Ve čtvrtek 21. března 2013 se konal již osmý kulatý stůl Centra školského managementu s názvem Jakého učitele absolventa potřebují ředitelé škol? Cílem kulatého stolu, který probíhal v rámci kampaně Česko mluví o vzdělávání, bylo zjistit, zda jsou studenti učitelství během svého studia připravováni na reálnou situaci ve školách. Panelisté proto byli nejen ředitelé škol, ale také zástupce Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Účastníci tak mohli vyslechnout názory obou stran a následně rozvinout bohatou diskuzi k dané problematice.
Jakého učitele absolventa potřebují ředitelé škol?
Mgr.
Irena
Lhotková
Ph. D.
Centrum školského managementu, Pedagogická fakulta UK v Praze; ředitelka ZŠ Bohumila Hrabala
Účastníky kulatého stolu za nepřítomnou paní děkanku přivítal profesor Nedělka, který v úvodu svého pozdravu kladně ohodnotil práci Centra školského managementu, konkrétně snahu o
zařazení aktuálních témat do diskuzí
v rámci kulatých stolů. Dále konstatoval dobrou připravenost absolventů po stránce odborné, ale přiznal i jejich nedostatky v řešení situací ve škole – což je způsobeno právě nedostatečnou praxí. Požadavkem současné výuky je tedy nejen
více praxe, ale hlavně její souvislejší struktura.
Úvodním informačním vstupem bylo seznámení s výsledky krátkého výzkumného šetření zaměřeného na začínající učitele, kterého se účastnili studenti Centra školského managementu. Výsledky ukazují na
formální uvádění začínajícího učitele
– novým kolegům je sice přidělen uvádějící učitel, ale
většinou neexistuje adaptační plán zaměřený na jeho osobnost a konkrétní potřeby.
Důsledkem jsou potíže v oblasti administrativy, jednání s rodiči, spolupráce s rodiči i práce se žáky.Po úvodním vstupu následovalo vystoupení panelistů – jako první informovala účastníky o systému pedagogických praxí vedoucí střediska pedagogické praxe doktorka Mazáčová.
Praxe studentů
jsou nedílnou součástí jejich pregraduální přípravy a jsou uskutečňovány na
88 fakultních školách
(6 mateřských, 47 základních, 6 gymnáziích a 5 středních odborných školách, 13 speciálních školách, 1 základní umělecké škole, zbytek jsou ostatní školská zařízení). Propracovaný systém praxí využívají studenti primární pedagogiky, jejichž studium není rozdělené na bakalářský a magisterský stupeň. Praxe se tak postupně rozvíjí na základě motta
„pozorovat, popsat, prožít, pochopit“
a výstup praxe – portfolio – obhajují studenti u státní závěrečné zkoušky. Strukturované studium učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů 2. stupně se soustředí na pedagogické praxe až v rámci magisterského studia – první tři roky bakalářského studia jsou zaměřené na odborný obsah předmětů. V rámci obou ročníků magisterského studia probíhá pedagogická praxe 4 týdny, vždy v letních semestrech. Novým možným modelem pedagogických praxí je Klinická škola. Tento model by měl zlepšit přípravu učitelů na základě týmové výuky vysokoškolských učitelů a učitelů z klinické školy.Pohled z praxe přinesli dva ředitelé středních škol. Ředitel jednoho z pražských gymnázií Mgr. Hřebecký poukázal na skutečnost, že čerství absolventi často učí tak, jak byli sami učeni – a že tedy již na vysoké škole by měl být kladen důraz na kvalitní výuku s využitím moderních metod. Odpověděl i na otázku „Jak vypadá čerstvý absolvent?“: je připravený na práci se školním vzdělávacím programem a zná „pedagogickou latinu“, ale neumí pracovat s motivací, neví, jak ukáznit třídu a hlavně chybí dovednost řešení různých interpersonálních situací, s kterými se na škole denně setkává. Doporučil proto
výuku zaměřenou na řešení kazuistik a také na legislativu a administrativu.
