Možnosti působení ombudsmana v oblasti školství

Přestože se právníci ombudsmana snaží poskytnout základní poradenství o možnostech právní obrany také v otázkách, v nichž ombudsman nemůže aktivně zasahovat, je dobré mít základní představu o možnostech jeho intervence, a to jak z pozice vyučujícího, tak například rodičů vzdělávaných žáků. Je totiž nadbytečné obracet se na veřejného ochránce práv v situacích, kdy autoritativně nemůže zasáhnout, protože se tak člověk, jenž potřebuje svou situaci řešit právní cestou, připravuje o drahocenný čas, jejž by mohl využít k efektivnější cestě nápravy. Je třeba si uvědomit, že ombudsman nemá v takových situacích na výběr, zda člověku, jenž se na něj obrátí, pomůže a jakým způsobem. On a jemu podřízení zaměstnanci mohou využít jen určitých možností, a to pouze v těch situacích, v nichž jim to zákon umožňuje, případně ukládá. Oním zákonem je přitom zákon o veřejném ochránci práv (č. 349/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Nejhojnějšími případy, jež ochránce může prověřovat, jsou , tedy úřady. V oblasti školství jsou jimi Česká školní inspekce, případně Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, a dále také krajské úřady, vykonávající úlohu odvolacího orgánu například při přijímání dětí a žáků ke vzdělávání. Ombudsman má totiž představovat nezávislý kontrolní orgán sloužící primárně právě k prověřování výkonu státní správy. Naopak v případech, které nespadají do jeho kompetence , sice může poskytnout základní právní poradenství, jak se lze bránit nebo jak postupovat, avšak aktivně do řešení situace vstoupit nemůže. Typická je situace, kdy se stěžovatel, tedy člověk, který podal u ombudsmana stížnost či jiný typ podání, chce jeho prostřednictvím domoci svých práv v rámci civilního sporu. Tehdy ochránci nezbývá než jej odkázat na advokáta, respektive podání žaloby k soudu. Příkladem z oblasti školství může být situace, kdy se rodič žáka chce domoci za urážku ze strany učitele odškodnění nebo omluvy v soukromoprávním sporu. Taková stížnost podaná u ombudsmana by byla bezpředmětná, až na výjimku spočívající v tom, že by urážka souvisela například s postižením onoho žáka, s jeho národností nebo s náboženským vyznáním rodiny (tehdy by ombudsman mohl stížnost prověřit a vydat zprávu o tom, že jednání učitele bylo projevem diskriminace).

Stává se také, že je ombudsman konfrontován nikoli se stížností na určitou školu, pedagogy nebo Českou školní inspekci, ale že je dotázán na právní stanovisko ke konkrétní odborné otázce, stěžovatel po něm tedy požaduje výklad školského předpisu a podobně. V takových situacích podává . Je to patrné z evidence stanovisek ombudsmana, která jsou veřejně přístupná na jeho webových stránkách ( ). Pokud uvažujeme o podání stížnosti k ombudsmanovi, je dobré se s jeho stanovisky seznámit. Zmíněná evidence stanovisek je přitom návodná, lze v ní hledat podle oblastí práva (zájemce o stanoviska ombudsmana v oblasti školství bude zřejmě nejčastěji zajímat oblast 216.7 – státní správa na úseku školství, dále 226 – diskriminace ve vzdělávání; 236.6 představuje oblast akademické samosprávy a oblast 237.3 shrnuje samostatnou působnost obcí a krajů v oblasti školství).

Z postupů ochránce je dále patrné, že opakuje-li se – ať ze strany laické, či odborné veřejnosti – určitá otázka častěji, nebrání se provedení důkladnějšího průzkumu, aby mohl podat zobecňující závěr. Tak učinil například v otázce vhodných a nevhodných kritérií, jež ředitelé či ředitelky škol používají při přijímání dětí do předškolního či základního vzdělávání (doporučení jsou přístupná zde: ). Pokud ombudsman nazná, že vhodným a efektivním řešením by mohlo být využití jeho , může využít i tohoto práva. Předpokládá se tak nejen úzká spolupráce s ústředím školské inspekce, ale také s představiteli Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Poměrně nově funguje také školský ombudsman , ten však nemá s „klasickým“, zde popisovaným ombudsmanem, tedy veřejným ochráncem práv, nic společného. Patrně se u něj však objevují obdobné případy a stížnosti jako u ombudsmana.

