Digitální revoluce v estonských školách se vydařila

To se musíme vrátit do prvních let, kdy se Estonsko spolu s ostatními pobaltskými státy vyčlenilo ze Sovětského svazu. První roky naší nezávislosti byly opravdu velmi těžké. Drtila nás inflace, v obchodech jen prázdné regály, dostávali jsme kupóny na jídlo, ale to se stejně nedalo koupit, takže jsme se na nějakou dobu navrátili víceméně ke směnnému hospodářství. Tehdy jsme si řekli, že stejně musíme projít nějakými zásadními reformami. Nemáme stříbro, zlato ani ropu, takže otázkou bylo, jak to tedy uděláme, abychom dohnali sousední Finsko, s nímž nás pojí kultura i podobný jazyk.

Finové jsou naši nejbližší sousedé, jen dvě hodiny trajektem. Navíc mají skvělý vzdělávací systém a dlouhodobě se řadí mezi nejšťastnější národy na světě, takže ta inspirace byla prostě jasná. I oni se nám rozhodli pomáhat, zvali nás na exkurze a platili nám i dopravu. Můj tehdejší plat jako ředitele základní školy by mi stačil zhruba na čtyři kávy na tom trajektu, takže jsme byli opravdu vděční, že nám naši dobří sousedé Finové podali pomocnou ruku. Tehdy jsme měli ministra zahraničí, který se nakonec stal i prezidentem, a ten přivezl zkušenosti z Ameriky. Právě on stál za strategií Tiger Leap neboli Tygří skok. Ta spočívala v rozhodnutí, že vsadíme na technologie a jejich chytré využívání, abychom se stali chytrým národem. Začalo se školami a byl to takový úspěch, že se později přidala i další odvětví, například lesnictví a zemědělství. Zkrátka jsme se rozhodli, že do tří let budou ve všech školách počítačové učebny, internet a vyškolení učitelé, abychom mohli začít s digitálními inovacemi.

Od začátku jsme vsadili na partnerství soukromého a státního sektoru. Peníze to stálo, ale projekt měl tak skvělé PR a následně i výsledky, že nikoho nikdy nenapadlo ho nějak zpochybňovat.

Bylo to období rychlého rozvoje, kdy byli lidé nadšení ze všeho, co přicházelo ze Západu. Naše vláda to tehdy udělala chytře. Zřizovateli škol jsou u nás obce a těm řekla: kdo koupí počítače v roce 1997, tomu zaplatíme 70 procent nákladů. Kdo o rok později, tomu šedesát procenta tak dál. Takže velká část obcí se pochopitelně rozhodla, že nechce platit víc, a s pomocí místních firem a obchodníků začala urychleně shánět přístroje a připojení k internetu. Většina škol neměla připojení kabelem, takže se nastavovalo bezdrátové. Bylo to velkolepé a samozřejmě bylo třeba hodně hlídat korupci, ale myslím, že se nám to povedlo. Na původní program navázala ještě další dvě kola pro období 2001–2005 a 2006–2012, opět ve spolupráci státu a soukromého sektoru.

Součásti strategie Tiger Leap bylo i to, že jsme nechtěli, aby v počítačových učebnách byli jen učitelé počítačů. Naopak. Nejméně polovina času musela být vyhrazena učitelům předmětů, jako je biologie, zeměpis nebo angličtina. Tyto učitele ale bylo třeba vyškolit a vybavit je online výukovými materiály, pokud jsme chtěli, aby ty počítačové učebny skutečně využívali. V roce 2006 jsme dosáhli toho, že všichni estonští učitelé byli proškolení v tom, jak využívat ve svých předmětech výpočetní techniku. Mnozí navíc šli na školení i několikrát, aby se postupně naučili blogovat, využívat sociální sítě a zapojovat se do online komunit a podobně. Taková školení nemůžete učitelům nařídit, musíte je udělat hodně atraktivní, protože trvají 80 hodin během půl roku. Každý, kdo učí, si umí představit, jak je to náročné.

