Kvalita vzdělávacího systému stojí na nás všech

Český vzdělávací systém je totiž, tak jak je porevolučně nastaven, hluboce autonomní. Hned po roce 1989 začaly snahy, aby se školy demokratizovaly a aby se maximálně umenšil vliv státu na to, co a jak se ve školách učí. Jak uvádí Jana Hrubá, která dokumentuje vývoj reforem českého školství od roku 1989: „Základním problémem postkomunistického školství byla jeho podřízenost státu. Bylo tedy nutné zahájit kroky vedoucí k jeho demonopolizaci a decentralizaci.“¹⁾ To vyústilo v zatím největší školskou reformu zahájenou Bílou knihou v roce 2001 - od té doby to není MŠMT nebo jiná státní instituce, kdo v naší zemi řídí školství, ale funguje zde množství (tisíce) autonomních systémů: škol zřizovanými obecními samosprávami nebo jinými typy zřizovatelů. U lidí, kteří tyto autonomní systémy tvoří, se předpokládá, že budou mít dovednosti, znalosti a postoje školy kvalitně spravovat, protože pro ně platí zákonné normy, ale už nikdo jiný je v rámci našeho systému neřídí.

A mimo to se za posledních 30 let v ČR významně rozvinula organizovaná občanská společnost, která zahrnuje množství úplně nezávislých aktérů, různých školských a pedagogických asociací a dalších neziskových organizací. Ti všichni se snaží na různých úrovních systému uplatňovat svůj vliv. Tyto organizace se angažují v rámci procesů veřejné politiky, a to včetně legislativních změn a implementace politik. Celkově je tedy iluzorní se domnívat, že lze jednoduše uřídit, kdo všechno má na kvalitu vzdělávání vliv a co prosazuje. Mohla by se nabízet „lákavá myšlenka“ upustit od tohoto autonomního systému, který měl v našem uspořádání posttotalitní země určitou logiku, a vzhledem k vývoji společnosti bychom se mohli rozhodnout celý vzdělávací systém opět centralizovat, tj. vrátit se k odvětvovému řízení shora. Otázka je, jestli je to žádoucí, jestli by to přineslo odpovídací změny. A zejména jestli jsme už tak zralá demokratická společnost, že by to bylo bezpečné a dokázali bychom zabránit případným nežádoucím politickým vlivům na školství.

Co nám tedy zbývá za možnosti, pokud upustíme od nostalgie po školských úřadech a řízení shora? Zbývá nám možnost převzít plnou odpovědnost za vliv, který v rámci současného systému máme v rolích, ve kterých působíme. A těch možností, které nám dává například školský zákon, je opravdu mnoho. Začnu od školských rad, ve kterých by měl mít ředitel nebo ředitelka školy partnera pro to, jak rozvíjet školu, kterou vede. Ve školských radách zasedají zástupci „tripartity“: pedagogů - zřizovatele - rodičů (popř. zletilých žáků). Vzhledem k tomu, že školská rada se například vyjadřuje školy²⁾, má nezanedbatelný vliv na kvalitu vzdělávání, kterou daná škola poskytuje. Pokud bychom se nedívali na tento orgán jen čistě formálně, ale všichni aktéři by k němu přistoupili s adekvátní odpovědností, tak je tu velká příležitost pro zlepšování vzdělávání ve školách. Výzva totiž spočívá zejména v tom, jak vytěžit to, že jsou do školské rady zapojeni zástupci rodičů. Jak je podpořit, aby byli v kontaktu s ostatními rodiči ve škole a mohli od nich získávat podněty pro to, aby mohli svou roli ve školské radě plnohodnotně a reprezentativně vykonávat? Daří se to v našich školách dostatečně? Tak by totiž mohl být posílen jeden z pilířů zpětnovazebního mechanismu ohledně kvality poskytovaného vzdělávání. Obávám se ale, že toto se nestane samo. Je potřeba, aby se toho ujal nějaký aktér (může to být ORP, kraj, nestátní nezisková organizace), který se bude systematicky věnovat vzdělávání a komunikaci se zástupci rodičů ve školských radách na určitém území a zkompetentňovat je, aby rozuměli tomu, co obnáší podobnou roli naplno vykonávat. Je vhodné ještě zmínit, že takováto pravomoc rodičů při řízení školy není běžným standardem ani ve všech vyspělých zemích a pravděpodobně by nám takto svobodně nastavený systém leckterá země mohla závidět. Bohužel to ale neznamená, že když máme zákonem nastavené takto „velkorysé“ podmínky, umíme je v Česku správně využívat.

