Kriminalita, mládež, výchova

Kriminalita mládeže je součástí celkové kriminality a zahrnuje jednání osob do věku 18 let, jehož důsledkem je překročení právních a společenských norem, tím dochází k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Širším pojmem je delikvence, jež označuje činnost porušující nejen právní, ale i společenské, tedy širší normy, takže se takové jednání vztahuje i na děti a mladistvé, kteří se tak stávají delikventy. Příčiny páchání trestné činnosti dětmi a mládeží jsou v jejich vývojových zvláštnostech a v mikrostruktuře, ve které žijí a vyrůstají, což je především rodina, dále pak škola, kamarádi, parta a další okruh lidí. Jsou-li vlivy na dítě během vývoje negativní, zasáhnou nejcitlivěji oblast psychiky člověka tj. motivaci, sebeovládání, citovou a morální složku osobnosti. Nejzávažnější příčiny, které vedou děti a mládež k páchání kriminálních deliktů jsou nedostatky v rodinné a školní výchově, mravní a citové výchově, neznalost v oblasti právního vědomí a také malá nabídka aktivit ve volném čase.

Nedostatek životních zkušeností se projevuje častou chybovostí v jednání, zejména v náročných a krizových situacích. V období dospívání, které je považováno za kritické, se formují hlavní rysy osobnosti. Základní charakteristikou dospívajícího člověka je slabé „já“ (ve smyslu osobnosti), což se projevuje pocitem nejistoty a dojmem celkové osamělosti. Důležité pro něj tedy je, aby se mohl opřít o autoritu, která by pozitivně působila na formování jeho osobnosti. Pro dítě jsou dlouho po narození zcela přirozeně tou autoritou, o kterou se může opřít, rodiče, prostě proto, že je považuje za přirozenou součást svého nejbližšího okolí, necítí se být od nich oddělené, není samostatnou individualitou. Lze říci, že autorita nevzniká jako výsledek postoje rodičů, ale vyplývá z dané situace. Postupně si dítě „testuje“ své okolí a reakce na své jednání, učí se komunikovat (pláč, úsměv). Pokud se nějaký způsob komunikace osvědčí, vede k naplnění dané potřeby, bude jej opakovat (pláče, když má hlad). Teprve tehdy, až si uvědomí samo sebe - „to jsem já, moje ruka, tělo...“, se postupně přerušuje prvotní spojení s rodiči, mění se i postoj k autoritě. Začíná proces individualizace, vytváření samostatné osobnosti, hledání svobody a nezávislosti, hledání hranic pro své jednání. „...jednou vlastností tohoto rostoucího individualizačního procesu je růst síly vlastního já.“¹⁾ Projevuje se působení nejen podmínek z nejbližšího okolí, ale ve stále větší míře i širší společenské vztahy. Dítě opouští bezpečný prostor rodiny a je stále častěji nuceno jednat samostatně v cizím prostředí, ve školce, ve škole, a řešit si své problémy zcela samo. Má odpovědnost za své činy, je konfrontováno s jejich důsledky (špatná známka, pokárání rodičů). Okolí se může jevit i nepřátelsky, člověk je v určitých situacích osamocený, bojí se. Dítě hledá znovu pocit bezpečí, který si pamatuje. Proto se také podrobuje autoritě; ale to je již jiná situace. Existuje rozpor: touha po bezpečí a naproti tomu nutnost omezit své já. Boj těchto dvou protikladů se projevuje ve vztahu k autoritě, ve snaze omezit ji, tedy v negativistickém postoji vůči rodičům (učitelům), přičemž závislost na nich stále trvá (v materiálním zabezpečení i citově). Jsou různé možnosti - vzpoura, útěk z reality, integrace osobnosti do společnosti prostřednictvím tvořivé aktivity. Hovoříme o procesu socializace.

V naší současné postmoderní multikulturní společnosti je to proces složitější než koncem minulého století. Neexistuje pouze jeden systém hodnot, je jich na výběr mnoho, stejně jako norem chování. Je možné zařadit se do různých skupin, jak sociálních, tak duchovních: důsledkem je rozdílný pohled na danou situaci a následné rozpory ve společnosti při hledání řešení existujících problémů. Chybí jednotící prvek ve společnosti, dříve se hovořilo o morálce, o cti... Tato nejednotnost zvyšuje význam právních norem, donucovacích prostředků a represe ve snaze udržet chod společnosti a veřejný pořádek. K tomu přistupují dosud neznámé vlivy a působení kyberkultury, celý svět je pod vlivem virtuální reality měněn, reálný svět je zpochybňován. Dokonce se hovoří o „sdílené halucinaci“, přirovnávané ke změně vědomí, obdobné jako vzniká pod vlivem drog. Čím méně je zřetelná hranice mezi normalitou a deviací, tím menší je pravděpodobnost vytvoření pevného hodnotového systému, a tedy úspěšného procesu socializace. Tím se zvyšuje potřeba represe a s tím spojeného aparátu. Zvýšená represe budí odpor. Kruh se uzavírá...

