Multidisciplinarita aneb Jak je to s integrací předmětů?

Myslíme si, že ve škole máme učit to, co v životě budeme potřebovat. A že řešení těchto životních situací se má opírat o poznatky získané (nejen) ve škole. A pozor, nechceme tím říct, že ubereme učiva – právě naopak dokážeme ctít znalosti a uvědomujeme si jejich váhu pro rozhodování člověka v kterékoli životní situaci. Nicméně právě životní situace jsou natolik složité, že jimi můžeme zdárně projít často jen tehdy, máme-li vhled do celé řady disciplín a ty propojíme. Ve škole ovšem tyto disciplíny stojí samostatně. Prostupnost mezi předměty a integrace učiva a výstupů do témat se do školy vnáší jen sporadicky; témata zůstávají realizována v projektech, v tematických dnech či jiných aktivitách, ty však jednou skončí a školy opět sklouznou do tradičního organizačního schématu, kdy se dětem prostřídá za jeden den šest oborů. Provázanost mezi nimi by jeden často pohledal.

Propojování mezi obory vyžaduje zcela otočit perspektivu, s níž se díváme na základní školské dokumenty. Z nich je nejpodstatnější rámcový vzdělávací program, který jako kdyby nabízel hotový formát školy jako takový. Přitom se přímo neukazují možnosti, jimiž lze daný dokument rozkrájet na jednotlivé složky. Před ředitele škol, pedagogické lídry a celé sborovny je tak kladen problémový úkol, který si jen málokdo dovolí uchopit celistvě. V obrovském pracovním nasazení, které škola jako proces pro své pracovníky imanentně znamená, a s jejich přetížeností administrativou se dá jen velmi obtížně tento úkol zvládnout na jedničku.

Jde svým způsobem o důležitou a základní kompetenci, ke které vlastně nejsou učitelé ani ředitelé připravováni. Přitom jsme to právě my učitelé a vzdělavatelé, kteří dle klíčové k řešení problému mají žáky takto vést. A co my sami? Umíme si s problémovou úlohou poradit a dostáváme k tomu dostatečný prostor? V RVP ZV se říká, že žák „vyhledává informace vhodné k řešení problému, nachází jejich shodné, podobné a odlišné znaky, využívá získané vědomosti a dovednosti k objevování různých variant řešení, nenechá se odradit případným nezdarem a vytrvale hledá konečné řešení problému“ (s. 11). Bylo by zřejmě vhodné, abychom si my jako učitelé tuto kompetenci vzali k srdci a takto k RVP a Strategii 2030+ přistupovali. Netvrdím, že to není náročné, ale pokud se k problému nepostavíme čelem, zůstaneme u tradičního způsobu vzdělávání, který u žáků nepěstuje kompetenční výbavu.

Postavit interdisciplinární vzdělávací předměty či vyučovací jednotky je náročná organizační práce, s níž se ředitelé na dlouhou dobu zavazují k pilotování a upravování vnitřního vzdělávacího prostředí ve škole. Je to cesta, kterou nelze vyřešit za jeden školní rok, ba ani za dva; minimálně tři roky trvá zavedení kvalitního integrovaného předmětu a vyžaduje to značné úsilí inovativně smýšlejícího týmu ve sborovně. Integraci vzdělávacích oborů a jejich částečné propojování lze vyřešit vnesením tématu do školy; často ovšem zůstává jen u průřezových témat, která jsou dána RVP. Tato jsou často na okraji přidružena k učivu v tabulce v ŠVP; a tato pozice na okraji odpovídá i míře pozornosti, které se jim dostává.

