Komisionální zkoušky, 1. část

Chci se pokusit odpovědět na uvedené otázky, podat explikace legislativy vztahující se ke komisionálním zkouškám a popsat některé situace, které se mohou vyskytnout nebo se již vyskytly ve školské praxi vyvolané komisionálními zkouškami a prostředí, podmínky ve kterých se zkoušky realizují a upozornit na kompetetivní chování, které zkoušky vyvolaly.

Kterých situací se komisionální zkoušky týkají:

1. Opravných zkoušek (žáka, který na konci druhého pololetí neprospěl nejvýše ze 2 povinných předmětů, nebo žáka, který neprospěl na konci prvního pololetí nejvýše ze 2 povinných předmětů vyučovaných pouze v prvním pololetí) dle § 69 odst. 7 školského zákona. Opravné zkoušky jsou komisionální. „Žák, který nevykonal opravnou zkoušku úspěšně nebo se k jejímu konání nedostaví, neprospěl. Ze závažných důvodů může ředitel školy stanovit náhradní termín opravné zkoušky nejpozději do konce září následujícího školního roku.“ (§ 69 odst. 8 školského zákona) Nový školský zákon povoluje dvě opravné zkoušky pro neprospívajícího žáka ze dvou vyučovacích předmětů (starý školský zákon povoloval pouze jednu, čímž se počet zkoušek na škole téměř zdvojnásobil a tím se čas na přípravu nového školního roku v přípravném týdnu významně omezil; někteří ředitelé situaci řeší dalšími pracovními dny na úkor řádné dovolené pedagogů v srpnu). Zletilý žák nebo zákonný zástupce nezletilého žáka, který vznesl pochybnosti o hodnocení na konci druhého pololetí školního roku a neprospěl při komisionální zkoušce, vykoná druhou komisionální zkoušku (opravnou zkoušku). Má tedy osobní zkušenosti pro druhou zkoušku, protože organizace zkoušky, většinou i členové komise, kritéria, obsah, rozsah, náročnost a časové dimenze zkoušky jsou prakticky shodné. Dokonce žák dle § 69 odst. 11 školského zákona může vznést pochybnosti o hodnocení z ucelené části učiva. Touto částí může být tematický celek učiva, praktické cvičení, laboratorní práce apod., které jsou integrovanou částí (ucelenou částí) učiva, probíraného s žáky během pololetí (klasifikační období). Zákon umožňuje (nabízí) žákovi konat během školního roku velké množství komisionálních zkoušek, jestliže je vyučováno např. patnáct předmětů z kterých potenciálně (po ucelených částech učiva) nebo na konci obou pololetí neprospívá.

Rozhodování o výsledku opravné zkoušky je odpovědné, a aby nabylo pro všechny účastníky morální validity, nelze připustit vágní zdůvodnění výsledku zkoušky předsedou. Po neúspěšné zkoušce může žák požádat ředitele školy o opakování ročníku (není určeno kolikrát lze povolit opakování ročníku), nepožádá-li zletilý žák nebo zákonný zástupce nezletilého žáka nebo není-li vyhověno žádosti přestává žák být žákem školy. Povolení nebo zamítnutí opakování ročníku spadá pod režim správního řízení, dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Setkal jsem se s ojedinělými názory (u komisionální opravné zkoušky, nebo komisionální zkoušky uskutečněné po vyjádření pochybnosti o hodnocení), že zkouška musí potvrdit původní hodnocení, jinak připouštíme chybu školy, zpochybnění vnitřních předpisů školy o hodnocení žáka (nebo neobjektivitu hodnocení z úst konkrétního pedagoga). Takové názory jsou naprosto nepřípustné. Komisionální zkouška je samostatná zkouška organizací, počtem hodnotících pedagogů, obsahem, rozsahem, u opravné zkoušky termínem mimo pololetí, určeným časem na zkoušku atd., a proto musí být hodnocen pouze výkon žáka předvedený při této zkoušce. V úvahu pro zlepšení žáka v jeho znalostech, dovednostech atd. je třeba vzít také čas (přibližně dva měsíce), který žák může věnovat přípravě na komisionální zkoušku v srpnu příp. v září (což celkové penzum času o prázdninách je vyšší, než je počet vyučovacích hodin věnovaných předmětu ve škole). Zkušení pedagogové odpozorovali, že když žák, který se podrobil komisionálním zkouškám v srpnu a jejich přípravu nepodcenil, prezentuje se v září více znalostmi, než žáci, kteří v červnu prospěli. (O školním hodnocení žáka viz dále v textu.)

