Kázeň – slovo, které se vždy objeví, pokud mluvíme o výuce, škole nebo vztazích mezi dětmi. Otázky typu jak zajistit, aby děti poslouchaly, a jak je motivovat. Jak dokázat, aby bylo ve třídu ticho, aby se duti respektovaly, aby muly navzájem dobré vztahy, aby se nešikanovaly, aby si nenadávaly, aby nenadávaly na dospělé nebo dokonce dospělým.
Kázeň pedagogů
PhDr.
Helena
Vrbková
ředitelka občanského sdružení Život bez závislosti, šéfredaktorka časopisu Prevence
Aby, aby, aby... Mnohý metodik řeší více kázeň ve třídách než výskyt rizikového chování. Navíc se v určitém úhlu pohledu tyto dva pojmy prolínají.
Špatné vztahy ve třídě nebo šikana s sebou nesou i výskyt chování, jež je předmětem zájmu právě metodika prevence.
Proto se chci v tomto textu zabývat základy, které umožňují efektivně pracovat s nekázní. Na první pohled se jedná o zdánlivě banální okolnosti. Z hlediska toho, co vídám ve své praxi, o problematickou záležitost.
Setkávám se s otázkami kolem kázně celou dobu, po kterou se pohybuji ve školství. Považuji ji za nejslabší článek procesu vzdělávání, který si zaslouží velkou pozornost.
Přesto se ve školách, které mají potřebu pracovat s kategorií ne/kázeň setkávám s opačným přístupem. Setkávám se zde s okolnostmi, které dobrou kázeň vylučují.
Ale odkud začít na tak malém formátu jako jsou dvě stránky v časopisu. Jak vystihnout to, co jako psycholožka považuji za nejdůležitější? Pokusím se tedy o výňatek z tématu. Nebudu psát ani úvod, ani obecný souhrn problematiky. Předpokládám, že by to byla spíše ztráta času jak pro čtenáře, tak i pro pisatele.
Nekázeň si nemusíme vydefinovávat, ani ji popisovat.
Domnívám se, že každý, kdo někdy učil nebo učí, s ní udělal svou zkušenost. Zaměřím se tedy rovnou na to, s čím se nejčastěji potýkám při rozborech klimatu a kázně v různých školách. Posuďte tedy se mnou tuto realitu.Pokud se má tým pedagogů bavit o nekázni, hledat prostředky, modely chování a dovednosti a dohody vedoucí k nastolení nebo udržení dobré kázně v třídních kolektivech, pak za nosné považuji dva jevy, a to
řešení nekázně pedagogů a množství času věnovaného problému.
KÁZEŇ PEDAGOGŮ
Ve standardních školách, kde přestože má škola běžnou populaci a přesto se kázeňsky děti chovají hůře, než by mohly, bývá k nalezení fakt
nekázně mezi dospělými.
Příklad
Letos jsem během konce srpna a září pobývala celkem v deseti sborovnách. Ať byl program jakýkoliv, vždy přišly otázky práce s nekázní. Přestože lze říci, že co sbor to odlišná atmosféra, odlišné návyky pracovat s klimatem, odlišný přístup ředitele k nekázni a řešení problémů s ní spojených. Přesto se ve všech sborovnách vyskytoval stejný jev. Když nastala diskuze o přístupu pedagogů dané školy k nekázni, k faktu, že by se měli sjednotit a reagovat podobně, ne-li stejně, když děti překračují hranice kázně, pak ve všech těchto deseti sborovnách se projevila skepse v tom, že by se mohli dohodnout a tuto dohodu respektovat.
Vždy se někdo ozval a zazněla věta typu:
„Problém je v tom, že si zde něco dohodneme a pak to nebudeme dodržovat“.
S údivem jsem sledovala, jak ředitelé sice na jedné straně podporovali to, že by se mělo reagovat shodně, aby nedocházelo u dětí k nekázni a zmatkům, jak přikyvovali a souhlasili, ale dál nic. Někteří koukali až nešťastně, někteří ředitelé mi o přestávce vysvětlovali, že je to složité a nemohou podráždit sbor nějakým novým nařízením. Jiní s údivem hleděli, že se jim sborovna na něčem dohodla a pracuje, aniž by dostala od nich pokyn či podporu.