Co tedy ombudsman může v oblasti poskytování vzdělávání kontrolovat? Jeho úkolem je především sledovat, jakým způsobem se k prověřování stížností dětí, žáků a jejich zákonných zástupců postavila v konkrétním případě Česká školní inspekce. Ta je povinna přijímat nejen podání rodičů žáků, ale také samotných dětí a žáků. Ani ohledně těchto stížností nesmí zůstat nečinná, podobně jako v případě, že se na ni obrátí pedagogové konkrétní školy (pokud by však šlo o stížnost vyučujícího na postup vedení školy vůči němu samotnému, jde o působnost nikoli školské inspekce, ale inspekce práce, proto nelze v takových případech České školní inspekci vytýkat nečinnost). Úlohou ombudsmana pak je, aby prověřil, zda byl postup ČŠI dostatečný, tedy že učinila vše pro obranu práv toho, kdo se na ni obrátil. Pokud dospěje k závěru, že tomu tak v daném případě nebylo, nebo má obdobné podezření, vyzve příslušný inspektorát ČŠI k vysvětlení postupu. V případě, že podle ombudsmana došlo k pochybení, vyzve ČŠI k nápravě, případně o dané situaci vyrozumí ústředního školního inspektora. Pokud se určitý problém opakuje, má celostátní přesah apod., řeší dané otázky ombudsman s ústředím školské inspekce při společných jednáních či na kulatých stolech. Obdobný postup ombudsman volí nejen ve školské oblasti, ale také vůči inspektorátům práce, České obchodní inspekci, České inspekci životního prostředí apod. Jeho cílem totiž primárně není kritika daného kontrolního nebo inspekčního orgánu, ale především systematická spolupráce a kultivace právního prostředí.

V této souvislosti je dále třeba zdůraznit, že úkolem ČŠI je mimo jiné prověřování kvality vzdělávání, což však ombudsmanovi nepřísluší hodnotit (jinými slovy ombudsman nemůže uzavřít, že do konkrétní třídy byl jako třídní učitel zařazen nezkušený pedagog, zatímco ČŠI tyto okolnosti hodnotit má). Ombudsman tedy . Tuto okolnost lze ilustrovat například v posledních letech hojně diskutovaným tématem poskytování podpůrných opatření dětem a žákům se speciálními potřebami. Pokud by se na ombudsmana obrátil rodič takového dítěte s výtkou vůči škole, nejprve by ombudsman odkázal tyto stěžovatele právě na ČŠI a až poté, kdyby nebyli spokojeni s vyřízením stížnosti, by do „hry“ mohl vstoupit ombudsman.

Co dále ombudsmanovi nepřísluší, je hodnocení postupu orgánů akademické samosprávy, tedy orgánů vysokých škol (mimo případy namítané diskriminace), jakož ani kroky obecních a krajských samospráv v resortu školství. U ombudsmana proto nelze uspět se stížností na orgány obce nebo kraje s tím, že zřídily v daném regionu málo škol, a proto se občané musejí potýkat s jejich nedostatečnou kapacitou. Ombudsman totiž nemá žádné právní nástroje k tomu, aby samosprávu přiměl například jiným způsobem hospodařit.

Obecně tedy platí, že pokud rodič žáka namítá například jednání nebo postup zaměstnanců školy, měl by chtít nápravu primárně od vedení školy, případně od ČŠI. Až „odvolací“ instancí je pak ombudsman. Přibližme si však nyní také některé konkrétní případy či závěry ochránce.

Opakovaně namítaným tématem je mj. ve školském prostředí. Samotnou šikanu nemůže odstranit či napravit ombudsman , ale opět může prověřit, jak se k problému postavila ČŠI. V posledních letech je často předkládanou také problematika s postižením nebo s jinou specifickou potřebou. Ke zmíněné problematice vydal ombudsman už řadu stanovisek, z nichž je patrné, že je-li to třeba, jednají jeho právníci nejen s ČŠI, ale také se samotnou školou. Ta je totiž primárně odpovědná za zajištění inkluze. Stávající ombudsmanka Anna Šabatová, ale také její předchůdci Otakar Motejl a Pavel Varvařovský opakovaně zveřejnili závěry týkající se inkluze. Uzavřeli například, že (například podle jednoho ze stanovisek je nutné zajistit žákovi asistenta pedagoga i při odpoledním pobytu v družině – sp. zn. 301/2015/VOP), dále že i akci, jakou je škola v přírodě, je třeba vnímat jako standardní součást vzdělávání, a proto je i zde nutné opatření zajistit, a podobně. Pokud škola nedostojí takovýmto povinnostem, dopustí se diskriminace. V těchto otázkách posuzovaným subjektem přitom může být i pracovník nebo pracovnice školského poradenského zařízení, neboť jeho/její postup může kontrolovat ČŠI, která může být následně posouzena právě ombudsmanem.

