Církevní školy - most mezi církví a společností

Církevní školy získaly určitý respekt, je o ně zájem. Pokud je mi známo, žádná z církevních škol není na úbytě kvůli počtu žáků, získaly si svoje místo v síti škol.

Církevní školy vidím zároveň jako most mezi církví a společností, protože v naší společnosti je vůči církvím hodně zbytečných předsudků. Naše školy nejsou uzavřené, jsou naopak otevřené i studentkám a studentům nepocházejícím z křesťanských rodin, což je důležité, neboť se setkávají lidé věřící a nevěřící. Není to vychloubání, ale bez křesťanství nelze pochopit naši kulturu, určité postoje a vztahy jsou bez tohoto pozadí nemyslitelné. Proto vidím církevní školy jako důležité pro seznámení s křesťanstvím. Důraz není kladen pouze na sumu znalostí, důležitá je kultivace vztahů.

Žijeme v době, kdy se pořád soutěží. Často opakuji, že pokud máme druhého člověka pouze jako soupeře, jde o chudý život. Ten druhý je především můj partner, protějšek v nejširším slova smyslu, proto jde v církevních školách o rozvíjení vztahů mezi lidmi. Zvláště dnes je to velmi potřebné, neboť rodiče z různých důvodů netráví mnoho času se svým potomstvem, proto škola v této oblasti hraje podpůrnou roli. Nemůže suplovat roli rodičů, ale na druhé straně je spousta času, který děti tráví ve škole, proto ten důraz na vzájemnost.

Důležité je, aby člověk uměl nejen přijímat poznatky, ale dával si je do souvislostí. Dnes chybí syntéza. Vznikají nové obory, jde se do veliké hloubky, vedoucí ovšem k izolaci cest i poznatků. Úlohou vzdělávání je právě syntetický pohled. Vzdělání není zboží, je špatné vyžadovat jeho okamžité využití.

Mluví se o ní, ale sám jsem opatrný. Zdá se mi, že pro založení církevní vysoké školy není dostatek kvalitních sil, aby tato škola skutečně obstála v konkurenci zbytečně mohutné sítě vysokých škol na území naší vlasti. Dosud naší školskou činností obsáhneme mládež od útlého věku do maturity. A ještě máme v arcidiecézi dvě VOŠ; mnoho jejich absolventů zůstává v oboru, protože spojují odborné znalosti se svými hodnotami.

Na to, že existuje autorita, si člověk musí zvykat od útlého mládí. Dnes se zdůrazňuje pouze samostatnost, přitom i já jako starší chlap musím respektovat svoje nadřízené. Proto je v tomto ohledu nezastupitelná práce učitele. Učitel nezajišťuje pouhé předání znalostí, ale pomáhá žákům orientovat se v mnoha oblastech, má obrovskou odpovědnost. Mnohdy vidím základní nepochopení rolí, učitel a žák nejsou přece rovnocenní v procesu učení, jde o nepochopení souřadnosti a pravidel.

Církev vždy vedla lidi k uvědomění si hodnoty života, proto investovala též do vzdělávání. Nemůžeme čekat, budeme-li přijati s otevřenou náručí. Je důležité, aby byla nabídka. Ve školách působí školní kaplani. Nejsou to ideologové, nenabízejí jen svátosti, ale také osobní rozhovory, věnují svůj čas lidem majícím zájem si pohovořit. Zejména dnes je to blahodárné, řada žáků pochází z neúplných rodin i v našich školách.

Je to asi různé. Je pravda, že zatím stát na církevní školy přispívá, ale že by nějakým způsobem zvlášť zdůrazňoval jejich roli, toho si nejsem vědom. Bohužel pokulhává otázka platů učitelů našich škol, ti vždy dostanou případné navýšení platu až v dalším roce, vytváří to neklid a napětí. Cítím jistou tendenci učinit z církevních škol školy soukromé. Byla by to škoda - čím větší pestrost v dobrém slova smyslu, tím lépe. Stejně jako jinde jsou ředitelé škol přetíženi papíry, zbývá jim málo energie na stmelování učitelského sboru a vůbec žádný na osobní kontakty vedení školy s vyučujícími.

Církevní škola přirozeně má co do činění s církví a výukou křesťanství. Když o něm učitel ví málo nebo skoro nic, tak si myslím, že to není nejlepší. Nechci ale všechny zestejňovat, tohle vidím leckdy jako velký otazník. Trváme na tom, aby alespoň ředitel školy byl uvědomělý a aktivní katolík. Část učitelů v každé škole jsou křesťané.

