Několik poznámek k práci s počítači

čl. 3 Směrnice Rady 90/270/EHS ze dne 29. 5. 1990

V našem dnešním článku se několika poznámkami zastavíme u práce s počítači z pohledu bezpečnosti a ochrany zdraví. Již několikrát jsme si zdůrazňovali, že právní úprava bezpečnosti a ochrany zdraví žáků je v novém zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon),ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“), skutečně jen rámcová. Základní je pouze ustanovení § 29, které stanoví, že „školy a školská zařízení jsou jednak při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb povinny přihlížet k základním fyziologickým potřebám dětí, žáků a studentů a vytvářet podmínky pro jejich zdravý vývoj a pro předcházení vzniku sociálně patologických jevů a dále, že zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb a poskytují žákům a studentům nezbytné informace k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví“.

Tato úprava je skutečně velice obecná a základní školy a školská zařízení musí pak podpůrně používat Metodický pokyn č.j. 37 014/2005 - 25 Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 22. prosince 2005 k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. (dále jen „metodický pokyn“).

Jedinou výjimkou jsou studenti středních škol, kteří mají v ustanovení § 65 výše citovaného školského zákona zakotveno, že „na žáky se při praktickém vyučování vztahují ustanovení zákoníku práce, která upravují pracovní dobu,bezpečnost a ochranu zdraví při práci, péči o zaměstnance a pracovní podmínky žen a mladistvých, a další předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci“.

Z pohledu těchto dvou ustanovení pak musíme přistupovat ke zodpovězení otázky, jak si má ředitel školy nebo školského zařízení zajistit bezpečnost a ochranu zdraví žáků ve školách při práci s počítači. Jak jsme si vyložili výše, ustanovení týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví žáků základních škol je velice obecné a dlužno podotknout, že ani metodický pokyn se o bezpečnosti a ochraně zdraví žáků pracujících s počítači nezmiňuje.

Proto v našich dalších úvahách jsme nuceni vyjít z odkazu obsaženého v ustanovení § 65 školského zákona. Podle něj při praktickém vyučování studentů střední škol je třeba aplikovat ustanovení zákoníku práce o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Položme si tedy otázku, jak řeší bezpečnost a ochranu zdraví při práci s počítači zákoník práce.

Předem je třeba podotknout, že naše právní úprava bezpečnosti a ochrany zdraví při práci s počítači je poměrně mladá. Přinesla ji totiž až harmonizace našeho práva s právem zemí Evropských společenství. Konkrétně v roce 2000 byla přijata tzv. první euronovela starého zákoníku práce a tam byly transponovány i všechny směrnice Evropské unie z oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. V té souvislosti byla předně našeho pracovního práva transponována tzv. Rámcová směrnice o bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (směrnice Rady č. 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření ke zvyšování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), a na ni navazující dílčí směrnice z této oblasti. Vzhledem ke skutečnosti, že jednou z dílčích směrnic navazujících na rámcovou směrnici bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je i směrnice Rady č. 90/270/EHS ze dne 29. května 1990 o minimálních zdravotních a bezpečnostních požadavcích na práci se zobrazovacími jednotkami, byla hned i tato směrnice transponována do našeho právního řádu a dočkali jsme se tedy i ucelené právní úpravy ochrany zdraví zaměstnanců pracujících se zobrazovacími jednotkami, tedy zjednodušeně řečeno s počítači.

Vlastní transpozice Rámcové směrnice o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci přinesla totiž do našeho zákoníku práce nový prvek, a to povinnost zaměstnavatelů vyhledávat rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají mimo jiné samozřejmě i práce u zaměstnanců pracujících s počítači. Zákoník práce sice pojem riziko nedefinuje, nicméně teorie pracovního práva jej vykládá jako kombinaci pravděpodobnosti a rozsahu možného zranění nebo poškození zaměstnance, vystaveného v pracovním procesu jednomu nebo více potencionálním zdrojům pracovních úrazů nebo ohrožení zdraví. S ohledem na skutečnost, že je však lékařsky doloženo, že práce se zobrazovacími jednotkami je sama o sobě rizikem pro zaměstnance a to nejen pro jeho zrak, ale i pro pohybové ústrojí (ruce, páteř), musí být věnována bezpečnosti a ochraně zaměstnanců vystavených tomuto riziku zvýšená pozornost i v právní úpravě.

