Jak české školství spravovaly školské úřady a co z toho plyne pro Strategii 2030+

Autorem knihy je emeritní ředitel školského úřadu , který

Když rokem 2000 končilo odvětvové řízení školství, bylo to opravdu líto snad jen těm nejdotčenějším z jehoaktérů – pracovníkům školských úřadů a souvisejícím strukturám na ministerstvu školství. Jisté obavy pociťovali ředitelé škol i starostové menších obcí. Všechny předchozí snahy školských úřadů zachránit alespoň část přímého vlivu státu na obecní školy byly smeteny neprůstřelným argumentem – kapři si svůj rybník sami nevypustí. Mnoho otázek a okolností provázejících reformu veřejné správy zůstalo nejasných, nezodpovězených. Věděl jsem, že se k odvětvovému řízení bude jednou nutno vrátit, hledat odpovědi na otázky, a utvrzovalo mě v tom i občasné, ale vytrvalé vzpomínání pamětníků, které připomněli i tvůrci Strategie vzdělávací politiky ČR 2030+: „V průběhu přípravy Hlavních směrů vzdělávací politiky jsme mnohokrát a opakovaně narazili na požadavek opětovného zřízení školských úřadů.“

Nicméně poměrně dlouho nejdůležitější aktéři vzdělávací politiky – politici, nové struktury školské administrativy, expertní pracoviště, ale i asociace pedagogů – jako by vytvářeli nové téma pro agnotologická zkoumání, jak utajovat a ztrácet vědomosti. Na materiály různé provenience, které jsem stačil shromáždit při hektickém stěhování ze školského úřadu na úřad krajský, usedaly na půdě vrstvy prachu. Nutkání vrátit téma odvětvového řízení školství s využitím osobního archivu a paměti, dokud je k dispozici, do veřejné diskuse, napravit dluh, který jsem cítil k zapomínanému desetiletí dynamických změn ve školství, pozoruhodných snah i obětavého nadšení tisíců profesionálů i fandů vzdělávání, bylo upozaďováno mými stále protahovanými profesními aktivitami a především již zmíněným oficiálním nezájmem vycházejícím z povědomí o školských úřadech jako o přechodném experimentu, který je nenávratně uzavřen.

Situace se změnila s prací na školské strategii pro nové plánovací období EU do roku 2030. Z důkladných analýz jasně vyplývalo, že uprázdněný prostor po školských úřadech nová struktura veřejné správy za dvacet let nedokázala zaplnit, což především znesnadňovalo implementaci systémových změn odstraňujících nerovnosti v přístupu ke vzdělání a v jeho kvalitě. Ve Strategii vzdělávací politiky ČR 2030+ se tedy logicky téma nového středního článku naléhavě objevilo. Že se zároveň objevily snahy ujasnit si, jak střední články fungovaly v době odvětvového řízení, jak byly konstruovány, jaké měly pravomoci, v jakém kontextu fungovaly, jaké poučení a poselství mohou současnosti přinést, to je zásluhou Partnerství pro vzdělávání 2030+ (dále jen „Partnerství“), pozoruhodné zastřešující platformy mnoha různých organizací působících v rolích aktérů vzdělávací politiky.

Když mě Partnerství oslovilo jako pamětníka a přímého účastníka odvětvové správy školství v devadesátých letech, abych co nejkonkrétněji odpověděl na otázky osvětlující působení školských úřadů, byl jsem poctěn a potěšen. Brzy však také zaskočen a znejistěn. Na vysvětlení, proč školské úřady vznikly, jak se proměňovaly a jak zanikly, co a jak reálně ovlivňovaly, na to paměť ani krátký exkurz do dostupných materiálů nestačily.

Musel jsem se v nějaké podobě pokusit o rekonstrukci období působení školských úřadů, tzn. především prostudovat literaturu a zejména doložit své odpovědi dostupnými dokumenty. Nezbylo než vyhledat dobovou legislativu a ponořit se do svého neuspořádaného archivu, pročítat výroční zprávy Školského úřadu Nový Jičín, články uveřejňované v regionálním tisku, v Informátorech zasílaných měsíčně školské veřejnosti, také v Učitelských novinách aj., vyhledávat příkazy, pokyny a návody ministerstva školství, zápisy z různých porad i další dokumenty vzniklé při každodenním výkonu správních činností (113 zdrojů). Postupně vznikající souhrny dat anekdotické evidence o problematice školských úřadů jsem konzultoval s bývalými spolupracovníky.