Stávající ombudsmanka také opakovaně upozorňuje na palčivou otázku fungování , což je problém úzce související s odsuzujícím rozsudkem štrasburského soudu proti České republice z roku 2007. I skutečnost, že jsou děti národnostních menšin ve „svých“ školách, může být projevem diskriminace. Konečně dalším zajímavým závěrem je stanovisko, podle něhož je škola povinna přizpůsobit žákovi také , neboť i to je třeba vnímat jako integrální součást vzdělávání (ombudsmanka tak uzavřela v případě sp. zn. 3492/2014/VOP). Další závěry je možné nalézt v evidenci stanovisek ochránce („ESO“) na výše uvedeném webu.

Podobně je dobré si uvědomit, že ve vzdělávání jsou povinny zajistit nejen školy základní, ale také mateřské školy, střední školy i školy vysoké. Také orgány vysokých škol musejí ke všem studentům přistupovat rovně, proto musejí například poskytnout určité modifikace studentům se specifickými potřebami. Pokud by tak nečinily a ombudsman by po prověření situace uzavřel, že vůči studentovi dochází k diskriminaci, student má právo požadovat u soudu zanechání diskriminačního jednání, odstranění jeho následků, případně i odškodnění. K tomu mu může dobře posloužit právě zpráva – stanovisko ombudsmana využité jako důkazní prostředek v řízení u soudu.

Jak jsem uvedla, . Pokud je tedy student nespokojen s výsledkem zkoušení a toto napadne u ombudsmana, neuspěje. V ombudsmanově moci není posuzovat, zda byly znalosti studenta u zkoušky, případně u maturity apod., adekvátní. Efektivní však může být podání stížnosti k ombudsmanovi tehdy, pokud například uchazeč o studium není přijat, odvolá se a pak není spokojen s průběhem odvolacího řízení. Pokud odvolací orgán (krajský úřad, případně ministerstvo školství) neodůvodní své zamítavé rozhodnutí, rozhodne s přílišnou prodlevou a podobně, může ombudsman do případu vstoupit.

K podání stížnosti lze využít ( ). Lze ji podat písemně či e-mailem, případně se dostavit osobně do Kanceláře ombudsmana v Brně. Naopak není možné evidovat stížnost vyřčenou výhradně telefonicky. Telefonickou informační linku ombudsmana lze ale využít v situaci, kdy si nejsme jisti, zda ombudsman s daným problémem může mít co do činění, či nikoliv.

na němž je srozumitelnou formou sděleno, jaké jsou možnosti ombudsmana, je zřízena i speciální e-mailová adresa, kam mohou nezletilí psát své stížnosti (kontakty jsou na tomto webu: ). Vzhledem k množství stížností podávaných Kanceláři ombudsmana by bylo ideálním řešením zřízení dětského ombudsmana, neboť u stávající ombudsmanky představuje řešení stížností nezletilých jen jednu z mnoha agend, jimž se musí věnovat. K jeho zřízení ale zatím nedošlo, proto stávající ombudsmanka přibližuje na svém webu vybrané právní otázky, s nimiž se na ni nezletilí obracejí, a uvádí dále, jak je možné situaci řešit. Nepochybně je dobrým trendem, že spolu se zvyšující se občanskou angažovaností studentů a žáků roste také jejich právní povědomí a snaha bránit se v situacích, kdy ostatní nedostáli jejich právům.

Uvedený článek demonstroval na několika vybraných situacích, co veřejný ochránce práv smí řešit a co mu naopak nepřísluší, respektive k čemu nemá právní možnosti. I v posledně uvedených situacích jsou ale právníci v Kanceláři ombudsmana připraveni danou problematiku objasnit, případně podat k právnímu problému určitý výklad. Na rozdíl od využívání právních služeb advokáta nepodléhá podání stížnosti či dotazu ombudsmanovi nebo jiné platbě, a to ani v situaci, kdy řešení stížnosti vyžaduje schůzku s jemu podřízenými právníky, případně šetření na místě (typicky ve škole). To samozřejmě usnadňuje přístup k řešení problémů a ke spravedlnosti obecně zejména méně majetným občanům. Pro snadnější komunikaci jsou na webových stránkách ombudsmana přístupny i kontakty na jednotlivé právníky se zmíněním právní oblasti, na niž se specializují.