Sama směrnice č. 90/270/EHS je sice samostatnou směrnicí, ale směrnicí navazující na Rámcovou směrnici právě v tomto jejím smyslu a účelu - vyhledávání zdravotních rizik při práci na zařízeních se zobrazovacími jednotkami. Směrnice stanoví pouze minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci s obrazovkovými displeji, neboť vývoj v této oblasti jde velice rychle kupředu. Z toho důvodu se již v preambuli směrnice zdůrazňuje, že zaměstnavatelé jsou povinni se průběžně informovat o nejnovějším vývoji technických a vědeckých poznatků týkajících se projektování pracovišť, aby mohli provádět změny potřebné k zajištění vyšší úrovně ochrany bezpečnosti a zdraví zaměstnanců.

Do naší pracovněprávní úpravy byl smysl a účel směrnice transponován de facto dvakrát. Jednak v rámci nařízení vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci, ve znění pozdějších předpisů a dále v rámci právní úpravy zařazování zaměstnanců do kategorií.

Nařízení vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci, ve znění pozdějších předpisů bylo s účinností k 1. 1. 2008 zrušeno a nahrazeno nařízením vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci.

Nejdůležitějším předpisem, který provádí - a budiž předem řečeno - plnou transpozici směrnice č. 90/270/EHS je tedy nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany při práci. Toto nařízení vlády nabylo účinnosti dne 1. ledna 2008 a nahradilo do té doby používané nařízení vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci,ve znění pozdějších předpisů. Toto nařízení vlády mimo jiné provádí ustanovení § 2 zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů, které především ukládá zaměstnavatelům povinnost zajistit, aby pracoviště byla prostorově a konstrukčně uspořádána a vybavena tak, aby pracovní podmínky pro zaměstnance z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci odpovídaly bezpečnostním a hygienickým požadavkům na pracovní prostředí. Problematika ochrany zaměstnanců pracujících se zobrazovacími jednotkami pak na toto ustanovení bezprostředně navazuje. Právní úprava je obsažena konkrétně v ustanoveních § 34 a § 35 a v § 50 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. V ustanovení § 34 odst. 4 se definuje především pojem „práce se zobrazovací jednotkou“ jako „práce vykonávaná zaměstnancem jako pravidelná součást jeho obvyklé pracovní činnosti na soustavě zařízení, které obsahuje zobrazovací jednotku, klávesnici nebo jiné vstupní zařízení, software nebo další volitelní příslušenství.“ Tato definice plně koresponduje s definicí zařízení se zobrazovací jednotkou a definic pracovišť obsažených ve směrnici. Směrnice totiž pod pojmem „zařízení s obrazovkovým displejem“ rozumí alfanumerický nebo grafický obrazovkový displej, bez ohledu na použitý proces zobrazování a pojmem „pracoviště“ se rozumí „soubor tvořený zařízením s obrazovkovým displejem, jež může být doplněno klávesnicí nebo dekodérem anebo softwarem, který určuje styk operátora se strojem, doplňkovým příslušenstvím,periferním zařízením včetně disketové jednotky, telefonem, modemem, tiskárnou, zásobníkem na doklady, pracovní sedadlem a pracovním stolem nebo pracovním povrchem a bezprostředním pracovním prostředí“.

Práce se zobrazovací jednotkou je dnes podle nového nařízení vlády o ochraně zdraví při práci zařazena do kategorie prací se zrakovou zátěží.

Podle ustanovení § 34 odst. 1 citovaného nařízení vlády č. 361/2007 Sb. se prací se zrakovou zátěží rozumí trvalá práce:

a) spojená s náročností na rozlišení detailů,

b) vykonávaná za zvláštních světelných podmínek,

c) spojená s využíváním zvětšovacích přístrojů, sledováním monitorů nebo se zobrazovacími jednotkami,

d) spojená s neodstranitelným oslňováním.