2. Při pochybnostech o správnosti hodnocení – „Má-li zletilý žák nebo zákonný zástupce nezletilého žáka pochybnosti o správnosti hodnocení na konci prvního nebo druhého pololetí, může do 3 pracovních dnů ode dne, kdy se hodnocení prokazatelně dozvěděl, nejpozději však do 3 pracovních dnů od vydání vysvědčení, požádat ředitele školy o komisionální přezkoušení žáka; je-li vyučujícím žáka v daném předmětu ředitel školy, krajský úřad. Komisionální přezkoušení se koná nejpozději do 14 dnů od doručení žádosti nebo v termínu dohodnutém se zletilým žákem nebo zákonným zástupcem nezletilého žáka.“ § 69 odst. 9 školského zákona. „Ustanovení tohoto paragrafu (§ 69) se přiměřeně vztahuje i na hodnocení vzdělávání členěného do jiných ucelených částí učiva.“ § 69 odst. 11 školského zákona. Chybou je, když pedagog před konáním pedagogické rady oznámí žákovi že neprospěl. Pak ředitel školy musí zletilému žákovi a zákonnému zástupci nezletilého žáka vysvětlovat, že se jedná pouze o návrh hodnocení, které bude předmětem jednání a posouzení pedagogické rady a s konečnou platností rozhodnuto ředitelem školy (žák vlastně vyjádří pochybnosti o hodnocení).

3. Má-li ředitel školy pochybnosti o oprávněnosti klasifikace žáka na konci prvního nebo druhého pololetí může nařídit komisionální zkoušku před koncem pololetí, případně po vydání vysvědčení, jestliže mu daná situace nebyla do této doby známa. Tuto pravomoc ředitele školy lze odvodit z § 164 odst. 1a školského zákona, který zní: „Ředitel školy a školského zařízení a) rozhoduje ve všech záležitostech týkajících se poskytování vzdělávání a školských služeb, pokud zákon nestanoví jinak.“ Komisionální zkouška po vyjádření pochybnosti o hodnocení žáka je v podstatě stížností na výchovně vzdělávací systém školy (ale neřeší se dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Pod vyjádřením pochybnosti (málokdy se stává, že je pochybnost blíže specifikována; většinou je vyjádřena pouze žádostí o komisionální přezkoušení) se většinou skrývá, že zletilý žák nebo zástupce nezletilého žáka si uvědomí, že zákon mu umožňuje ještě jeden pokus k lepšímu hodnocení, které při úspěšně složené zkoušce mění původní neprospěch v prospěch a postup do vyššího ročníku, nebo otvírá cestu k maturitě, jedná-li se o maturitní ročník. Jestliže dojde ke vznesení pochybnosti i na hodnocení vzdělávání členěného do jiných ucelených částí učiva (§ 69 odst. 11 školského zákona a vysvětlení v části a) o opravných zkouškách), pak je potřebné mít tento předpis na paměti při zpracování školského vzdělávacího programu a ucelené části vyznačit a pojmenovat. Protože ve školském zákoně chybí povinnost zletilého žáka nebo zákonného zástupce nezletilého žáka uvést konkrétní důvod své pochybnosti, není z hlediska řízení školy vhodný unilaterální přístup a řešit situaci pouze organizováním komisionální zkoušky (což se většinou děje), ale pokusit se důvod zjistit a došlo-li k pochybení, které řediteli školy mohlo uniknout, pochybení analyzovat a řešit, aby již k podobné situaci nedošlo. Nízký nebo nulový počet vyjádření pochybností o hodnocení žáka lze považovat za vážný indikátor spokojenosti, tj. souhlas s hodnocením žáků školou, kvalitními pravidly hodnocení a klasifikace a s jejich dodržováním.

Počet vznesených pochybností o hodnocení žáka a studenta školou (záměrně užívám hodnocení školou nikoliv jedincem, tj. pedagogem, což vysvětluji dále v textu) je silně ascendentní a nesdílím jistotu, zda sebereflexe školy (ředitele školy) je adekvátní. Aby se ředitelé (a školy) naučili s tímto fenoménem pracovat a účinně počet „pochybností“ snižovat, je potřebné vrátit se k poznatkům o hodnocení ve škole (tj. k hodnocení určitého jeho segmentu, a to hodnocení školní úspěšnosti či neúspěšnosti žáků a studentů, jejich školních výkonů). Je potřeba dotknout se samotného předmětu hodnocení (viz dále v textu).

