Jít raději s máslem, nebo bez másla?

V knize je scéna, kde se chlapci chystají na útěk z domova a klopotně shánějí máslo. Jeden nakonec rezignovaně praví:„Taky bychom mohli jít bez másla.“A druhý odpoví: „Taky bychom mohli jít s máslem.“Vzpomněl jsem si na tento dialog, když jsem uvažoval o obtížích a přínosech našeho programu Erasmus+.

Zastoupením Evropské komise v České republice pro otázky vzdělávání je Dům zahraniční spolupráce (www.dzs.cz). Administruje programy partnerství škol, stínování učitelů, eTwinning, lektoráty českého jazyka či vysílání českých učitelů ke krajanům. Mimo jiné také prostředkuje kontaktní semináře, kam mohou aktivní učitelé vyjet a nalézt vhodnou partnerskou školu. Semináře mívají tematické zaměření, ovšem v Irsku 2018 to s inkluzí nebylo tak žhavé, pořadatelé jí věnovali jedno dopoledne zcela povrchních skupinových aktivit typu „nakreslete myšlenkovou mapu Co je to inkluze“, z nichž neplynuly žádné závěry. Naštěstí jsme jako účastníci dostali volnou ruku při představování zamýšlených projektů, jimž bychom se chtěli věnovat. Pro projekt „Searching for Home“ zaměřený na emigraci jsem získal zástupce škol v Polsku, Portugalsku a dvou irských.

Myšlenka, že žáci druhého stupně budou psát anglické eseje o slavných emigrantech ze svých zemí, a získají tak větší nadhled nad tématem migrace jako takové, byla v souladu s aktuálními evropskými prioritami (vrcholila uprchlická krize a spolu s ní uměle přiživované xenofobní nálady) a projekt byl schválen k financování.

Součástí projektů Erasmus+ byla v této výzvě vždy práce na společném schváleném tématu a vzájemné návštěvy partnerských škol. Přirozeně je to právě cestování, co mnohé žáky na projektu láká, a není třeba si dělat iluze, že kdyby měli jenom psát eseje, účastnilo by se jich stejné množství. Nicméně o tuto sladkou odměnu nás nečekaně připravila covidová pandemie. První setkání škol plánované na březen 2020 v Polsku jsme museli odvolat tři týdny před odjezdem. Následný vývoj událostí způsobil kolaps celého projektu – nemožnost cestování vzala dětem motivaci, v režimu online výuky nebylo myslitelné zahrnout žáky další mimoškolní prací u počítačů, za niž by je čekala jen nejasná , a nakonec nás v červnu všichni účastníci z devátých tříd opustili a jejich dosavadní práce přišla vniveč.

Během následujícího školního roku se nedělo víceméně nic jiného, než že jsme požádali o prodloužení projektového období o jeden rok. V červnu 2021 se začalo maličko rozjasňovat a troufli jsme si s projektem seznámit rodiče nových perspektivních žáků a naplánovat společná setkání ve školách. Situace s restrikcemi v Irsku byla však natolik vytrvalá a prakticky znemožňující vycestování do zahraničí i přijímání hostů, že jedna z irských škol ohlásila odstoupení z projektu. V této atmosféře nejistoty, zda vůbec získáme schválené financování, konečně proběhlo první společné setkání v Česku s polskými a portugalskými hosty naživo a s Iry online. Během podzimu 2021 jsme pak vyřizovali změnu projektu z pěti škol na čtyři při zachování cílů, několikrát posunuli domluvené termíny dalších akcí a na přelomu roku ohlásila i druhá irská škola, že projekt opouští. Za cenu mírně nátlakové diplomacie se ji podařilo v našem společenství udržet, v opačném případě už by bylo těžko možné projekt dokončit.

