Chvála bláznovství

Věřím, že kdyby byl dnes naživu, stejným způsobem by glosoval povstání středoškoláků proti lhostejnosti k destrukci planety. Ochrana životního prostředí byla před půlstoletím také výstřelkem mládeže, která ji pozdvihla mezi mediálně nosná témata. Postupně se však stala mainstreamovou záležitostí a usadila se do čekárny mezi všechny možné další problémy lidstva. Není už výsadou aktivistů, nýbrž předmětem politických debat, a logicky se tedy musí spokojit jen s přiděleným penzem času, financí a pozornosti, stejně jako s kompromisními výsledky.

V čase za pět minut dvanáct tedy musela přijít nová mladá generace a rozpoutat další vlnu zájmu o téma, které se na základě nejnovějšího vědeckého poznání jeví pro záchovu lidstva jako ze všech nejdůležitější. Ale je tu ještě jedna novinka: vůdčí postava klimatického hnutí Greta Thunberg je duševně chorá.

Odpůrci ekoaktivismu odedávna používají komentáře jako „ti blázni už se zase přivazujou ke stromům“. Slovo blázen je tu pouze metaforou pro člověka, který dělá nezvyklé věci, odporující zdravému – rozuměj konzervativnímu – rozumu. Je věcí názoru, na kterou stranu se postavíte, a budete-li aktivistu považovat za hrdinu, nebo za cvoka – obojí je pouze nálepka, kterou vyjadřujete svůj vztah k problému, a je zprávou o vás, nikoli o dotyčné osobě.

Jenomže Greta má diagnózu, nepěkně řečeno papíry na hlavu, má oficiálně potvrzenou poruchu autistického spektra a to ji staví do výhody. Říci o ní, že je blázen, když sedí před budovou vlády s cedulí, místo aby šla do školy, není jen metafora, je to urážlivé hodnocení, které nekorektně poukazuje na nespornou skutečnost, a tudíž je v současném diskurzu nepřípustné. Před časem se za to někteří komentátoři dostali na pranýř (např. Ivan Brezina za komentář, že „ekologisté cynicky zneužívají mentálně postiženou dívku“)¹⁾, v aktuální nenávistné protigretovské kampani už si nikdo nebere servítky a ostrá slova padají pro i proti, podle příslušnosti autora do té které sociální bubliny.

Holistické vnímání člověka vysvětluje nemoci jako a) eliminaci škodlivin a b) ochranu zbytku organismu, vyskytne-li se na jednom místě ložisko. Vztáhneme-li toto pojetí na celé lidstvo, můžeme se zamyslet, proč právě v této době znatelně přibývá dětí s poruchami autistického spektra, těchto novodobých „bláznů“, kteří ruší spolužáky v hodinách a jejichž chování se často vykládá jako „jediná důležitá věc na světě jsem já“. Co když ale chtějí říci, že „tohle není důležité, musíme na to jinak“?

Blbost, řekne si mnohý učitel, deptaný nedomyšlenou inkluzí a spravedlivě rozhořčený, že kvůli jednomu nezvladatelnému žákovi nemůže souvisle převyprávět posloupnost Přemyslovců. Sám jsem ředitelem základní školy a dobře vím, oč snazší by byl školní provoz bez autistů a dětí se syndromy. Oč bezproblémověji by se nám žilo a učilo s tichými dětmi v lavicích a s osnovami pěkně v přihrádkách, kdyby všichni tito „blázni“ byli zase zpátky v blázincích a jejich prapodivným výrokům a přáním by se jen shovívavě přikyvovalo. Oč lépe by se kácelo v lesích, kdyby byl pro aktivisty vyhrazen jeden oplocený hektar, kde by se každý přivázal k jednomu stromu, kolem by chodil hajný a hlídal, aby neutekli.

Jenomže Greta nám ukázala jiný rozměr postižení. Sama o tom říká: „Moje nemoc v podstatě znamená, že mluvím, jenom když je potřeba. Což je právě teď.“ A má pravdu. Usedlý, zdravý rozum středního proudu a středního věku nás dovedl na pokraj zkázy. Muselo se objevit duševně postižené dítě, aby zburcovalo veřejnost od spolužáků po papeže a nekompromisně, bez vytáček, diplomacie a zadních vrátek, bezohledně a bez emocí – přesně jak mají autisté ve zvyku – řeklo pravdu: „Nemá smysl chodit do školy, jež nás připravuje na budoucnost, která nebude.“ Vlivem environmentálního hnutí mládeže vyhlásila vláda Velké Británie stav klimatické nouze a další ji následují.