4. Při přijímání žáka do vyššího než prvního ročníku vzdělávání ve školním roce (dle § 63 školského zákona), a to v tom případě, že srovnáním vzdělávacích programů obou škol se některý nebo několik předmětů buď obsahově liší s předešlým vzděláváním, nebo předmět nebyl do vzdělávacího programu zařazen. V praxi se pro takové situace vžil název rozdílové zkoušky. Na tuto situaci lze opět aplikovat § 164 odst. 1a školského zákona. I když na základě zákona č. 169/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a změně některých zákonů (zákon o uznávání výsledků dalšího vzdělávání) a školského zákona § 70 a § 100 o uznávání dosaženého vzdělání, lze uznat z předchozího vzdělání „celé“, dle žákem předloženého vysvědčení, nebo některé vyučovací předměty nebo uznat část stejného obsahu učiva z předmětu, který je součástí vzdělávacího programu školy, na kterou má být žák přijat (tj. uchazeč o přijetí ke vzdělávání na další školu se musí „zesynchronizovat“ se vzdělávacím programem vzdělávacího oboru, kam má být přijat). Rozdílovou zkoušku dle mého názoru nelze svěřit jednomu vyučujícímu, ale jmenované komisi (žák vykoná komisionální zkoušku). Opět lze aplikovat § 164 školského zákona odst. 1a.

5. Z tohoto pohledu totožná situace nastane, jedná-li se o přestup žáka střední školy do jiné střední školy, o kterém rozhoduje ředitel školy, do které se žák hlásí (§ 66 odst. 4 školského zákona). V uvedeném § a odstavci se uvádí, že ředitel školy může stanovit rozdílovou zkoušku a určit její obsah, rozsah, termín a kritéria jejího hodnocení. Jsem toho názoru, že tato zkouška má spadat pod režim komisionální zkoušky dle pravomoci ředitele školy § 164 odst. 1a.

6. Jsem toho názoru (a v praxi se tomu téměř vždy tak děje), aby hodnocení žáka, který absolvuje schválený individuální vzdělávací pIán, bylo provedeno na základě komisionálních zkoušek. Individuální vzdělávací plán řeší § 18 školského zákona. Ředitel školy může s písemným doporučením školského pedagogického zařízení povolit nezletilému žákovi na žádost jeho zákonného zástupce a zletilému žákovi nebo studentovi umožnit jeho vzdělávání dle individuálního vzdělávacího plánu. Vzdělávat se podle individuálního vzdělávacího plánu lze považovat za další možnost, jak dosáhnout určitého stupně vzdělávání v individuálních podmínkách žadatele. Podrobněji problematiku vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu řeší také vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, ve znění vyhlášky č. 62/2007 Sb., § 6 odst. 1 – 9. Individuální vzdělávací plán stanoví náležitosti plánu a podmínky jeho realizace. Individuální vzdělávací plán obsahuje údaje o obsahu, rozsahu, průběhu a způsobu poskytování individuální speciálně pedagogické nebo psychologické péče včetně zdůvodnění, dále způsob hodnocení, úpravu zkoušek včetně závěrečných, maturitních nebo absolutoria a další. Individuální vzdělávací plán je součástí dokumentace školy.

Individuální plán je odpovědností ředitele školy, který musí vycházet ze závěrů školského poradenského zařízení a dalších institucí. Vyhláška č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři, ve znění vyhlášky č. 374/2006 Sb., uvádí v § 5 ustanovení o individuálním vzdělávacím plánu stroze odkazem na § 18 školského zákona. § 5 odst. 1: „V individuálním vzdělávacím plánu povoleném z jiných závažných důvodů (než stanoví § 18 školského zákona) je určena zvláštní organizace výuky a délka vzdělávání při zachování obsahu a rozsahu vzdělávání stanoveném školským vzdělávacím programem.“ § 5 odst. 2: „Ředitel školy seznámí žáka a zákonného zástupce nezletilého žáka s průběhem vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu a s termíny zkoušek. Individuální vzdělávací plán, podepsaný ředitelem školy, žákem a zákonným zástupcem nezletilého žáka, se stává součástí osobní dokumentace.“ Ve středním a vyšším odborném vzdělávání umožňuje školský zákon řediteli školy povolit individuální vzdělávací plán i z jiných závažných důvodů. Nejčastějšími případy na školách je umožnění vzdělávat se podle individuálního vzdělávacího plánu výkonným sportovcům.

