Cestovní příkaz
Jsme střední škola, příspěvková organizace. Co se stane, když si učitel nevypíše cestovní náhrady a neodevzdá cestovní příkaz k proplacení?
Související předpisy:
* § 96 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů
* § 151 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů
* § 183 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů
* § 100 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
* § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ODPOVĚĎ:
Podle ustanovení § 96 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, je každý zaměstnavatel povinen vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci odpracované doby a v rámci ní vykazovat pracovní cesty. Jestliže tedy zaměstnavatel vede patřičně zmíněnou evidenci, v případě kontrol obvykle dochází k tomu, že si kontrola vyžádá předložit evidenci docházky a k ní cestovní příkazy. Pak samozřejmě při porovnání zjistí, kdy nebyl k příslušné pracovní cestě vyúčtován cestovní příkaz. A pokud cestovní příkaz měl být vyúčtován (tedy zaměstnanci podle doby pracovní cesty vznikl nárok na cestovní náhrady), ale nebyl, posuzuje kontrola takový nedostatek vůči zaměstnavateli (protože zaměstnavatel je povinen toto prosadit) za nezákonné krácení zákonného nároku zaměstnance, a ještě jako porušení obecně závazného platného právního předpisu, tedy zákoníku práce.
Rozhodnutí kontroly se opírá o skutečnost, že platná právní úprava zákoníku práce pro poskytování cestovních náhrad je založena na tom, že jestliže zaměstnavatel vyšle zaměstnance na pracovní cestu mimo sjednané místo výkonu práce v jeho pracovní smlouvě a zaměstnanci v důsledku toho vzniknou nějaké zvýšené výdaje, je zaměstnavatel povinen podle § 151 téhož zákoníku práce tyto výdaje zaměstnanci v rozsahu a za podmínek stanovených v sedmé části zákoníku práce uhradit (jedná se o nárokové náhrady). Z toho jasně vyplývá, že jestliže je zaměstnavatel neuhradí, jedná se o nezákonné krácení zákonného nároku zaměstnance a porušení zákoníku práce. Nevyúčtování nárokových cestovních náhrad ze strany zaměstnanců lze posuzovat jako porušení pracovní kázně těchto zaměstnanců, protože zaměstnanec je povinen podle § 183 odst. 3 téhož zákoníku práce do 10 pracovních dnů od vykonání pracovní cesty vyúčtovat. V tomto ustanovení je totiž stanoveno, že jestliže se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne jinak, je zaměstnanec povinen do 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad a vrátit nevyúčtovanou zálohu. Kontrola pak nařídí zaměstnavateli doplatit nevyúčtovanou pracovní cestu zaměstnance a to až tři roky zpět, neboť platí obecná promlčecí doba, která činí podle § 100 odst.1 a 2 a § 101 občanského zákoníku 3 roky.