Když něco vidíte, tak něco řekněte

V organizacích lidé často zvažují (vědomě či nevědomě), zda promluvit nebo zůstat mlčet – jestli mají otevřeně vyjádřit své nápady, názory a obavy před svým manažerem (nadřízeným), nebo si je raději nechat pro sebe. V mnoha případech lidé volí bezpečnou cestu, drží se při zemi, přecházejí věci mlčením, spolknou, co mají na jazyku, vyhýbají se konfrontaci a potenciálním konfliktům. Přitom se často jedná o informace nebo myšlenky, které by mohly být pro vedoucího, ostatní kolegy a celou organizaci hodnotné a užitečné. Toto mlčení zaměstnanců (anglicky ; neúspěšná snaha o překlad tohoto pojmu do češtiny by mohla být „ “) blokuje přenos poznatků, které by mohly přispět ke zlepšení fungování organizace a zajistit lepší výsledky; namísto toho přetrvávají problémy vyřešené neuspokojivě, a proto se ani v dohledné době situace nezlepší.

Zaměstnanci často upřednostňují mlčení před tím, aby řekli, , protože si chtějí udržet dobré vztahy a vyhnout se konfliktu se spolupracovníky a nadřízenými. Toto chování může mít řadu různých podob: mlčení je spojeno s pasivitou lidí, jejich nízkou angažovaností či pocitem marnosti a rezignace (v tomto případě mlčení neznamená souhlas). mlčení vychází ze strachu, obavy z negativních osobních důsledků nebo odvety. Je to forma sebeochrany, kdy se zaměstnanec rozhodne pro nesdělování nápadů, informací a názorů jako pro nejbezpečnější možnost v daném okamžiku. mlčení vychází z obav o druhé a je motivováno snahou pomáhat svým kolegům.