7. Náležitosti vzdělávání mimořádně nadaných dětí, žáků a studentů najdeme v § 7 školského zákona a dále ve vyhlášce č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, ve znění vyhlášky č. 62/2007 Sb., § 12. odst. 1: „Mimořádně nadaným žákem se pro účely této vyhlášky rozumí jedinec, jehož rozložení schopností dosahuje mimořádné úrovně při vysoké tvořivosti v celém okruhu činností nebo v jednotlivých rozumových oblastech, pohybových, uměleckých a sociálních dovednostech.“ § 12 odst. 2: „Ke vzdělávacím potřebám žáka s mimořádným nadáním se vyjadřuje školské poradenské zařízení.“ § 13 téže vyhlášky uvádí ustanovení zpracování individuálního vzdělávacího plánu pro mimořádně nadaného žáka, například závěry psychologických vyšetření, údaje o poskytování individuální pedagogické nebo psychologické péče, vzdělávací model, časové a obsahové rozvržení učiva, volbu pedagogických postupů, způsob zadávání a plnění úkolů, způsob hodnocení, úpravu zkoušek, seznam doporučených učebních pomůcek, učebnic a materiálů, určení pedagogického pracovníka školy pro sledování průběhu vzdělávání žáka a pro zajištění spolupráce se školským poradenským zařízením a další. § 13 odst. 6: „Ředitel školy seznámí s individuálním vzdělávacím plánem zákonného zástupce žáka nebo zletilého žáka, který tuto skutečnost potvrdí podpisem. § 14 výše uvedené vyhlášky upravuje postup při přeřazování mimořádně nadaného žáka do vyššího ročníku.“

Doporučuji hodnocení žáka řešit komisionální zkouškou. Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, ve znění vyhlášky č. 62/2007 Sb., upravuje přeřazení žáka do vyššího ročníku, odst. 1: „Ředitel školy může přeřadit mimořádně nadaného žáka do vyššího ročníku bez absolvování předchozího ročníku na základě zkoušky před komisí, kterou jmenuje ředitel školy.“ V odst. 2 – 9 se uvádí složení komise pro účely přeřazení žáka do vyššího ročníku pro první až pátý ročník základního vzdělávání. Základní ustanovení pro vzdělávání nadaných dětí, žáků a studentů najdeme v § 17 školského zákona. V uváděném případě doporučuji v 6. – 9. ročníku základních škol, na středních a vyšších odborných školách řešit přeřazení žáka do vyššího ročníku komisionální zkouškou, tak jak je to kodifikováno ve výše uvedené vyhlášce § 14 pro první až pátý ročník základního vzdělávání. Doporučuji hodnocení žáka řešit komisionální zkouškou.

8. Pokud nelze žáka hodnotit – „Nelze-li žáka hodnotit na konci prvního pololetí, určí ředitel školy pro jeho hodnocení náhradní termín, a to tak, aby hodnocení za první pololetí bylo provedeno nejpozději do dvou měsíců po skončení prvního pololetí. Není-li možné žáka hodnotit ani v náhradním termínu, žák se za první pololetí nehodnotí.“ (§ 69 odst. 5 školského zákona) „Nelze-li žáka hodnotit na konci druhého pololetí, určí ředitel školy pro jeho hodnocení náhradní termín, a to tak, aby hodnocení za druhé pololetí bylo provedeno nejpozději do konce září následujícího školního roku. Do doby hodnocení navštěvuje žák nejbližší vyšší ročník. Není-li žák hodnocen ani v tomto termínu, neprospěl.“ (§ 69 odst. 6 školského zákona) Obdobně řeší výše zmíněnou situaci vyhláška č. 13/2004 ve znění vyhlášky č. 374/2006 Sb., § 3 odst. 10 „Žák je nehodnocen, pokud ho není možné hodnotit z některého předmětu na konci prvního pololetí ani v náhradním termínu.“ § 3 odst. 2 „Není-li možné žáka hodnotit z některého předmětu, uvede se na vysvědčení u příslušného předmětu místo stupně prospěchu slovo „nehodnocen (a)“. § 3 odst. 3 téže vyhlášky uvádí: „Pokud je žák z vyučování některého předmětu zcela uvolněn, uvede se na vysvědčení u příslušného předmětu místo stupně prospěchu slovo uvolněn (a)“. Uvedené citace uvádím z důvodu odlišení situace kdy je žák nehodnocen a uvolněn. Uvolněný žák z rozhodnutí ředitele školy se nezúčastňuje vyučování příslušného předmětu (nejběžnější případy jsou uvolnění z výuky tělesné výchovy, částečné nebo úplné, na základě vyjádření ošetřujícího lékaře).

