když se objevilo mezi tématy českého předsednictví v Radě Evropské unie téma digitálního wellbeingu, ve SKAV jsme neváhali a využili jsme tuto příležitost, abychom prostřednictvím konference k tomuto tématu přitáhli v českém prostředí pozornost.

Určitě to byly evropské programy, kde jsem se naučila opravdu nejvíc. I to, že jsem rovnocenný partner, můj názor je brán v potaz a aktivně se s ním pracuje. Zároveň i já jsem byla vedena k tomu, abych naslouchala a aktivně spolupracovala na návrzích opatření a obsahu evropských programů. Toto byla pro mě úplně nová zkušenost v porovnání s českým prostředím. Samozřejmě to byla skvělá možnost cestovat a navštívit nejrůznější vzdělávací systémy a porozumět, jak každá země jinak funguje. Seznamovat se s aktéry napříč vzdělávacími systémy, mít možnost navštívit školy a nahlédnout do výuky v těchto zemích. Veliká škola pro mě byl i SKAV. Vytváření společného porozumění zástupců členských organizací, kultura vzájemného respektu a náročné diskuze až na úrovni určitých metaprincipů ve vzdělávání. Byla to velmi obohacující zkušenost. Například Desatero principů SKAV jsme vytvářeli dva roky, ale do teď se z něj čerpá, za poslední roky nebylo potřeba změnit na něm ani čárku.

Podle mě jsou hned dvě. První je téma wellbeingu, a to nejen ve vzdělávání, ale celkově ve veřejných politikách, které bohužel nejsou hluboce humanisticky ukotveny a nejsou zaměřeny na člověka a jeho kvalitu života. Neumíme s tím dobře pracovat a zřetelně se to ukazuje právě ve vzdělávání. Za druhou slabinu bych označila to, že školy fungují izolovaně, na pospas „volnému trhu“, že české školy nemají zavedenou systémovou podporu ani vedení, vzájemně si konkurují, jsou zahlceny nabídkou různého vzdělávání, kde není garantována v podstatě žádná návaznost, tato nabídka nereaguje na potřeby škol apod. Navíc jsou školy zavaleny nepřeberným množstvím odpovědností a nároků a ony samy bez podpůrné infrastruktury nemůžou všechno zvládnout. Těmito problémy se zabýváme v Partnerství pro vzdělávání 2030+ a snažíme se spojovat síly v hledání řešení. Ale mě osobně trápí i to, že tady zatím není příliš velké pochopení pro potřebu systematicky podporovat kariérový rozvoj žáků s ohledem na jejich budoucí uplatnitelnost na dynamicky se proměňujícím trhu práce. Na tom bude potřeba ve vzdělávací politice odvést ještě hodně práce, abychom dospěli ke sdílenému porozumění tomuto tématu mezi aktéry a byli schopni podle toho designovat celý systém. Tomu se plánuji také intenzivně věnovat.

Na závěr položím osobní otázku. Jde skloubit takto obsáhlá pracovní s rodinným životem a třemi dětmi?

Jde. A vděčím za to svému muži, který byl třikrát na rodičovské dovolené a vždycky mě v mé práci podporoval. Nemusela jsem nikdy úplně přerušit svou pracovní dráhu. Věřím ale, že jsem své pracovní podmínky vždy uzpůsobila tak, aby rodina nestrádala. Vím, že to ne každý má, obzvláště ne ženy, a mrzí mě, že je to v českém kontextu spíše nadstandard.

je programovou manažerkou Partnerství pro vzdělávání 2030+, ale také certifikovanou lektorkou švýcarské metody kariérového poradenství CH-Q a spoluzakladatelkou Centra kompetencí. Už při studiu na Pedagogické fakultě UK začala učit na Gymnáziu Postupická v Praze. Díky zkušenosti s mezinárodními projekty přešla v roce 2005 do Národní agentury Socrates (později NAEP), kde koordinovala evropské programy (eTwinning, Euroguidance) a posléze do DZS, kde vedla odbor celoživotního vzdělávání (2009–10). Zároveň 12 let působila jako ředitelka Stálé konference asociací ve vzdělávání, z. s., (2011–2022) a jako koordinátorka iniciativy Úspěch pro každého žáka. V letech 2010–2016 zastávala pozici předsedkyně správní rady EDUin, tam také koordinovala vzdělávací programy ( třída, Města vzdělávání). V roce 2012 spoluzaložila Centrum kompetencí, které nabízí kariérové poradenství prostřednictvím metody Mapování kompetencí CH-Q. Je členkou mezinárodní asociace kariérových poradců IAEVG. Tématu kariérového poradenství a vzdělávací politice se také věnovala ve svém doktorském studiu na Fakultě sociálních věd UK (dokončeno 2022). V roce 2020 stála u zrodu Partnerství pro vzdělávání 2030+. Od roku 2021 je členkou Rady vlády pro nestátní neziskové organizace, kde předsedá Výboru pro EU (čestná funkce). Silvie Pýchová je spoluautorkou čtyř publikací: (2020), (2020), (2022) a (2022).