Naše školy jsou podle mě ještě víc autonomní než vaše. My nemáme dokonce ani školní inspekci a naši ředitelé jsou kapitány na své lodi, kteří rozhodují o odměnách, školeních a všem ostatním. Většina z nich jsou ale demokratičtí lídři, navíc musejí naslouchat tomu, jaká přání rodičů vyjadřují školské rady. A u nás si rodiče inovace přáli a nadále přejí, takže na ně dost tlačí. Také nám pomohlo hned od začátku zaměstnat v každém regionu člověka, který má na starost IT inovace. Dost často to jsou zkušení učitelé oborových předmětů, kteří se rozhodli do výuky zapojovat technologie a pak i vystudovali další magisterský obor zaměřený právě na jejich využití v hodinách. Ti pomáhají učitelům ve svých školách. Mají na starosti také licence programů a aplikací, sledují a nakupují digitální učebnice, udržují online prostředí školy

Takovou tajnou ingredienci u nás představují digitální nástroje, například takzvané Digitální zrcadlo. To je nástroj pro školy určený k autoevaluaci. Školy sbírají tvrdé důkazy a samy sebe hodnotí, jak si stojí například ve využívání nástrojů, participaci a podobně. Potom se jejich hodnocení sehrávají a města a obce následně nastavují své strategie na další tři roky. Digitální žáků už od roku 2002 ověřujeme online testem, který vždy povinně vyplňuje pětina škol a dobrovolně často ještě značná část ostatních. To, jak si škola v porovnání s ostatními vede, je zprávou pro jejího ředitele, jestli dělá všechno správně.

Ve většině škol se učí tradičně, tužky a papíry u nás určitě uvidíte. V posledních letech hodně pracujeme ve stylu „přines si svůj vlastní přístroj“. Téměř každé dítě má dnes mobil, tablet nebo notebook, které mohou přinášet do školy a pracovat na nich. Opustili jsme představu, že budeme všechno kupovat nové každé tři roky, protože pak musíte nějakým způsobem vyřešit to, že se vám hromadí stará nepoužívaná technika. Někdo má Chromebook, někdo tablet s Androidem a další zase iPhone, takže je třeba vymýšlet vzdělávací aplikace, které budou fungovat na všech přístrojích a ve všech operačních systémech. Nicméně naše školy jsou hodně pestré. Někde využívají technologie v hodinách a o přestávkách je mají zakázané, jinde nakoupili iPady a nechtějí, aby si děti nosily svoje mobily, někde telefony ráno vybírají a jinde jejich užívání neomezují vůbec.

U nás má výuka informatiky už roky spíš podobu digitálních kompetencí, jichž se dosahuje s pomocí ostatních předmětů. Dvě třetiny našich škol informatiku jako předmět neučí a jiné ji mají v minimální časové dotaci, aby si žáci osvojili dovednosti jako je posílání e-mailu s přílohou a podobně. Nicméně toto se dlouhodobě moc nelíbí našemu IT sektoru a technickým oborů univerzit, protože nám chybějí programátoři a studenti začínají s nulovou znalostí. Vytvořili jsme proto nový program výuky informatiky od první třídy až do maturity, s nímž teď začínáme. Napřed se děti věnují robotům, potom základům kyberbezpečnosti, v páté a šesté třídě se učí používat digitální média a programovat hry ve Scratchi. Starší děti se seznamují s umělou inteligencí, se zpracováním a vizualizacemi dat; musejí přijít s nějakým projektem, například složí píseň, vytvoří web nebo interaktivní rodokmen. Nejde tolik o dovednost programování, protože jsem si celkem jistý, že tu činnost psaní kódu za nás brzy převezme umělá inteligence. Spíš chceme, aby se naučili řešit problémy a vyzkoušeli si různé IT role, jako je práce s daty, testování atd.

Ne všechny školy v Estonsku jsou dokonalé. V Česku určitě najdete skvělé školy, které jsou mnohem dál než ty naše. Výhodou Estonska ale je, že u nás vládne konsenzus v tom, jak vypadá dobrá škola, a rozdíly mezi jednotlivými školami v oblasti kompetencí a podobně jsou velmi malé. Stojíme si tak dobře ve všech mezinárodních srovnáních a testech, protože v průměru jsou naše školy vyrovnané a kvalitní. Když se dívám zpátky, myslím, že se nám ta transformace vydařila.