Jedním z „výdobytků“ ve prospěch žáka je, že může být nehodnocen za první pololetí školního roku z některého předmětu (ale teoreticky ze všech předmětů), i když je tento případ ojedinělý, vycházející např. z dlouhodobé nemoci žáka, administrativní chyby školy nebo přestupkového jednání žáka, nemohl-li být hodnocen do dvou měsíců po skončení prvního pololetí, ani v náhradním termínu určeném ředitelem školy (dle § 69 odst. 6 školského zákona). Realizovat „nehodnocení“ z některého předmětu na pololetním vysvědčení je při dnešní vynalézavosti žáků víc než pravděpodobné („podnikavost“ žáků v omlouvání absence je pro třídní učitele mnohdy nerozluštitelná; získat potvrzení o návštěvě nebo nemoci od lékaře je pro některé žáky snadným počinem; rychle stoupají náklady na pátrání po věrohodnosti omluvenek, vyhledávání zákonných zástupců, kteří, jsou-li překvapeni, že jejich dítě není ve škole, mnohdy berou chybu na sebe a dodatečně omlouvají; počet padělaných omluvenek bohužel roste). Důvodem, že nehodnocení na vysvědčení za první pololetí je zatím málo, je široká neznalost žáků tuto školskou retorzi uplatňovat. Je všeobecně známo, že školy o tomto „výdobytku“ raději mlčí. Bohužel je to dle mého názoru zákonem posvěcené neobjektivní opatření vůči poctivým žákům a mohl bych snést mnoho příkladů, proč tomu tak je. Alespoň jeden za všechny. Hodnocení je jedním z nejdůležitějších motivačních prostředků pro lepší výsledky ve vzdělávání (zde je výsledek se zákonem v kolizi).

Na druhé straně lze jednoznačně souhlasit s řešením hodnocení na konci školního roku (§ 69 odst. 6 školského zákona), i když náhradní termín se až na výjimky volí na konci srpna, aby v září nebyl narušován provoz školy v novém školním roce. Z pedagogického a pedagogicko psychologického hlediska vzniká otázka, jakým způsobem hodnotit žáka, který je v prvním pololetí „nehodnocen“ a v druhém pololetí neprospěl a nebo není opět do konce června běžného školního roku hodnocen. Neprospěl-li, koná dle školského zákona § 69 odst. 7 opravnou komisionální zkoušku (neprospěl-li nejvýše ze dvou vyučovacích předmětů). Školský zákon ale neřeší obsah této zkoušky (zda z učiva za první a druhé pololetí nebo jen za druhé pololetí). Jestliže ředitel školy provede zcela jednoduchou pedagogickou (didaktickou) analýzu vzniklé situace, pak opatření, že zkoušky musí být z kmenového učiva za celý ročník, nikoliv pouze za druhé pololetí, se jeví jako zcela logické.