Někdo za kvalitou, jistě. Inspekční zprávy hovoří o minimální šikaně či užívání drog, jde o prostředí, kde se toto prakticky nevyskytuje. Podle mé zkušenosti, omezené na oblast naší diecéze, hledají rodiče pro své děti církevní školy právě proto, že nalézají slušnost, vzájemnost a budování vztahů - solidaritu se slabými a úctu k druhému.

Především v osobním kontaktu. Nabízím ředitelům, že mohou kdykoli přijít a můžeme si povídat jako člověk s člověkem. Nevidím ředitele jako někoho, komu mohu něco nařídit, jen jako toho, kdo má plnit předpisy, ale jako člověka. Záleží na každém z nich. Jistě to neznamená, že bych přehlížel jejich povinnosti, ale beru je jako lidi, kteří mají svoje rodiny, svoje starosti. To je jedna záležitost.

Každý rok máme tzv. duchovní obnovu, kdy s nimi strávím den, pozveme zkušeného duchovního, který přijde s nějakým tématem. Po ředitelích požaduji nejen respekt k církvi, ale i aktivní život v ní. Nemohu to požadovat po všech vyučujících, o tom jsem již hovořil. Na řediteli ovšem záleží, koho si do týmu vybere, do toho nezasahuji. Ale ředitelé musejí být garancí návaznosti na církev, lidé, kteří se orientují. Během duchovní obnovy se mají možnost vyjádřit ke své službě, co je těší i trápí. Většinu ředitelů dobře znám, jsou to různé povahy. Někdy je kontakt přirozeně intenzivnější, ale nikdo nemůže říci, že o ně nemám zájem. Do školy chodím i s vedoucí Referátu církevního školství Monikou Vagenknechtovou, často i mezi čtyřma očima hovořím s ředitelem před návštěvou školy, jaké mají starosti, ale i radosti.

Ve škole se snažím setkávat i s vyučujícími, např. formou besed. Někdy to může být trochu křečovité, přirozeně mají své náhledy na vedení školy, někdy je to mnohem otevřenější. Chodím také na besedy se studenty, ty bývají docela živé.

Hodně často je tématem homosexualita a partnerské vztahy. Nevyhýbám se ničemu, nechci dštít hromy a blesky na současnou situaci, mluvím otevřeně. Snažím se jim ukázat cestu, je dobré si o věcech pohovořit. Někdy se ptají na úlohu církve. Poslední dobou se už méně ptají na můj dosavadní život i na moji úlohu dříve - je to pro ně pochopitelně hluboká minulost, která se jim zastírá.

Je zajímavé, že dnešní studenty zajímají podstatné věci a umějí se na ně zeptat. Někdy mne v tomto směru příjemně překvapí i zaskočí, umějí přinutit člověka k zamyšlení. Krásné je cítit kombinaci schopnosti se ptát a zároveň zájmu o věc.

Především bych jim přál, aby studenti i absolventi nejen získali znalosti na svou další cestu, ale aby byli lidsky zdraví, zbavovali se předsudků a přinášeli povědomí o křesťanství. Křesťanství nejsou jen Vánoce a dojímání se nad koledami, mnozí spoluobčané už nic nevědí o Velikonocích... Zdůraznil bych ale ještě jeden moment, totiž potřebu naučit se komunikovat. Také používám moderní technologie, ale je přece životodárné, aby lidé komunikovali tváří v tvář, sdělovali své pocity, aby se člověk dozvídal o světě i tím, že s někým hovoří. Zní to jako pohádka, ale je to velice aktuální. Když člověk rozvíjí svůj jazyk, rozvíjí sám sebe. Čím lépe se člověk umí vyjádřit, tím lépe pro něho i ostatní.

Možná že některé školy budeme muset přehodnotit. Uvidíme, zdali nenastane úkol specializovat se na některý úsek života, tuto otázku zatím neotvíráme.

Děkuji, pane doktore, za váš zájem, velice mne potěšil. Nemyslíme si, že jsme "nej". Máme generační problémy, naše školy zažívají problémy nástupnictví a výměny generací, personální otázky bývají leckdy složité, je těžko hledat potřebnou kontinuitu. Ale to vše k životu přece patří...