Za příčinu sociálně patologických jevů jsou považovány poruchy v procesu socializace dětí a mládeže, které je třeba hledat převážně na straně těch, kteří mají být socializováni, tedy na straně dětí a mládeže. Tak tomu ale není. Jedná se o celý komplex různorodých vlivů. Jedinec je součástí lidské společnosti, ta je složena z množiny jedinců hájících své individuální zájmy, obě složky se ovlivňují navzájem: „...úroveň společnosti je dána kvalitou mysli, rozumu a vědomí individuálního člověka a společenskými podmínkami pro jejich rozvoj a kvalitní existenci.“²⁾ Někdy se zdá, že naše současná mladá generace trpí falešným pocitem, že má právo na všechno. Vzniklo to z jejího pocitu křivdy a z toho, že justice ve společnosti, v níž tato generace žije, nikoho pořádně netrestá. Je to jev, který úzce souvisí s tím, že společnost chudne a je značně předlužená, což dosvědčuje milion exekucí ročně. A to vše se odráží právě na dětech. Děti se sociálním handicapem jím trpí pak často celý život. Sociální handicap je postaví do role druhořadých či podřadných. To se odráží na jejich sebevědomí, a tak se ocitají v izolaci.

Je to nová věc. Že by opravdu šlo o nihilismus mladé generace? Je možné odmítat zákonnost a pořádek, morálku, spolupráci, smysl existence, ale přesto dál věřit například v módní sportovní oblečení? Je možné pohrdat kulturou, ale přitom ještě pořád krást ploché televizní obrazovky? Baudrillard³⁾ však poukazuje na to, že mezi spotřebitelstvím a anomií⁴⁾ není konflikt: „Spotřebitelství je falzifikace života společnosti. Reklamy vytvářejí dojem fantazijního světa. Podmínkou konzumerismu je, že lidé musejí ztratit kontakt se skutečností.“

„Konzumní společnost závisí na vaší schopnosti se na ní podílet. K tomu musíte mít peníze. Pokud je nemáte, kontrakt se nerealizuje. Takže mladí například kradou zboží, protože si ho nemohou dovolit. Zřejmě se tím bouří proti systému, který jim odpírá k němu přístup. Toto výtržnictví nemá žádný vyšší morální smysl. Prostě se vyskytlo množství lidí s historií impulzivního chování, pro které je to jedno velké dobrodružství. Samozřejmě existuje hrozba vězení. A zřejmě se muselo stát něco opravdu vážného, jestliže se mladí lidé chovají, jako by už ve vězení byli. Jde o mladé lidi, kteří zřejmě mají pocit, že nemají co ztratit. Kromě toho, výtržníci a plenitelé neberou vážně představu, že by mohli být potrestáni. Spousta lidí vykrádajících obchody se ani neobtěžuje zakrýt si tvář.“⁵⁾ Domnívám se, že k tomuto komentáři k dosud bezprecedentnímu rabování ve Velké Británii, ke kterému došlo v srpnu 2011, není co dodat.

Procesem, který má rozhodující vliv na charakter jedince, je výchova. Výsledkem tohoto procesu by měl být jedinec dobře připravený pro život v dané společnosti, tj. jeho přání a potřeby by neměly být v rozporu s potřebami společnosti. Výchovný proces je určován společenskými a ekonomickými podmínkami společnosti. Prostředky, jejichž působením se tvoří osobnostní vlastnosti v souladu s požadavky společnosti, jsou metody výchovy. Jejich znalost a pochopení jsou důležitými faktory pro další vývoj společnosti.

Z tohoto pohledu můžeme konstatovat, že současní mladí lidé přebírají to, co je považováno v současné společnosti za normální, a jejich socializace probíhá úspěšně. Konzumace drog, domácí násilí, zvyšující se brutalita trestných činů, snižující se tolerance k odlišnému, agresivita jsou součástí naší každodenní reality. Příčiny negativních jevů ve společnosti včetně kriminality mládeže tedy nemusíme složitě hledat, jsou kolem nás, stačí je jen pojmenovat.

ZDROJE