Jestliže ale žák ve druhém pololetí prospěl, nedozvíme se, zda učivo za první pololetí zvládnul nebo ne. Rozdělíme-li toto učivo na kmenové (základní, jádrové; pojmy nejsou v pedagogické vědě dosud ustálené) a učivo doplňující, rozšiřující, pak učivo kmenové je učivo, které je povinným obsahem školního vzdělávacího programu (vyplývá z rámcového vzdělávacího programu) a je nutné pro absolvování dalších ročníků, neboť na tomto učivu se dále staví, na něj se navazuje. Zajímavé by bylo řešení stížnosti žáka, který neprospívá ve vyšším ročníku, protože z nižšího ročníku nezná kmenové učivo a nové nelze si osvojit, protože nezná základní vztahy, na kterých je učivo vyššího ročníku „postaveno„. Žák byl nehodnocen a nikdo se nepřesvědčil, zda je schopen ve vzdělávání pokračovat. Kde je viník? Neznám ředitele, který by nehodnocenému žáku uložil „soukromě“ se naučit kmenové učivo, z kterého nebyl hodnocen, ale bylo by to opatření z pedagogického hlediska velice rozumné. Závěrem lze konstatovat, že nehodnocení za první pololetí zpochybňuje hodnocení (klasifikaci celé třídy). Při aplikaci opatření z druhého pololetí, uvedené ve školském zákoně, by bylo pedagogicky a psychologicky smysluplnější. Pro žáka nehodnoceného jsem názorově v souladu s uložením náhradního termínu hodnocení ředitelem školy. Z pedagogického a klasifikačního pohledu považuji za nutné individuální posouzení chybějící klasifikace ke vztahu k výslednému (pololetnímu) hodnocení:

Důvodů, proč rozšířit uplatnění komisionálních zkoušek na řešení dalších pedagogických situací pravomocí ředitele školy, jako u komisionálních zkoušek předepsaných přímo školským zákonem, je několik. Jedná-li se o stejný obsah a rozsah učiva školního vzdělávacího programu, časová náročnost zkoušky je obdobná jiným hodnocením žáka, zkouška se koná mimo výuku v pracovní době pedagogů, a tak výuku nenarušuje, příprava žáka na komisionální zkoušení je obvykle kvalitnější, rozhodování je kolektivní s písemnou dokumentací, žákovi je zaručen absolutní klid při zkoušce, zákonný zástupce se může zkoušky jako pozorovatel zúčastnit a zkouška je, nedopustí-li se škola formálních pochybení, nezpochybnitelná. Počet komisionálních zkoušek, dle mého doporučení, celkový počet těchto zkoušek příliš nezvýší, jedná se o ojedinělé případy, takže navržená a na většině škol realizovaná tato opatření, jsou provozně zvládnutelná.

Jsem přesvědčen, že rozšíření okruhu komisionálních zkoušek tvoří spolu se zkouškami dle školského zákona, ucelenou kompozici. A v praxi jsem si ověřil, že žáci takové rozhodnutí neberou jako koercitivní (donucovací) manažerský výmysl. Zákon č. 561/2004 Sb. v § 30 odst. 2: „Školní řád obsahuje také pravidla pro hodnocení výsledků vzdělávání žáků a studentů“. Tentýž zákon v § 71 ukládá řediteli školy stanovit pravidla pro hodnocení výsledků vzdělávání žáků a jeho náležitosti. Vyhláška č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři, ve znění vyhlášky 374/2006 Sb. v § 4 blíže specifikuje pravidla pro hodnocení výsledků žáků:

„Pravidla pro hodnocení vycházejí z požadavků rámcových a školních vzdělávacích programů. Jsou součástí školního řádu a obsahují vždy:
– zásady průběžného hodnocení a hodnocení výsledků vzdělávání na vysvědčení,
– kritéria stupňů prospěchu,
– podrobnosti o komisionálních zkouškách,
– průběh a způsob hodnocení ve vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu,
– průběh a způsob hodnocení vzdělávání v nástavbovém studiu a ve zkráceném studiu pro získání středního vzdělávání s výučním listem a středního vzdělání s maturitní zkouškou,
– průběh a způsob hodnocení ve večerní, dálkové, distanční a kombinované formě vzdělávání.“

Obdobně řeší uváděnou problematiku vyhláška č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění školní docházky ve znění vyhlášky č. 454/2006 Sb., § 14 Hodnocení žáků, a § 15 Hodnocení žáků na vysvědčení. Při studiu uvedených vyhlášek najdeme výrazné relační vztahy mezi vzděláváním na základních a středních školách.