Zkrátka domnívám se, že práce s kázní začíná od vedení. Jak dovede vedení nastavit podmínky ve sboru, jak dovede pracovat s pokyny pedagogům, jejich plněním a sankcionováním, když je neplní, odráží i další stav kázně ve škole.
Jsem si vědoma, že vyvozuji své závěry na základě zkušeností ze škol, které si zvou školitele-facilitátora na základě uvědomění si, že ne/kázeň se stává problémem. Nemohu posoudit, jak je to ve školách, kde problém s ne/kázní není. Ale tam, kde je, vždy dříve nebo později se odhalí nekázeň i ve sboru.Příklad
Pedagogové základní školy hledali možné sjednocení jak reagovat na kázeňské přestupky dětí (opakované chození během hodiny na záchod, vstávání v hodině, odcházení z různých důvodů mimo učebnu během hodiny, neochota pracovat). Diskuze byla pestrá, ve své podstatě nosná a přítomní opravdu hledali, co vše by mohlo na děti zabrat. Podstatným okamžikem byla věta, kdy zaznělo: „To bychom ale museli začít sami chodit do hodin včas.“ Zavládlo ticho a následující hodinku probíhala další diskuze o tom, proč se chodí do hodin pozdě. Odkrylo se, že stěhování v rámci školy, tzv. optimalizace poloh kabinetů se nepovedla a někteří pedagogové opravdu nemohli dojít včas do učeben.
Problém se neřešil a naopak se to začalo akceptovat. Postupně mezi pedagogy začalo být normou, že je možné nedojít na hodinu včas a nic se nestane. A tak během tří let chodili do hodin dospělí později v průměru o tři až pět minut. My pak řešili, proč děti v posledním roce odchází na záchody a vymýšlí záminky, proč nebýt při výuce. Škola jako celek přestala respektovat hranice hodiny. Souvislost mezi chováním dospělých a dětí byla přímo učebnicová. Překvapující pak bylo, že ředitelka seděla po celý čas diskuze v místnosti a spontánně nezaujala žádný postoj. Mlčela.
Doporučila jsem ji o přestávce v ředitelně mezi čtyřma očima, aby se jasně jako ředitelka vymezila a zdůraznila případné sankce, pokud se stav s docházkou nevyřeší. Odpovědí mi bylo: „Víte, já bych nerada do sborovny zanášela nějaké napětí.“ Co dodat! Očekávání slabých ředitelů, že skupina pedagogů bude fungovat automaticky, je z hlediska vedení skupiny dosti riskantní. S podobným chováním se setkávám právě tam, kde kázeň bývá dospělými porušována.
Mezi další porušování kázně ze strany pedagogů, s kterým se setkávám, patří:
nedodržování ujednání, nedodržování pravidel ve třídě v podobě nerespektování dohodnutých sankcí, vynášení informací z pedagogických porad a jednání mezi děti, studenty nebo rodiče, neloajálnost vůči ostatním kolegům za účelem získání si sympatií dětí, nerespektování pokynů ředitele nebo jejich překrucování.
V systému školy, kdy každý pedagog většinu času je sám ve třídě a o přestávkách je většina kolegů vytížených tak jako on, se snadno porušování kázně přehlédne.Setkávám se často s problematickým udržováním kázně ze strany vedení škol.
A průběžně se ptám, o čem to svědčí? Proč tomu tak je? Odpověď v těchto sborovnách nedostávám. Na jedné straně mnohé pedagogické týmy nekázeň zjevně trápí, bere jim sílu, ale přesto dohody, které by jim mohly ulehčit, neplní. Možná jsem zbytečně náročná nebo uplatňuji obecnou logiku tam, kde je logika nabourána pohodlností? Nevím. Ale jsem přesvědčená, že
v přístupu ke klientům by se měli zaměstnanci jedné organizace vždy v základu dohodnout a sjednotit. To by mělo být přijato a odsouhlaseno vedením, a pokud by to někdo ze zaměstnanců později neplnil, mělo by se s ním jednat jako s někým, kdo porušuje pracovní povinnosti a dopouští se pracovní nekázně.
