Nárok na náhradu cestovních výdajů

Možnost zaměstnanců vzdávat se po návratu z pracovních cest náhrad cestovních výdajů se opírala o znění § 19 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, které platilo právě do konce roku 2011, ale poslední novela zákoníku práce provedená zákonem č. 365/2011 Sb., s účinností od 1. 1. 2012, toto ustanovení zrušila, a tedy z platného zákonného textu zmizelo. V tomto ustanovení byla stanovena obecná definice neplatného právního úkonu, která zněla tak, že neplatným právním úkonem se rozuměl úkon, kterým se zaměstnanec předem vzdával svých práv. Převedeno do praxe na problematiku pracovních cest a poskytování cestovních náhrad to znamenalo, že zaměstnanci se po návratu z pracovních cest (před pracovní cestou to nebylo možné, protože by to bylo podle původního zákonného znění „předem“) mohli nepochybně vzdávat cestovních náhrad (to bylo tedy „potom“, což již nebylo zákonným textem vyloučeno).

Od 1. 1. 2012 novela zákoníku práce přinesla naopak nové ustanovení § 346c, které přesně stanoví, že zaměstnanec nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu mzdu, plat, odměnu z dohody a jejich náhrady, odstupné, odměnu za pracovní pohotovost a náhradu výdajů příslušících zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce. A celá sedmá část zákoníku práce upravující poskytování náhrad cestovních výdajů je v předmětné novele nově nazvaná jako . Není tedy pochyb o tom, že citovaný § 346c zahrnuje do svého znění i sedmou část zákoníku práce. A to je právě základ tohoto zákazu pro zaměstnance – vzdávat se náhrad cestovních výdajů.