Připravit žáka na zkoušení a hodnocení je učitelova prevence případného zpochybnění budoucího hodnocení. Zletilý žák a zástupce nezletilého žáka musí znát pravidla pro hodnocení ze školního řádu školy. Vyučující musí na počátku školního roku pravidla prokazatelně vysvětlit a upozornit na specifika hodnocení daná jednotlivými vyučovacími předměty. Žák musí znát obsah a rozsah zkoušení, musí být seznámen se způsobem formulací otázek a typem a etapami zkoušení. Uveďme za všechny situace jeden častý příklad vedoucí k nedorozumění mezi pedagogem a žákem. Žáci chybují například v tom, že vědomosti verbálně „naznačují“, nevysvětlují, jakoby podvědomě počítali s tím, že si pedagog chybějící části domyslí, pak předvedený výkon může žáka vést ke zpochybnění klasifikace. Pravidla jsou součástí školního řádu a musí být ve škole vyvěšena, aby žák, student nebo zákonný zástupce nezletilého žáka si mohl kdykoliv ověřit přesné znění předpisu.

Příčiny, kvůli kterým může dojít ke zpochybnění hodnocení žáka:
1. Chybí pravidla pro hodnocení.
2. Pravidla jsou nekvalitní nebo neúplná.
3. Pravidla jsou kvalitní, ale chybně implementovaná v edukačním procesu.
4. Pravidla jsou žáky nebo zákonnými zástupci chybně interpretována.
5. Žák nebyl hodnocen v souladu s klasifikačním řádem (např. pedagog má výkony žáka „zaškatulkovány“ k jedné známce a podvědomě při hodnocení inklinuje k předešlému hodnocení).
6. K hodnocení školy podávají žáci zkreslené nebo neúplné reference zákonným zástupcům.
7. Žák je zkoušen a hodnocen z učiva, které není zařazeno do školního vzdělávacího programu nebo je zařazeno do školního vzdělávacího programu, ale nebylo předmětem (náplní) výuky.
8. Pedagog nevytvořil příznivé podmínky pro zkoušku (y) např. zkoušení proběhlo při nekázni žáků, pedagog neposkytl žákovi čas k zamyšlení a zkouška byla narušena neočekávanou návštěvou apod.
9. Žák byl zkoušen za nepřítomnosti třídy, např. v kabinetu, sborovně.
10. Žák nebo zákonný zástupce se domnívá, že v hodnocení došlo k pochybení.
11. Zletilý žák nebo zákonný zástupce nezletilého žáka odmítli (nesouhlasí) zdůvodnění správnosti hodnocení pedagogem nebo ředitelem školy.
12. Pedagog úmyslně žáka v hodnocení poškodil (např. odvetou za drzé, agresivní chování apod.).
13. Při hodnocení byly chybně preferovány některé známky (některá dílčí hodnocení). Díky nesjednocenému hodnocení (klasifikaci) dojde k nerozlišení mezi tzv. „malými“ známkami a klasifikačními známkami.
14. Předmětem zkoušení nebylo kmenové učivo, základní logické vztahy mezi prvky učiva a nejdůležitější aplikace učiva, pedagogem nebyly dodržovány (vyžadovány) správné myšlenkové postupy při zkoušení.
15. Žáci jsou zkoušeni z učiva výrazně různé náročnosti.
16. Chybná nebo nejasná formulace otázek, která je žákovi nepochopitelná a nedokáže se orientovat, ke kterému učivu se otázka vztahuje.
17. Čas zkoušek jednotlivých žáků se výrazně liší.
18. Využití možnosti dalšího pokusu zvrátit neprospěch v prospěch.

Poznámka: Body vedoucí k zpochybnění hodnocení žáka ředitelem školy jsou z textu rozpoznatelné.

Předmětem hodnocení jsou školní výkony žáků a studentů, tj. hodnocení osvojených znalostí, dovedností, postojů, hodnot, návyků a dalších. Zajímavé je, že vztah žáka, studenta, zákonného zástupce žáka ke škole je poznamenán více školním hodnocením žáka a studenta školou, nežli hodnocením kvality získaných znalostí, dovedností, postojů, hodnot, návyků a dalších. Přesto je hodnocení školní úspěšnosti významnou informací o škole, která může mít různé zabarvení v doprovodném sdělení o hodnocení (klasifikací, známce), které podává žák svým rodičům. Zvláště z těchto dvou informačních kanálů (méně již skutečným zjištěním stavu návštěvou školy, i když musíme připustit případné zkreslení díky vysvětlením pedagoga či ředitele školy) činí zákonní zástupci rozhodnutí o vyjádření pochybnosti o hodnocení žáka. V edukačním procesu začíná hodnocení položením první otázky při zkoušení a končí zdůvodněním klasifikace pedagogem.

