Kriminalita, mládež, výchova, 6. část - Domácí násilí a škola

Agresivita, nezájem a různá patologická chování zasahují nejslabší jedince, zpravidla tedy nezletilé děti. Současná rodina už dávno není tzv. centrem securitatis (ochrany), které by mělo zajistit dítěti ochranu v kruhu rodinném, mnohdy se naopak stává místem, kde se rozvíjí negativní patologické chování. Jde o takový přístup k dítěti, který ho přímo ohrožuje na jeho zdraví, tělesné či duševní integritě nebo na životě či ho staví do situací, jež jsou pro něj neřešitelné.¹⁾

Nepřiměřené chování rodiče, surové bití, psychické týrání a další formy zneužívání samozřejmě narušují základní funkce rodiny a napomáhají rozvoji patologických jevů, které rodinu narušují zevnitř a omezují možnosti jednotlivých členů se účinně bránit. Děti, které zažily v orientační neboli prvotní rodině domácí násilí, s větší pravděpodobností přijmou roli oběti nebo agresora při vytváření vlastních mezilidských vztahů. Domácí násilí postihuje rodiny různě sociálně postavené. Lze konstatovat, že se jedná o velice rozšířený a zároveň také nejméně kontrolovatelný druh násilí. Abychom byli schopni rozpoznat, že se „něco“ děje, je třeba znát znaky domácího násilí²⁾:

Dítě je oproti svým rodičům vždy slabší, proto je nutné jej chránit. Neměli bychom však omezovat domácí násilí páchané na dětech pouze na úzký rodinný kruh. Tento negativní jev je třeba řešit i v rámci členů širší rodiny, se kterými přichází dítě také velmi často do styku a kteří pro něj mohou být - jako potenciální pachatelé domácího násilí - stejným nebezpečím.

Domácí násilí může nabývat různých druhů a forem:

Domácí násilí na dětech je obecně považováno za jednu z nejhorších forem domácího násilí z hlediska jeho oběti. Dítě je potřeba vnímat jako člena společnosti a rodiny, který nemá dostatečné možnosti obrany své tělesné a duševní integrity. Nedisponuje prostředky ani dostatečnou sociální vyzrálostí, aby dokázalo vyhodnotit nebezpečnost situace a vhodným způsobem na ni reagovat. Je proto důležité, aby mu ji pomáhali řešit všichni, kteří ho ve svém okolí jakkoli vnímají.

Násilí uvnitř rodiny často souvisí s nenaplněním ochranné funkce rodiny. Děti by se měly cítit nejbezpečněji přímo v rodině, v některých případech tomu tak bohužel není. Děti samozřejmě mohou být obětí násilí i mimo rodinu, nicméně případy páchané násilné či jiné kriminality na dětech v rodině považuji za zdaleka nejzávažnější. Vzhledem k závislosti materiální či citové se taková kriminalita navíc pouze velmi těžko odhaluje. Kvůli této závislosti je pro dítě mimořádně těžké se obrátit proti své rodině a vzepřít se jí.

Páchané činy mohou spočívat v násilí, šikaně, v různých formách zneužíváni a v dalších podobách. V jejich důsledku dochází k posttraumatickým poruchám, odporu proti autoritám, snížení sebedůvěry nebo pocitu viny - častým fyzickým trestáním se u dítěte může navodit pocit, že dítě samo je špatné a že je vlastně trestáno po zásluze. Jako problematické u fyzických trestů se jeví především to, že rodiče mohou ztratit soudnost ohledně toho, jaké tresty jsou ještě přiměřené a které, byť i z nedbalosti, přispívají k negativnímu vývoji dítěte. Hranice mezi tím, co je ještě trestem adekvátním a co lze již nazvat přímo násilím, je velmi tenká. Je navíc pravděpodobné, že dítě tyto výchovné nástroje vezme za své a bude je samo používat ve své budoucí rodině, kterou případně založí.

Zajímavý je průzkum, dle kterého pouze 8,3 % respondentů považovalo tělesné tresty za nepatřičné, a nikdy by je tak nepoužili. Dokonce téměř 50 % respondentů uvedlo, že si jsou sice vědomi toho, že tělesný trest nevychovává, nicméně v určitých situacích ho považují za nejlepší možné řešení. Riziko vzniku deliktních sklonů v důsledku vztahů v rodině je podceňováno. Odhalení týrání tak není vůbec jednoduché, dítě je v konfliktu loajality.

Těžké případy domácího násilí působí na děti stejně, jako kdyby vyrůstaly s jedním (nebo oběma) drogově závislými rodiči. Následky jsou individuální - změny chování dítěte mohou být viditelné, ale i subtilní:

Jak pomoci obětem domácího násilí? Patří-li agresor do rodiny, situace je komplikovaná. Učitelé by přitom měli podle doporučení dodržovat při řešení rizikových situací stanovený postup: nejdříve se obrátit na rodinu, pak na sociální péči a v poslední řadě na policii.

Pedagogové přicházejí do kontaktu s domácím násilím buď přímo (v rozhovoru s dítětem nebo dospělým, např. že musí pod studenou sprchu, stát nahé na balkóně, aby nezlobilo), nepřímo (z okolí svěřených dětí proniknou určité signály), nebo intuitivně (mají pocit, že za změnou chování dítěte by mohlo být domácí násilí, např. dítě má modřiny, chodí pořád ve svetru, usíná ve škole). Je třeba si uvědomit, že je pro děti těžké o domácím násilí s učitelem mluvit (bojí se rozpadu rodiny, bojí se, že to bude ještě horší, bojí se, že kvůli nim bude násilná osoba ve vězení).

Co tedy může škola pro dítě v takových případech dělat? V první řadě musí rozpoznat nepříznivou situaci dítěte, hledat za dojmem, že „dítě zlobí“ či že „je líné“, hlubší příčinu. V úvahu přichází prevence, tj. věku dětí přiměřená osvěta, a případně pomoc v živém případu.

Doporučený postup při podezření na domácí násilí je následující:

Pomoc v živém případu:

Důležitá doporučení při intervenci:

Škola má také povinnost oznamovací, v případě podezření na trestný čin podle trestního zákoníku: § 367 nepřekažení trestného činu a § 368 neoznámení trestného činu, v našem případě by se jednalo zejména o trestný čin podle § 198, týrání svěřené osoby.

Příště: 7. Rizikové sexuální chování a škola.