Dalším nástrojem pro rozvoj škol, který pojmenovává školský zákon, jsou žákovské samosprávy, které umožňují nejen to, aby škola mohla získávat užitečnou zpětnou vazbu od těch, pro něž je určena, ale dokonce jsou i jedinečným nástrojem pro samotné učení - žáci si mohou zažít v „bezpečném“ prostředí školy demokratické procesy a na základě této zkušenosti si budovat své občanské . Školský zákon to v § 22 definuje dokonce jako právo žáků /3/. Tematická zpráva České školní inspekce z roku 2017 konstatuje, že žáci sice mohou díky žákovským samosprávám mít vliv na mimoškolní aktivity (organizují různé akce a podílejí se na projektech), ale jen v minimální míře se žáci podílejí na tom, aby poskytovali náměty k obsahu a cílům výuky. Tato zpráva zároveň uvádí, že „formalizované struktury, ať již na úrovni školy nebo na úrovni třídy, mohou využívat žáci 66,1% základních a 85% středních škol.“⁴⁾ To je obrovský potenciál, který vytváří prostor pro zapojení samotných žáků do života školy. Proč ale nemají žáci základních a středních škol větší možnost poskytovat tímto způsobem zpětnou vazbu k samotné kvalitě výuky ve školách? Vždyť je vzdělávání ze zákona veřejnou službou, která je určena právě jim. I Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ považuje žákovské parlamenty za užitečné. Hovoří o nich v tom smyslu, že školy budou podporovány, „aby rozvíjely žákovské parlamenty jako nástroj pro rozvoj participačních schopností žáků.“⁵⁾

A kromě výše uvedených možností je tu ještě další skvělý systém na podporu participace aktérů na místní úrovni - tzv. Místní akční plány rozvoje vzdělávání (MAP), které fungují ve většině ORP České republiky díky evropským financím. MAP mají do dialogu o kvalitě vzdělávání vtahovat všechny místní aktéry, včetně zřizovatelů škol a rodičů. Spolupráce v rámci MAP umožňuje rozvíjet společná řešení pro oblast vzdělávání s ohledem na místní podmínky. Někde se to daří lépe, někde hůře, ale Místní akční plány jsou další možností pro dynamický rozvoj vzdělávání v ČR. Otázka je, jaký bude osud těchto struktur po roce 2025, kdy skončí Operační program Jan Ámos Komenský. Podaří se nám do této doby vytěžit tuto příležitost pro transformaci našeho školství?

V neposlední řadě je tu celá oblast nestátních neziskových organizací, které působí ve vzdělávání. A v této oblasti se obzvlášť často setkávám s neporozuměním roli tohoto typu organizací. Pokud někdo působí v pozici ředitele nebo ředitelky školy, tak je součástí veřejné správy a platí pro něj konkrétní zákony vztahující se k výkonu této funkce. Úplně jinou roli ale může stejný člověk sehrávat, pokud je zároveň ve vedení školské nebo pedagogické asociace, tedy nestátní neziskové organizace, která spadá pod občanský zákoník. V této roli totiž „neskládá účty“ své škole nebo zřizovateli, ale členské základně daného spolku, což mohou být fyzické nebo právnické osoby. Tyto nevládní organizace vznikají proto, aby hájily společné zájmy svých členů ve veřejném prostoru, a předpokládá se, že jsou řízeny vnitřními demokratickými procesy. Dalšími typy nestátních neziskových organizací bývají zapsané spolky nebo ústavy, které se systematicky věnují nějaké problematice ve vzdělávání, přinášejí o ní data, vytvářejí metodickou podporu školám, popřípadě se věnují advokační činnosti. Podobných nestátních neziskových organizací fungují v českém vzdělávání stovky. Asi nejviditelnější to bylo při přípravě Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, kdy se MŠMT snažilo všechny tyto aktéry aktivně zapojit do procesu přípravy, aby se mohlo dojít alespoň k základní společenské dohodě o tom, co společně považujeme za největší výzvy pro český vzdělávací systém.

Kudy z toho tedy vede cesta ven, když se navíc každé čtyři roky změní vláda (natož pokud se během jednoho vládního období vystřídá několik ministrů školství) a zároveň se v čtyřletých cyklech proměňuje politické vedení ve čtrnácti krajích a jindy zase vedení ve více než dvou tisících obcích, které zřizují školy? Odpověď na to by byla asi na Nobelovu cenu. Měli jsme možnost to v minulosti konzultovat s významnými experty na školské reformy na světové úrovni, jako jsou prof. Michael Fullan nebo Andy Hargreaves, a ani oni nám v tomto směru nedokázali poradit, protože takto decentralizovaný systém, který máme v ČR, není běžný v jiných vyspělých zemích. Pokud si chceme udržet tuto autonomii ve vzdělávání, klade to velké nároky na nás samotné. Podle mé dosavadní zkušenosti a porozumění našemu vzdělávacímu systému vidím aktuálně jenom tyto cesty k transformaci našeho školství:

Zároveň nezastírám, že všechny výše uvedené body jsou běh na dlouho trať a stojí nemalé úsilí. Prvním nárokem je přijmout, že neseme plnou odpovědnost za vliv, který máme v rolích, jež v rámci vzdělávacího systému zastáváme.

ředitelka Partnerství pro vzdělávání 2030+

Nezásadněji mě ovlivnilo, když jsem nastoupila do Národní agentury Socrates (dnes DZS) a začala jsem se zabývat koordinací evropských programů ve vzdělávání. Bylo to těsně po vstupu do EU a přede mnou se najednou otevřela Evropa. Měla jsem možnost být součástí evropského programu spolupráce škol eTwinning a později programu Euroguidance, který se zabývá rozvojem kariérového poradenství v Evropě. Mohla jsem navštívit většinu evropských zemí, vidět výuku v místních školách, setkat se s různými stakeholdery a zástupci ministerstev, seznámit se se vzdělávacími strategiemi těchto zemí, ale i evropskými strategiemi a také jsem si zažila být součástí mezinárodních týmů. Cítím za to vděčnost.