Právě průřezová témata mají být při stavbě ŠVP na prvním místě; mají se následně rozdělit na jednotlivé dílčí tematické celky a pak se k nim má přiřadit učivo z jednotlivých vzdělávacích oblastí a oborů, a to prostřednictvím deskriptorů, které známe jako „výstupy RVP“. Toto je směr, kterým můžeme výuku u nás změnit; takto se o to snažíme a ukazujeme našim spolupracujícím školám cestu, jak si s problémovou úlohou danou vládní Strategii 2030+ poradit. Obávám se však, že takto školitelé, jež vedou koordinátory ŠVP a připravují je na tuto roli, neuvažují a že tento inverzní způsob je pro mnohé vlastně nepředstavitelný. Přitom tento inverzní způsob sám o sobě ani nevyžaduje žádnou revizi RVP a obsahu – tu potřebují jen ti, kteří lpí na látce a na obsahu daném kolonkou učiva a potřebují „ubrat“. Jenomže svět, ve kterém žijeme, neustále nakládá na člověka tím, jak nabývá, jak se proměňuje časem plynoucím směrem kupředu. Schopnost vyznat se v něm, procházet jím a být úspěšný vyžaduje dovednosti natolik integrující poznatky, dovednosti, data a , že je prostě nemůžeme u našich dětí nepěstovat. Nemůžeme si to dovolit.

Strategie 2030+ tedy položila před české učitele problémový úkol, k němuž doposud není zpracována plnohodnotná a celistvá metodika. Samotné strategické cíle uvedené na kartách v S2030+ se zbržďují, čímž se snižuje kvalita a hodnota vládního dokumentu, jako kdyby byl jen papírem, s nímž si lze pohrávat jako s listem ve větru. Sami učitelé z dobrých důvodů nejsou schopni tento problém rozebrat na jednotlivé dílčí kroky a zpracovat je samostatně jako jednotlivé úlohy. Nemají k tomu podmínky. Přitom jedině toto je cesta, kterou jsme na FP TUL nalezli a s níž navštěvujeme spolupracující školy.

Rozložit problém na části je klíčová uvedená v RVP G takto: žák „rozpozná problém, objasní jeho podstatu, rozčlení ho na části; vytváří hypotézy, navrhuje postupné kroky, zvažuje využití různých postupů při řešení problému nebo ověřování hypotézy“ (s. 9). Takto bychom měli i my vzdělavatelé postupovat při proměně škol. Na FP TUL se nám podařilo nalézt metodické postupy, které jsme v průběhu tří let testování ve školách v různých týdenních inkubátorech protavili ve strukturní postup. Ten můžeme předávat dál. Známe rizika, umíme je vyřešit; známe celou řadu krizových momentů, jimiž si školy prošly, rádi se s vámi podělíme; umíme dobře změnu ve škole projektovat – nebudete na to sami. Umíme dobře síťovat, abyste se mohli opřít jeden o druhého.

Postupně budeme testovat integrované předměty, jako jsou např. Měřidla a jednotky – předmět, jenž propojí fyziku s matematikou. Bude vyučován v činnostní dílně, v níž budou žáci pracovat s různými měřidly a skutečně půjde o jakési laboratorní cvičení, kde se měrná jednotka a její význam ukáže ve své praktičnosti. Základní škola Lyčkovo náměstí v Praze si tento předmět postavila ve dvoudenním inkubátoru, kde jsme jim podali zajímavé návrhy pro „dizajn“ takového vzdělávacího produktu.

Stejně tak Základní škola Dětská v Ostravě-Porubě si příští rok odpilotuje svůj inovativně postavený předmět Slovo a číslo. Propojení češtiny a matematiky je klíčovou součástí posunu školy směrem k moderní veřejné službě. Chce to samozřejmě trochu šlápnout do pedálů a postavit do této integrace takové češtináře, kteří umějí počítat základoškolskou matematiku, a matematikáře, kterým jazykový rozbor české věty a souvětí nedělá žádný problém. Najdeme jich dost? Máme je? Nebudou mít strach z toho, že někde udělají chybu?

Je potřeba vyzdvihnout ty, kteří se takových úkolů rozesetých po republice zhostili a jdou touto cestou. Jsou vepředu ve svém počínání před jinými, kteří se k integraci stavějí odtažitě a nechtějí opustit tradiční organizaci vyučování založenou na vzdělávacích oborech, které od sebe rozděluje školní zvonění a svislá čára v rozvrhu. Domníváme se, že takto bychom zůstali stále ve vyježděných kolejích. Potřebujeme vykolejit, a ačkoliv se to zdá jako příliš kategorické, i tato dopravní nehoda může přinést své ovoce.