Svět Gretu sledoval chvíli pobaveně – nemocné dítě, které pomocí vtipného happeningu povýšilo záškoláctví na spasitelský životní postoj. Brzy ale její hlas nabyl na síle, a tak se veřejnost hbitě rozdělila na tábor pro- a protigretovců. Z více či méně hodnotné debaty vyplývá, že slepá fascinace ani slepá nenávist moc užitku nepřinášejí, protože téma je nepoměrně složitější, než aby šlo vecpat do bonmotů. Zároveň se ale člověk těžko vyhýbá nutnosti zaujmout ke Gretě nějaký postoj a zejména se to týká ředitelů škol a dalších oborových autorit, kteří jsou i ve veřejných médiích vyzýváni k vyjádření, zda stávkující studenty podporují, nebo ne. Radní Středočeského kraje pro oblast školství Zdeněk Seidl se v rozhlasovém interview odpovědi vyhnul: ředitelé škol jsou prý jistě dost zkušení, aby se sami rozhodli, jak v této věci postupovat, sám ale pravidelné demonstrace místo výuky nepodporuje.

Bylo by asi dost nevkusné, kdyby školské úřady nařizovaly ředitelům, že mají nebo naopak nesmějí omlouvat žákům absence vzniklé stávkováním za klima. Stejně nevkusné by ale bylo, kdyby se každý ředitel rozhodoval jen podle toho, jestli mu na záchraně planety záleží více, nebo méně, či dokonce podle svých osobních sympatií ke „svaté Gretě“.

Dovolím si zde vyslovit svůj soukromý postoj bez nároků na autoritativnost: žádný ředitel nemá povinnost paušálně omlouvat své žáky každý pátek z vyučování, ale má povinnost nabídnout jim přímo ve škole dostatek podnětů i zcela praktických kroků k „záchraně“ planety, tj. její dosažitelné části. Klidně se každý pátek může proměnit v celoškolní demonstraci vůle k přežití. Škola se může ujmout pozemku ležícího ladem a nechat žáky, aby ho pod odborným vedením proměnili na funkční biotop. Pravidelné opakování takových akcí dodá věci řád a žákům se stane žádaným seriálem. Demonstrace v ulicích, místo školy, jsou dobrodružstvím, po kterém děti touží, ale pořád je to jenom protest. Důležité je naučit je tvořit. Ekologické powerpointy jsou fajn, ale planetu nezachrání. Probíhající protesty nejsou jen výrazem souhlasu s myšlenkou, ale také vyjádřením touhy konečně něco dělat. Tento potenciál by osvícený ředitel měl využít a nasměrovat. Využít atraktivity tématu, dát prostor projektům a debatám a při nich mimo jiné třeba i o trochu víc naslouchat „svým“ autistům, aspergerům a jiným „znevýhodněným“. Jejich poselství pro tuto dobu patrně přesahuje rámec unifikovaných zpráv z poraden a kódů podpůrných opatření.

Ano, pochopili jste správně, jsem progretovec. Ale už mi není šestnáct a mám zkušenost, že „býti zastáncem“ není dostačující životní postoj. Sympatizuji se studenty bojujícími za svou budoucnost, ale rozumím také svým kolegům ředitelům, kteří namítají, že část demonstrujících jenom využívá příležitosti k ulejvání. Myslím, že dát jim do rukou pytle, rýče a kolečka by mohlo být lakmusem, který nám pomůže rozeznat upřímné stávkaře od parazitujících. A to, že jsme ochotni k přehodnocení náplně výuky, či dokonce ke změně ŠVP ve prospěch planety, by ve světle aktuálních událostí mohlo posílit skomírající autoritu školy jako instituce připravující žáky na budoucnost.

P. S. Mezi odevzdáním tohoto rukopisu a korekturou sazby jsem zachytil výzvu občanského spolku v nedaleké vesnici, který vyzývá k účasti na brigádní obnově uschlého lesa. Záměrně nejsem konkrétní, protože zájem veřejnosti je obrovský a další dobrovolníci už nejsou žádoucí. Vyráží tam celá naše škola jedno listopadové pondělí místo vyučování.