Jak "číst" nový občanský zákoník - povaha jeho právních norem

Pro účely tohoto článku je klíčové porozumět rozdělení právních norem na tzv. dispozitivní a kogentní právní normy.

Naproti tomu kogentní právní normaje taková, od které se nelze dohodou stran odchýlit. Taková právní norma se tedy na právní vztah, kterého se dotýká, aplikuje vždy, bez ohledu na to, zda tak smluvní strany chtěly. Z tohoto důvodu se proto někdy nazývá též

Vzhledem k tomu, že jednou z prezentovaných předností NOZ je i posílení smluvní volnosti stran (tzv. autonomie vůle), kterou se poskytuje co nejširší rámec právu každého, aby si uspořádal soukromý život podle svého, je zcela nezbytné v NOZ ty právní normy, které jsou dispozitivní (a u nichž lze využít smluvní volnosti a odchýlit se), od těch, které jsou kogentní (a od nichž se smluvně odchýlit nelze). V tomto směru stojí za zmínku způsob, jakým byly rozlišitelné kogentní a dispozitivní normy v klíčových právních předpisech platných do 31. 12. 2013, tedy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „starý OZ“), a v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“), protože tyto úpravy byly pro „běžného čtenáře a uživatele“ právních předpisů srozumitelnější, než je současný NOZ. Starý OZ většinu dispozitivních ustanovení uvozoval nebo ukončoval frází: apod. ObchZ naopak kogentní ustanovení v něm obsažená přímo vyjmenoval v § 263.

Jelikož je NOZ postaven na principu smluvní volnosti stran, je velká většina právních norem v něm uvedených dispozitivních. Skutečnost, zda ta která právní norma je, či není dispozitivní, už však ani z pouhé dikce daného ustanovení (jak to bylo možné ve starém OZ), ani z výslovného výčtu kogentních ustanovení (jak to bylo možné v ObchZ).

určitých od zákona odlišných ujednání v ustanovení § 1 odst. 2 NOZ a jednak nepřímým zákazem, tedy tím, že určité odlišné ujednání způsobuje jeho neplatnost nebo se k němu vůbec nepřihlíží.

V § 1 odst. 2 NOZ se uvádí: Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Toto ustanovení tedy v části věty před středníkem odkazuje na výslovně kogentní právní normy v NOZ (respektive i v ostatních právních předpisech, pro které je NOZ obecným předpisem) a za středníkem pak uvádí limity pro možná odchylná ujednání.

Typickým příkladem normy, na kterou odkazuje první část věty, je např. § 1812 odst. 2 NOZ, kde se uvádí: je velmi frekventovaným způsobem, kterým NOZ označuje výslovný zákaz odchýlení se od zákonné normy. S tou se lze setkat zejména tam, kde norma slouží (§ 2898 NOZ), jako je například spotřebitel (viz například citovaný § 1812 odst. 2 nebo § 1815 NOZ) nebo nájemce (§ 2235 odst. 1 NOZ).

V druhé části věty (za středníkem) v § 1 odst. 2 NOZ jsou pak stanoveny tři základní limity, jejichž překročení zákon nepřipouští, respektive je sankcionuje.

Prvním z těchto limitů je kategorie dobrých mravů, což je pojem, který sice není v žádném právním předpisu definován, nicméně je již dostatečně vymezen rozhodovací praxí soudů, včetně Ústavního soudu, který dobré mravy definoval ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 tak, že: Jakékoliv ujednání, které by se příčilo dobrým mravům, tedy zcela elementárním morálním zásadám demokratické společnosti, je tímto ustanovením zakázané.

Druhým limitem je kategorie veřejného pořádku, přičemž ani definici tohoto pojmu nelze nalézt v žádném právním předpisu. Veřejný pořádek se obecně vymezuje jako souhrn norem právního řádu, na kterých je třeba bezvýhradně trvat. Na rozdíl od dobrých mravů, které Typickým příkladem normy, která spadá pod pojem veřejného pořádku, je například § 30 odst. 1 NOZ, který vymezuje, že zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku. Jakkoliv nemá tento věkový limit žádnou oporu v systému morálních norem, je stanoven zákonem – je tedy součástí systému právních norem – a je třeba na něm bezvýhradně trvat jakožto na objektivním limitu, který má dopad do mnoha dalších právních oblastí.

Třetí limit představuje Do kategorie postavení osob (tzv. status) patří normy věnující se právní osobnosti (kdo je způsobilý mít práva a povinnosti), svéprávnosti (kdo je způsobilý právně jednat), otázkám právního stavu člověka (rodičovství, osvojení, manželství) a v případě právnických osob i jejich vnitřní struktura, způsob jednání jménem společnosti, působnost jednotlivých orgánů apod. Oblast práva na ochranu osobnosti pak zahrnuje především lidský život, zdraví a důstojnost.

Jak bylo uvedeno v úvodu tohoto článku, kogentní norma je taková norma, od které se nelze dohodou stran odchýlit. Jestliže tedy dojde k právnímu jednání (například uzavření smlouvy), kterým bude porušen výslovný zákaz odlišného ujednání (například § 1812 odst. 2 NOZ) nebo které bude v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem nebo právem týkajícím se postavení osob (tedy v rozporu s § 1 odst. 2 NOZ, věta za středníkem), bude takové právní jednání

Důsledkem právního jednání, které odporuje zákonu, může být jeho neplatnost, a to buď tzv. relativní neplatnost, nebo tzv. absolutní neplatnost. V případě relativní neplatnosti se musí dotčená osoba (např. smluvní strana) dovolat, tedy namítnout, že dané ujednání je v rozporu se zákonem. Absolutní neplatnost je naopak taková, ke které soud přihlédne i bez námitky dotčené osoby, a tedy k ujednání, které je absolutně neplatné, vůbec nepřihlíží. Samotný rozpor určitého smluvního ujednání se zákonem však sám o sobě nepostačuje ani k vyvolání relativní, ani k vyvolání absolutní neplatnosti. Tyto následky totiž NOZ předpokládá pouze za současného splnění níže uvedených podmínek.

Ustanovení § 580 odst. 1 NOZ ohledně relativní neplatnosti stanoví, že neplatné je mimo jiné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to vyžaduje. Smysl a účel zákona tak vyžaduje zejména tam, kde ustanovení slouží na ochranu slabší strany. Proto veškerá smluvní ujednání, která jsou v rozporu s kogentními ustanoveními na jejich ochranu, jsou přinejmenším relativně neplatná.

Absolutní neplatnost jednání odporujícího zákonu je dle ustanovení § 588 NOZ podmíněna dále tím, že takové jednání zjevně narušuje veřejný pořádek. Z dikce předmětného ustanovení NOZ je tedy zřejmé, že pro posouzení právního jednání jako absolutně neplatného musí být toto jednání takové intenzity, že se jím zjevně zasahuje do takových norem právního řádu, na kterých je třeba bezvýhradně trvat.

Jak vyplývá z výše uvedeného, při „čtení“ a aplikaci NOZ je třeba z pohledu toho, zda se jedná o kogentní či dispozitivní právní normu, přičemž nelze vyjít z pouhé dikce daného paragrafu, ale je třeba mít na paměti zejména limity stanovené v § 1 odst. 2 NOZ. Stejně tak je třeba při uzavírání smluv a jiném právním jednání posuzovat každé ujednání tak, aby jím nedošlo k překročení kogentních norem NOZ. Pokud se tak přesto stane, je rovněž nutné vyhodnotit, zda takové porušení vyvolává relativní či absolutní neplatnost daného ujednání.