Už při položení první otázky může dojít u pedagoga k mnoha asociacím (o obsahu, rozsahu, obtížnosti učiva, vztahu k probíranému učivu, srovnání s otázkami položenými ostatním žákům, času na zkoušení, o atmosféře ve třídě, vlivu okolí učebny, narušování zkoušení, způsobu zkoušení, formulací otázek atd.). Uvádím toto běžné dělení pozornosti množstvím vjemů, které kromě hodnocení výkonů žáka učitel ve své mysli vyhodnocuje a z tohoto „profesionálního“ důvodu může dojít k přehlédnutí některého kritéria hodnocení. Výsledkem hodnocení je klasifikace (známka, slovní hodnocení). Žádný školský systém se bez hodnocení žáka, studenta neobejde. Žák většinou vnímá hodnocení jako jeden z direktivních nástrojů řízení edukačního procesu.

Připomeňme si některé základní poznatky vážící se k hodnocení školní výkonnosti žáků. Z funkcí hodnocení (motivační, poznávací a konativní) většinou převažuje funkce poznávací (rozlišuje žáky dle jejich výkonů, analyzuje schopnosti žáků a dle toho určuje obtížnost a obsah učiva atd.). Poznávací funkce umožňuje dobrat se smyslu a vztahů mezi procesy poznání.

Kognitivní psychologie determinuje pět přístupů k oblasti poznání (procesy poznání se prolínají a doplňují):
* poznání jako zpracování informace,
* poznání jako mentální manipulace se smysly,
* poznání jako řešení problémů,
* poznání jako myšlení,
* poznání jako soubor vzájemně spjatých aktivit.

(dělení dle Trpišovská D., 1996)

Funkce hodnocení lze také dělit na:

(viz Slavík J., 1999)

Hodnocení školní výkonnosti žáka, byť platí jednotná pravidla pro celou školu, obsahuje z části subjektivní posouzení hodnotitele, které nelze učiteli odepřít, přesto musí být učitelovo hodnocení žáků podrobeno sjednocujícím pravidlům a zásadám.

Školní hodnocení výkonu žáka je kontrolou získání kompetencí žákem a děje se formou zkoušky. Hodnocení má vliv motivační a regulační. Ideálním stavem je, když hodnocení žáka učitelem se shoduje s jeho vlastním hodnocením. Jak se přesvědčujeme na středních školách, výchova k sebekritice a sebehodnocení se příliš nedaří. Ředitel školy nesmí připustit situaci, při které hodnocení žáka by mělo formu trestu (jak za vzdělávání tak chování). Frekvence známek během pololetí musí být časově získávána rovnoměrně během celého klasifikačního období a pravidla mají stanovit minimální počet hodnocení a dělení na ústní a písemné zkoušení, příp. jiný druh zkoušení pro rozhodnutí o výsledné klasifikaci za pololetí. Převažující kritérium pro určení výsledné známky může být ponecháno na pedagogovi, ale v případě potřeby musí klasifikaci před ředitelem nebo rodiči žáků obhájit. Při zkoušení se pedagog zaměřuje na ty složky kompetencí (vědomosti, dovednosti, postoje, návyky a osobní hodnoty), které více či méně charakterizují hlavní rysy vyučovacího předmětu.

Výkon žáků při zkoušení je také závislý na psychologických aspektech. Pedagog musí vytvořit žákovi příjemnou atmosféru ve třídě, dát přiměřený čas na odpovědi, volit individuální tempo zkoušky, správně formulovat otázky, chovat se přívětivě, neskákat do řeči, ale při chybách žáka ihned opravovat. Logickým úkolem je zadávat ke zkoušení čím dál větší obsah učiva, s gradací k maturitní zkoušce, u které by žák měl znát celý obsah učiva vzdělávání na dané škole. Ve škole by mělo platit, že zkušený pedagog zkoumá, co žák umí a ne co neumí. Z odborného hlediska zkoumá psychologické podmínky zkoušek psychohygiena zkoušení.

Komplexní přístup k hodnocení se vyznačuje tím, že se nejen zkoumají samotné výsledky učení, ale také postoje, metody, styly učení a prostředky, kterými žák k výsledkům dospěl. Zkoumání cest a výběr optimální cesty vedoucí nejrychleji a nejúsporněji k výsledku má v učení významnou funkci.