V rychlém sledu následovala setkání v Portugalsku a v Polsku, do nichž stále zasahovaly geopolitické události – jedna naše žákyně měla den před odletem z Lisabonu pozitivní covid test a musela zůstat v karanténě v hotelu, do polského Niska, vzdáleného 100 km od hranic s Ukrajinou, se zase některým rodičům nechtělo děti pouštět z bezpečnostních důvodů. Nakonec se však povedlo nejen realizovat všechny předepsané mobility, ale i splnit finální projektový cíl – vydat sbírku žákovských esejí s názvem ¹⁾. Jelikož ale od počátku projektu do konce uběhly už bezmála čtyři roky a došlo k nevídanému nárůstu cen všech vstupních komodit, museli jsme upustit od celobarevného tisku a zrcadlového vydání. Sbírka je tak pouze v anglickém jazyce a tištěná dvoubarevně.

Z tohoto souhrnu snad sdostatek vyplývá, že mezinárodní partnerství může mít řadu úskalí – ačkoli věřím, že poslední roky jsou se svou turbulencí přece jen rarita, a vzpomínám na evropský projekt Comenius, který jsem vedl před lety a který probíhal daleko pokojněji. Jisté ale je, že pustí-li se škola, resp. některý její agilní pedagog s posvěcením vedení do takovéhoto podniku, je potřeba se obrnit trpělivostí při hledání vhodné partnerské školy a vyplňování žádosti o grant (v tom se ale EU poněkud polidštila a aktuálně má formulář jen asi dvacet stran) a následně být stále ve střehu při hlídání všech termínů, správných počtů cestujících osob, diseminace neboli veřejné a propagace projektu se správnou „EU visibilitou“ čili přesně dodrženými pravidly viditelnosti evropské emblematiky a stále se měnících prohlášení o vyloučení odpovědnosti Evropské komise za obsah toho, co děláte. K tomu samozřejmě hlídání rozpočtu – nelze jím bezmyšlenkovitě plýtvat, ale stejně nežádoucí je počínat si přesmíru hospodárně a nakonec peníze vrátit. A jak vyplývá z výše uvedeného, je nutné předvídat i nepředvídatelné události. Nám kombinace covidu, války a zdražení několikrát zacloumala celým projektem v základech, a to i v době, kdy už byl relativně velký díl grantových peněz utracen a hrozilo jejich zpětné vracení. V případě ztroskotavší žákyně se ukázala slabina v zaběhnutých pravidlech, která říkají: Onemocní-li dítě na školní akci, rodiče si pro něj neprodleně přijedou. Je ale možné poručit matce-samoživitelce nevládnoucí žádným cizím jazykem, aby nechala zbylé děti u sousedů a odjela na týden do Lisabonu hlídat covid pozitivní dceru? V hotelu s ní nakonec zůstala kolegyně a naštěstí byl grant v kombinaci s dobrou pojišťovnou dostatečně štědrý, aby na tom škola nevykrvácela.

Pokud jste dočetli až sem a stále ještě uvažujete o mezinárodním partnerství škol, blahopřeji. Erasmus+ je totiž ze všeho nejvíc úžasná věc. Poskytne škole velice solidní balík peněz na realizaci projektu podle vlastního uvážení, nákup materiálu a technologií, mzdové náklady, tisk propagačních materiálů využitelných i kdykoli mimo projekt atd. a samozřejmě také financování mobilit neboli zahraničních výjezdů. Umožňuje libovolné zaměření – akademické, umělecké, sportovní, ekologické… Vždy je přítomna jazykově-komunikační a sociální složka i faktor posilování sebevědomí a soft skills žáků, zejména využijete-li oblíbenou možnost ubytování účastníků v rodinách. Škola posílí své PR a nastoupí progresivní cestu, z níž může těžit i nadále, např. žádostí o akreditaci Erasmus+, tj. paušální schválení všech projektů v průběhu pěti let školám, které už mají alespoň jeden projekt Erasmus+ úspěšně za sebou.

Jako ve všem – také u mezinárodních partnerství záleží na úhlu pohledu. Tatáž věc se dá chápat jako neopakovatelná příležitost i jako starost navíc. Škola může fungovat s mezinárodním partnerstvím i bez něj, stejně jako na každou výpravu se můžete vydat jak s máslem, tak i bez másla. Víte, jak se tenkrát rozhodli Tom s Huckem?