Mediální vzdělávání

Kniha vyšla v roce 1989 a v Česku poprvé v roce 2011. I tak se jedná o publikaci, která by neměla uniknout žádnému učiteli mediální výchovy či „občankáři“, který chce propojovat sociologii s reálnými společenskými fenomény. Kniha se dělí na kapitoly Amerika v džínách, Komodity a kultura, Produktivní požitky, Agresivní těla a karnevalové požitky, Populární texty, Populární nuance a Politika a je nutné čtenáře upozornit, že John Fiske není ve všech ohledech v souladu s tehdejším společenským řádem. Zároveň nebrojí proti kapitalismu jakožto jiní teoretici popkultury, není pesimistický, a dokonce přiznává: „Mám docela vulgární vkus a akademické vzdělání mne nezbavilo potěšení užívat si to, co mne baví - dívám se třeba na televizní soutěže, prostě proto, že mi to skýtá tolik radostí; teprve pak je tam někde i zájem a zvědavost teoretikova. (...) Baví mě koukat na televizi, miluju bulvár, čtu s chutí kýčovité romány a hodně mě baví filmy, na které chodí každý.“

V knize lze najít spoustu informací, které propojí znalosti z oblasti popkultury v zajímavý celek. Sice v ní chybí pojednání o dopadu konzumace online médií, ale i tak autor poskytuje solidní obraz, jak televizní soutěže, seriály a další produkty mediální kultury vytvářejí širší společenské vědomí. Autor nehodnotí popkulturu z pohledu estetiky, ale popisuje ji jako základ pro tvorbu společenských vztahů mezi lidmi z různých sociálních skupin.

Knihu sepsali mladí lidé z projektu Zvol si info. Vojtěch Bruk, jeden z autorů, říká: „Zda je kniha nejlepší, necháváme na zvážení každého čtenáře, ale určitě lze knihu doporučit jak studentům, tak učitelům, neboť kniha obsahuje základní informace a vhled do problematiky dezinformací a fake news.“ Čtenář se dozví, kde falešné zprávy vznikají, jak působí na náš mozek a jak se jim můžeme v běžném životě bránit. A to vše jednoduchou a laikovi přístupnou formou. O obsahu mnoho prozradí názvy kapitol: Čemu čelíme, Jak dostat dezinformace k lidem, Doba internetová, Manipulace, Proč a jak to funguje a Jak se tomu bránit.

V knize lze najít mnoho informací o důvěře v média, proč lidé přestávají věřit expertům a proč naopak více věříme lidem, kteří tématu nerozumějí vůbec. Kniha obsahuje i spoustu fotografií, které lze brát jako inspiraci, na internetu je dohledat a pak s nimi pracovat v hodinách.

Informační džungle, mediální gramotnost a kritické myšlení. To jsou témata, kterým se věnuje Petr Nutil v knize Média, lži a příliš rychlý mozek. Autor je zakladatelem fact-checkingového webu Manipulátoři.cz, publicistického projektu zaměřeného na média, internetové hoaxy a konspirace. Kromě demaskování falešných zpráv se ve svých textech pouští po stopách psychologických fenoménů, které v člověku umlčují rozum, probouzejí zlo a iracionalitu.

Kniha Média, lži a příliš rychlý mozek nabízí základní pohled do fungování médií, manipulace, propagandy a dezinformací a doplňuje jej sumarizací zjištění Daniela Kahnemana o fungování lidského mozku. První část knihy je o nás samých - o lidech, našem chování a rozhodování. „V knize najdete informace, proč naše přání tak často formují budoucnost, jak nás ovlivňuje naše vlastní iracionalita, proč rychleji cítíme, než myslíme, proč podléháme skupinové hlouposti a jak snadno se dopouštíme myšlenkových chyb,“ říká autor Petr Nutil.

Druhá část knihy mapuje žhavou současnost. Zaměřuje se na běžně užívané argumentační fauly a na odhalení manipulativních a propagandistických postupů v politickém i mediálním působení. Poodhaluje zákulisí mediálního průmyslu, výroby zpráv a techniky, jak námi média mohou manipulovat. V neposlední řadě se věnuje tomu, jak konkrétně odhalovat falešné zprávy, rozpoznat pravdu od lži a nepodlehnout konspiračnímu myšlení.