Z nastíněné rekonstrukce vznikal postupně v diskusi s Partnerstvím, zejména s vedoucím pracovní skupiny Střední článek Vladimírem Srbem, a s pomocí korektorky Blanky Kamenské text publikace . Struktura vyplynula z použitého heuristického přístupu. Údaje se svými komentáři jsem řadil nejdříve periodicky do pasáží obecných, zachycujících dle mého názoru nejvýznamnější dobové akty legislativní, koncepční i obsahové, na ně pak navazují mnou komentované pasáže dokumentující v uvedeném kontextu konkrétní činnosti jednoho školského úřadu. Už tento koncept jasně vyjadřuje, že nejde o snahu komplexně analyticko-synteticky zpracovat působení školských úřadů a jejich možný vliv na podobu plánovaného středního článku řízení. To by vyžadovalo erudovanou vědeckou práci. Doufám, že k jejímu vzniku, třeba po sérii diplomových prací, brzy dojde a můj příspěvek bude také využitelný. Také proto, že Školský úřad Nový Jičín může vykazovat jisté typizační znaky: střední velikost, personálně kontinuální vývoj, zapojování do nadokresních aktivit. Rekonstrukce mi umožnila odpovědět na většinu otázek položených Partnerstvím. Shrnul jsem je v kapitole Doporučení pro tvůrce nového středního článku. Neodolal jsem možnosti zareagovat v Závěru na Návrhy na posílení systému vedení a podpory mateřských a základních škol v ČR, které Partnerství předložilo k veřejné diskusi v r. 2023 po obdivuhodné analytické a organizátorské činnosti. Zveřejněné hodnocení a návrhy jsou místy radikální, ale mé zkušenosti mě vedou k přesvědčení, že opět nezvládaná implementace strategických cílů si radikální změny v jistý čas vynutí, a já doufám, že k nim dojde i ve veřejné správě a zatím nepředstavitelný upgrade školských úřadů se zreální.

Strategie 2030+ se se zmíněnou poptávkou po obnovování ŠÚ vypořádává lakonicky: „…Dle našeho názoru by opětovné zřízení školských úřadů a zavedení odvětvového centralizovaného řízení bylo spíše krokem zpět.“ Bez nějakého zdůvodnění, argumentace. Prof. Veselý uvažuje při třídění existujících modelů středního článku (SČ) například: „…o postupné změně a kombinaci dobudování středního článku státní správy, postupném vzniku školského obvodu s několika klíčovými institucemi a postupném rozšiřování záběru a významu SČ až k široce sdílené odpovědnosti řady aktérů v rámci daného území.“ Myslím si, že v devadesátých letech jsme byli na této cestě, ukončené tlakem „samosprávného třeštění“ (má autorská nadsázka). To určitě stojí za prozkoumání. Že bychom se k nějaké etapě této cesty vrátili? Zkušenosti z řady zemí s delší kontinuálně rozvíjenou veřejnou správou ukazují, že ani decentralizační (devoluční) proces nemusí být jednosměrný.

Ale i bez úvah o obnovování odvětvového řízení by jeho zkoumání mělo zajímat všechny, kteří o středním článku – podpory, vedení, řízení – ve školství přemýšlejí, zabývají se jeho modelací, usilují o jeho prosazení. Aktuálně také proto, že pokud se nepodaří ani druhá kurikulární reforma, tj. revize RVP, české vzdělávání čeká krize, nejen . Školské úřady jako střední články řízení školství kdysi, není to zase tak dávno, vzdělávání významně ovlivňovaly, implementaci mnoha změn v devadesátých letech pomáhaly. V literatuře se objevují požadavky na potřebné činnosti středního článku:

To vše školské úřady mohly dělat a v různé úrovni, dané vývojem kompetencí, úrovní monitoringu a evaluace, dostupnými zdroji i kapacitami, také dělaly. Avšak také vykonávaly roli, která je pro jakýkoliv funkční střední článek klíčová a o které se dle mého názoru příliš málo diskutuje – vyvažovaly autonomii a akontabilitu škol. Lucie Crehanová to ve své vynikající publikaci (viz např. můj článek K „chytrozemím“ můžeme směřovat poklusem nebo s berličkami, 2/2023) vyjádřila výstižně: „Ve všech zemích, které jsem na téhle cestě navštívila, se akontabilita škol chápe jako zodpovědnost, tedy každá ředitelka nebo ředitel odpovídá za chod své školy a musí umět sami za sebe zodpovědět svému školskému úřadu, proč co dělají.“

Kdyby jen z této role školských úřadů vznikla pro současnost inspirace, bylo by to užitečné. Nový střední článek by sice převzal některé samosprávám, ale bylo by to přece v zájmu dětí. A je ve školství vyšší zájem?