Pedagogové mají důležitou společenskou pozici. Ač finančně podhodnoceni, co se týká prestiže, udržují si konstantě pozici v první pětce. Obecně jsou tím pádem považováni za lídry vzdělané společnosti a nároky na jejich vzdělanost jsou vysoké. Kdo jiný by také měl dobře vzdělávat než vzdělanec.
Učitelův fundament je jeho dostatečně široký všeobecný přehled. Předpokládá se, že i aprobovaný fyzik, učitel přírodovědy nebo tělocvikář bude mít základní orientaci i v jiných oblastech lidského vědění, než je jen jeho specializace.
Oblastí patřící do takzvaného všeobecného přehledu je zcela jistě historie. „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“ – známá slova španělského literáta Santayany jsou jakýmsi podtržítkem nutnosti mít povědomí o historii v co nejširším a nejkomplexnějším slova smyslu. Jenomže historie naší země byla jednu chvíli taková, že mocní falšovali dějiny, lhali o historických událostech a minulost naší země prezentovali tak, jak se to hodilo jejich zločinecké, nenávistné ideologii. A tak tři generace žáků a studentů poslouchaly ve školách mnohé historické nepravdy, polopravdy či zideologizované interpretace dějin. Včetně budoucích učitelů. Těch, kterých je dnes ve školách většina, těch 50+.
Nevím, co je horší. Jestli historická negramotnost, nebo znalost lživé historie. Jak se vlastně vyrovnala se skutečností pokřivené znalosti historie generace učitelů s předlistopadovým vzděláním? Pravděpodobně to nikdo nezkoumal. Bylo a je na rozhodnutí každého jedince, zda je ochoten se dovzdělat a otevřít se objektivním informacím podloženými historickými fakty a důkazy. Souvisí to samozřejmě s motivací celoživotně se vzdělávat.
Některé historické události se komunistům nehodily do jejich pohledu na revoluční běh světa a poněkud si je upravili. Jednalo se především o husitské války a novodobé dějiny, počínaje francouzskou revolucí. A tak jsme se učili o hodných husitech a zlé „lišce ryšavé“, o zlých jezuitech, neprovozujících nic jiného než pálení knih, o zlé šlechtě, která vždy a v každém okamžiku vykořisťovala své poddané. Vrcholem komunistických ideologů byl historický „výklad“ VŘSR a druhé světové války. V posledních dvou případech s jasným cílem: zamést stopy vlastních zločinů lživou interpretací historických událostí. Může se stát, že existují učitelé, kteří v této historické nevědomosti doposud setrvávají?
Dějepisáři mají naštěstí už dávno jasno. Co ale například obyčejná paní učitelka na prvním stupni nebo jakýkoliv nedějepisář?
Pozoruhodná diskuse se nedávno odehrála v jedné učitelské facebookové skupině.
„Je to přesně 80 let od toho, kdy se Sovětský svaz připojil k Německu a napadl Polsko z východu (17. září 1939). Víceméně na tom byli Stalin a Hitler domluveni předem a hezky si rozparcelovali Evropu. Nakonec to sice dopadlo jinak (i když Sovětský svaz se ke svému dílu dostal), ale já patřím ke generaci, které tato celkem důležitá informace byla zatajena. Chtěl bych se zeptat, jestli jsou stále dějepisáři, kteří tento fakt ve výuce opomíjejí. Děkuji.“
Reakce byly jednoznačné. Tuto událost prý nelze opomenout, neboť ji uvádějí všechny učebnice. Několik jedinců přiznalo, že spousty mýtů se odbourávají postupně, třeba i po 30 letech. Vzpomněl jsem si ale na vlastní zkušenost. Na setkání s přibližně 15 učiteli (všechno padesátníci a výše, ani jeden dějepisář) jsme po jednom semináři při neformálním rozhovoru narazili právě na začátek druhé světové války. Nikdo z přítomných nevěděl, že po napadení Polska Německem bylo Polsko za 17 dní napadeno z východu Sovětským svazem a že se obě armády sešly na tajně dohodnuté linii uprostřed Polska.
Do podobné diskuse jsem se dostal se třemi učitelkami z jiné školy, které mně tvrdily, že Zikmund byl německý císař, nenáviděl Čechy a chtěl českou zemi zničit. No a kdysi se mnou jedna paní učitelka tvrdohlavě diskutovala, když sveřepě tvrdila, že Lenin byl vůdce stotisícového davu lidí nespokojených s carským režimem, ti si ho prý zvolili za svého vůdce. Historická fakta ovšem hovoří poněkud jinak.
Historie není jen pro historiky, ale je úplně pro všechny. Historiky máme proto, aby nám odpovídali na naše „proč“ a „jak to bylo“. Lidstvo toho nikdy tolik o své historii nevědělo jako právě teď. Je jen na nás, jak často se na otázku „jak to bylo“ budeme ptát. Pokud tak nebudeme činit, může se stát, že historické lži vzniklé ve druhé polovině minulého století budou přežívat v lidských myslích ještě hodně dlouho.