Druhý z ředitelů, RNDr. Honza, ředitel střední školy z Brna, si položil v úvodu svého vystoupení poněkud provokativní otázku:
„Chceme učitele, který všechno umí?“
Po příchodu do praxe záleží nejen na osobnosti učitele, ale také na vnějším prostředí, které ho kultivuje – a to může právě škola. Jako základní problémy, se kterými se začínající učitel setká, vymezil dr. Honza množství nových informací, neznalost školní administrativya hlavně
rozpor mezi očekáváním studenta a školní realitou.
Příčiny problémů vidí především v:osobnosti absolventa (zda vůbec chtěl být učitelem, zda se hodí pro toto povolání a jestli se chce dále rozvíjet),
náplni učitelského studia (absolventi jsou dobře vybaveni po odborné stránce svého předmětu, ale mají problémy s výběrem vhodných metod a forem práce, méně připraveni jsou na práci s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami a vůbec nebyli seznámeni se školskou dokumentací),
školách samotných (systém uvádění je často formální),
společnosti (malé finanční ohodnocení učitelské práce a absence perspektivy).
Dr. Honza provedl i průzkum mezi řediteli škol, jak vidí učitele absolventa: je příliš náročný a kritický k metodám ostatních, s kolegy nekomunikuje, problémy neřeší a jedná často svrchu s rodiči. Ředitel školy očekává, že začínající učitel je pro svou práci plně kvalifikovaný, ale fakulta takového absolventa nedokáže „dodat“. Rezervy jsou především ve středním managementu – zavedení pozice uvádějícího učitele
jako legislativně vymezené funkce.Závěr kulatého stolu patřil tradičně diskuzi pod vedením vedoucího Centra školského managementu doktora Trojana. Diskutující poukázali na následující okruhy problémů a často navrhovali i opatření:
nedostatek pedagogických praxí
v rámci pregraduální přípravy – návrh navýšení hodin, popř. přechodného období po nástupu do zaměstnání (necháme začínajícího lékaře hned operovat?),začínající učitel je osobnost a nehodí se pro každou školu – fakulty by měly dát absolventovi slovní hodnocení a doporučit typ školy,
absolvent „rád učí“, ale většinou jen bezproblémové žáky – je důležité, aby byl
připraven i na žáky s poruchami chování i učení
(mezi žáky nejsou jen členové Rychlých šípů, ale také Bratrstva kočičí pracky),v rámci fakultních škol je málo středních odborných škol a učilišť, absolventi nastupující na tento druh školy nejsou připraveni na žáky těchto typů škol,
profese učitele je i v něčem jiném než v poznatkové základně, a právě na to by měly fakulty připravující učitele reagovat,
chybí standard profese učitele, ředitelé škol se nemají o co opřít při sestavování adaptačních plánů a hodnocení začínajících učitelů.
Na závěr tedy několik doporučení vyplývajících z jednání účastníků kulatého stolu pro:
studenty učitelství
Rozmyslet si dobře výběr učitelské profese, uvědomit si její celkovou náplň a být ochoten se neustále rozvíjet.
fakulty připravující učitele
(existuje 18 fakult na veřejných vysokých školách, dvě na školách soukromých)Rozšířit počet hodin věnovaných souvislé praxi a obsah praxe zaměřit na administrativu škol a řešení konkrétních situací (popř. je zařadit do výuky).
školy přijímající absolventy
Vzít na vědomí nezkušenost absolventů, ustanovit neformální funkci uvádějícího učitele a sestavit plán odpovídající konkrétním potřebám absolventů.
společnost
Výstupy panelistů i následná diskuze ukázaly na
potřebu zabývat se tématem začínajícího učitele nejen v rámci škol samotných, ale i fakult
vzdělávajících učitele a společnosti jako takové. Jedině vzájemná spolupráce jednotlivých subjektů umožní začínajícímu učiteli stát se odborníkem ve své profesi, a naplnit tak své poslání – rozvoj každého žáka.Centrum školského managementu chce i nadále přispívat k řešení různých problematických oblastí ve školství, a proto pořádá
13. června 2013
již druhou
konferenci školského managementu
a srdečně zve všechny, kdo se chtějí podílet na budování kvalitního systému vzdělávání v České republice.