Jedním z největších propagátorů knihy je Bill Gates, který o ní řekl: „Jedna z nejdůležitějších knih, které jsem kdy četl - nepostradatelný návod, jak jasně přemýšlet o světě.“ Kniha je neuvěřitelně čtivě napsaná, stačí ji otevřít a strany padají jedna za druhou. Autor míří proti pesimismu a černému vidění světa a na základě dat prokazuje, že náš svět je mnohem lepším místem, než si myslíme. V úvodu si můžete vyzkoušet test o 13 otázkách, jako Jaká je dnes celosvětová délka života?, Kolik procent lidí na světě má přístup k elektrické energii? apod., abyste poznali, že naše představy o světě jsou často založené jen na mýtech a především obavách.

Čtením knihy si čtenář uvědomí, jak jednoduché je se lapit do zajetí falešných představ a jak i přes naše vzdělání a rozhled ignorujeme realitu dat a faktů. Všechna naše zkreslení Hans Rosling definuje podle 10 instinktů, jako je instinkt strachu, instinkt osudovosti apod. A protože se kniha nazývá Faktomluva, najdete zde mnoho užitečných dat, tabulek a grafů do občanské výchovy, environmentalistiky či politické geografie.

Média mají neodmyslitelný vliv na společnost a se společností žijí ve vzájemné interakci. Moskevský rodák žijící v New Yorku, který je umělcem, počítačovým animátorem, designérem a programátorem, v knize ukazuje, jak se svět i obraz světa mění pod vlivem binárních kódů. Dle vydavatele se „Manovich snaží nová média zasadit do širšího kontextu dějin technologií a kulturních forem, analyzuje základní principy, operace i formy; některá zjednodušení ale také problematizuje, například mýtus interaktivity nebo polarizaci digitálních a analogových médií“.

Autor popisuje základních pět principů nových médií. Prvním principem je numerická reprezentace, tedy uchování a šíření v digitálním kódu, který umožňuje jejich proměnu. Druhou je modularita, která umožňuje vznik velkých a složitých celků z malých a nezávislých médií, jako jsou pixely či znaky. Ty jsou však mimo celek stále nezávislé. Třetím principem je automatizace, která nabízí různá schémata či algoritmy, které nám pomáhají vytvářet média podle určitých šablon. Čtvrtým principem je variabilita, kdy se jedna unikátní - často původně analogová kopie - díky digitálním médiím proměňuje do nespočítatelného množství verzí, z nichž každá je nezávislá a může žít vlastním mediálním životem. Posledním principem je překódování, které umožňuje interakci mezi kulturním a počítačovým médiem. Kulturním médiem může být např. povídka, která se proměňuje v důsledku interakce s digitálními technologiemi, jako je způsob šíření či vizualizace. Abychom podle Manoviche chápali nová média, musíme se obrátit k počítačové vědě a studovat software.

Knihu vydal zakladatel jedné z největších reklamních agentur na světě David Ogilvy v roce 1985. I přesto, že kniha vznikla před více než 30 lety, je v mnoha ohledech stále platná. Knihu Ogilvy o reklamě v digitálním věku ovšem napsal Miles Young, současný generální ředitel reklamního koncernu, který pro Ogilvy & Mather pracuje od roku 1982 a v čele firmy stojí od roku 2009.

Reklama se týká každého z nás a tím, jak trávíme čím dále více času s technologiemi, se její intenzita prohlubuje. Miles Young navazuje na úspěšný bestseller a téma posouvá do digitálního věku. Vysvětluje, jak fungují emoce, grafika či šíření sdělení moderními technologiemi. Young zároveň vtahuje do příběhu i nové ekonomické velmoci, jako jsou Čína, Korea a Japonsko. Do výuky lze z knihy čerpat bezpočet případových studií a anekdot z tvorby kampaní pro významné značky jako Nike, Coca-Cola, Dove, Old Spice, Philips, Louis Vuitton či IBM.

Seznam veškerých zdrojů k mediální výchově, jako jsou učebnice, online materiály do výuky, data či doporučená literatura, najdete na webu http://svetmedii.info/zdroje-a-data/.