Tak to alespoň bývá v dobře fungujících firmách. Ale proč tomu tak není v oněch školách, nebo dokonce pokud bychom si dovolili zevšeobecnit – proč to není v našich školách?Kdysi jsem pracovala jako personální ředitelka jedné velké zahraniční firmy. Z tohoto období jsem si odnesla do života několik obohacujících zkušeností. Jednou z nich bylo přijetí pravidel, které zde panovaly v oblasti kvality práce a plnění povinností. Základním pravidlem bylo, že
když nepracují podřízení, tak jak mají, nemění se oni, ale jejich nadřízený se vymění za schopnějšího.
Stejně tak jsem se naučila, že
za dobrou práci se nedávají odměny, tak jak je u nás zvykem.
Ale zaměstnanec plní své povinnosti automaticky na 100 % a za to má plat, s kterým byl seznámen na počátku, kdy mu bylo řečeno, co bude dělat a kolik za to dostane.Odměny byly opravdu mimořádné a vždy jen za transparentně vykonanou práci navíc. Ten, kdo si dovolil nekázeň, riskoval, že bude vyměněn, protože jeho nadřízený byl ohrožen ve své funkci, pokud by jeho podřízení nepodávali plnohodnotný výkon. To byste nevěřili, jak to funguje. Pokyny se plní, nadřízení hlídají kvalitu práce svých podřízených a když někdo nepracuje, tak jak má, je velmi rychle svým přímým nadřízeným navržen na propuštění. Když by to totiž rychle neudělal on, mohlo by to potkat jeho.
I zde byly pozice, na které se obtížně hledali noví zaměstnanci, ale neexistovalo, aby se s touto okolností manipulovalo. Motivovaný, byť nezaškolený pracovník s nedostačujícím vzděláním se ukázal většinou jako výkonnější než ten, kdo kázeňsky opakovaně chybil, byť měl dostatečnou praxi a vzdělání. Zdá se vám to kruté? Myslím, že krutější je koupit si nedobrý výrobek, protože zaměstnanec něco nesplnil. Krutější je, když začínající paní učitelka s dobrým přístupem a zdravými ideály se musí přidat k vykonávání nedobrých modelů udržování nekázně. Jinak by byla dětmi smetena. Krutější je, když zkušená paní učitelka se přistihne, že v hodině dělá něco, co přeci nikdy dělat nechtěla. Kruté je, když půlka sboru je v dubnu tak unavená, že minimalizuje pobyt s dětmi kdekoliv a jakkoliv.
Domnívám se, že
sjednocení v přístupu ke kázni a jasné naformulování pravidel chování od pedagogů k dětem je základem práce s nekázní.
Přijetí těchto vzorců by mělo nastat po zralé a kvalitní diskuzi všech pedagogů školy a mělo by se stát závazné.
Ředitel by měl k případu porušení těchto dohodnutých pravidel přistupovat jako k jinému porušení pracovní kázně.
Druhým jevem při práci s nekázní, který považuji za klíčový, je čas věnovaný problému nekázně.
Vyskytuji se ve sborovnách, kde se po dvou prvních hodinách zvedne řada rukou a pedagogové mají různé dotazy k tomu, co dělat s konkrétním kázeňsky problematickým dítětem, nebo dotazy k práci se třídou, ve které nikdo nechce učit a kam vkročit je pro většinu pedagogů nejtěžší hodinou v týdnu.Jedna stránka věci je hledání řešení, návodů, které by pomohly situaci řešit, nebo nejlépe vyřešit. Po osmnácti letech ve školství nechci přistupovat na hru typu „nabídnu vám řešení, které rychle a snadno zabere“.
Nevěřím snadným odborným informacím o různých formách všespasitelné motivace dětí k učení, stejně tak nevěřím, že pedagogovi pomůže ještě hlubší znalost psychologie dítěte, nebo ještě hlubší vzdělanost.
Vnímám pedagogy jako dostatečně kvalitně vzdělané lidi.Věřím jiné formě práce. Pokud máme poctivě najít řešení nebo vhodnou cestu, která by problém alespoň zmenšila, pak spíše než prohlubování našich znalostí nám pomůže zvětšování časového prostoru, který problému věnujeme.Takové hledání, návrhy, stavění modelů postupu k jednotlivému dítěti i konkrétní třídě potřebuje čas. A to nikoli patnáct nebo dvacet minut, někde během oběda nebo na konci pracovní porady jedou za měsíc. Nekázeň potřebuje čas, kdy se sejdou pedagogové jako profesionálové nad výchovným problémem, který je trápí.
Když se ve školách ptám, jak často se sbor sejde nad výchovnými a kázeňskými problémy, pak se nejčastěji dozvídám, že když je porada, tak na konci... V realitě později odpoledne po dvou i více hodinách provozních a pedagogických témat se na poradě ozve: „A co uděláme s...,“ času již moc nezbývá a kázeňská problematika, byť pociťována jako prvotní problém, dostává i na poradě poslední místo v časovém harmonogramu. Před asi třemi lety jsem dávala na školeních anketu. Na první straně měli pedagogové dané školy, kde jsem byla, napsat, co vnímají jako největší problém ve výchovně preventivní oblasti práce s dětmi. Na druhé straně pak co dostává ve škole nejvíce prostoru na poradách a jiných setkání pedagogů. A jaký byl výsledek? Kázeň byla na první straně nejčastěji na prvním místě, na druhé stránce na chvostu.
Jsem přesvědčená, že
pokud máme ve škole zlepšit klima a kázeň, ale i prevenci rizikového chování, pak musíme této problematice věnovat čas.
Pravidelně se sejít a o věcech mluvit a hledat jejich řešení. Takové schůzky ukáží nejen na to, co by se dalo s danou třídou nebo dítětem dělat, ale odkryjí i slabá místa v pedagogickém sboru. Optimistické je, že se
během posledních dvou letech setkávám stále více a více s tím, že pedagové tuto okolnost akceptují a sami plánují, kdy se nad danou třídou sejdou a jak budou postupovat.
Jsem ráda, že snad už mizí doba všespasitelných návodů a doporučení lidí zvenčí. Oněch osm či deset pedagogů, kteří učí v problematické třídě, jsou ti lidé, kteří chování dětí znají naprosto nejlépe. Oni znají klíč jak na ně a na nás odbornících z venčí je, abychom jim pomohli během diskuze tento klíč najít.
Odborná rada, zásah, či diagnostika je vhodným doplňkem, nikoliv ale jedinou medicínou řešící problém.
Jsem přesvědčená, že vstoupit na deset či dvacet hodin do třídy jako psycholožka mohu, mohu i poskytnout různá doporučení nebo udělat diagnostiku, ale pedagožka, která třídu zná rok či dva, má širší informace a znalosti. Jen se na školách zatím nekonají metodické porady, kde by vyučující pedagogové našli společnou řeč a postup v dané třídě nebo k danému dítěti.Kde by shrnuli své znalosti a dovedli najít postupový model k dané třídě nebo jevu, který je trápí v kázni. Sebelepší odborné doporučení pro školu, kde pedagogové chodí pozdě do tříd je jen alibistické. Tam, kde se pedagogové nepodpoří a nedají dětem znát, že za sebou stojí, ale naopak se pomlouvají před dětmi, pak žádný superodborný návod na drzost dětí vůči pedagogům nepomůže.
Vím, že někdy má slova zní neatraktivně, protože vedle nabídky jasných a jednoduchých návodů na děti a třídy v doprovodu veselých her a technik zavánějí prací a zdlouhavým procesem. Vím, že někdy to, co říkám, zní moc jednoduše, ale o to hůře se to uvádí do života. Přesto si dovolím napsat na závěr těchto pár řádků.
Bez času, který věnujeme metodice udržování kázně v dané škole, bez ujednocení v přístupu k nekázni a bez kázně mezi dospělými, nemá velký význam o kázni mluvit.
Jsou to základy, bez nichž sebelépe odborně pojatý přístup k ne/kázni bude stát na vodě. A nekázeň ve třídách se pak stává dobrým podhoubím pro výskyt rizikového chování dětí.