Pro všechny vyjmenované práce v riziku zrakové zátěže jsou stanoveny v § 35 nařízení vlády minimální opatření k ochraně zdraví při práci. Podle citovaného ustanovení musí být práce se zrakovou zátěží v zájmu omezení jejího nepříznivého vlivu na zdraví zaměstnance přerušována bezpečnostními přestávkami v trvání 5 až 10 minut po každých 5 hodinách nepřetržité práce nebo musí být zajištěno střídání činností nebo zaměstnanců. Tyto bezpečnostní přestávky se na rozdíl od pracovních přestávek na jídlo a oddech podle § 88 odst. 1 věta první zákoníku práce započítávají do pracovní doby a poskytuje se za ně náhrada mzdy. Účelem těchto bezpečnostních přestávek by měla být především změna polohy těla, aby si zaměstnanec mohl narovnat páteř, dále procvičení prstů u rukou a v neposlední řadě odpočinek očím. Za nařizování a dodržování bezpečnostních přestávek stejně jako za dodržování pracovní doby vůbec odpovídají jednotliví vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele. Toto ustanovení je však ve školách nepoužitelné, neboť vyučovací hodina netrvá ani hodinu a výuka i v předmětu základy práce s počítačem je přerušována klasickou přestávkou ve vyučování.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že nové nařízení vlády již neopisuje přesně slovo od slova směrnici v tom směru, že by zdůrazňovalo, že se nevztahuje na kabiny řidičů pro obsluhu vozidel a strojního zařízení, počítačové systémy v dopravních střediscích, počítačové systémy určené převážně pro veřejné užívání, přenosné systémy používané na pracovišti po omezenou dobu, kalkulátory,registrační zařízení pokladen, zařízení, která mají malou obrazovku určenou pro bezprostřední používání údajů nebo výsledků měření, a psací stroje označované jako psací stroje s okénkem. Výše uvedená definice pojmu „práce se zobrazovací jednotkou“ by měla být pro praxi plně postačující.

Směrnice samozřejmě dále ukládá zaměstnavatelům především povinnost provádět analýzu pracovišť, aby zhodnotili bezpečnostní a hygienické podmínky, které pro své zaměstnance vytváří,zejména s ohledem na možná rizika pro zrak, fyzické problémy a problémy duševního stresu. To vše však zapadá plně do kontextu klasické prevence rizik podle ustanovení § 102 zákoníku práce. Toto ustanovení totiž stanoví jako zákonnou povinnost každého zaměstnavatele vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům. Přitom se prevencí rizik rozumí všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik. Není proto napříště třeba v nařízení vlády výslovně stanovit,že hodnocení rizika práce na zařízeních se zobrazovacími jednotkami musí zahrnovat zejména zjištění a vyhodnocení možnosti nepříznivého vlivu této práce na zrak a psychickou zátěž, jakož i možnosti vzniku obtíží pohybového aparátu z nevhodně uspořádaného pracovního místa a že hodnocení rizika musí dále přihlédnout k tomu,že současné působení jednotlivých faktorů může zvyšovat závažnost výsledného působení jako tomu bylo v ustanovení § 11 starého nařízení vlády č.178/2001 Sb.,ve znění pozdějších předpisů. Do budoucna bude tedy platit zásada,že když je jednou práce spojená se sledováním monitorů nebo se zobrazovacími jednotkami považována za práci se zrakovou zátěží, tedy za práci rizikovou,je tím pro zaměstnavatele řečeno vše - musí provádět pravidelnou prevenci rizik.

Pokud se týká bližších hygienických požadavků na zobrazovací jednotky, tak jsou stanoveny ve výše uvedeném ustanovení § 50 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. Toto ustanovení v odstavci 1 stanoví požadavky na obrazovku zobrazovací jednotky, v odstavci 2 požadavky na klávesnici a v odstavci 3 požadavky na rozměry a vzhled pracovního stolu.

Pokud se týká obrazovky zobrazovací jednotky tak platí, že se na ní nesmí vyskytovat kmitání, plavání či poskakování znaků, řádků, střídání jasů a podobně. Jas a kontrast mezi znaky a pozadím na obrazovce musí být snadno regulovatelný i vzhledem k okolním podmínkám. Obrazovka musí svou konstrukcí umožňovat posunutí, natáčení a naklánění podle potřeby zaměstnance. Musí být umístěna tak, aby na ní nevznikaly reflexy ze svítidel či z jiných zdrojů, jako jsou okenní otvory, světlé stěny,nábytek a podobně. Vzdálenost obrazovky od očí pro obvyklou kancelářskou práci nesmí být menší než 400 mm, jas obrazovky nesmí být menší než 35 cd/m 2 .

Klávesnice pak musí být při trvalé práci oddělena od obrazovky, aby zaměstnanci umožnila zvolit nejvhodnější pracovní polohu. Volná plocha mezi předním okrajem desky stolu a spodní hranou klávesnice musí umožňovat opření rukou i zápěstí. Povrch klávesnice musí být matný, aby na něm nevznikaly reflexy. Písmena, číslice a symboly na tlačítkách musí být dobře čitelné a kontrastní proti pozadí.

Nakonec je stanoveno, že rozměry desky stolu musí být zvoleny tak, aby bylo možné proměnlivé uspořádání obrazovky, klávesnice a dalšího zařízení. Deska pracovního stolu a dalšího zařízení musí být matná, aby na ní nevznikaly reflexy. Držák pro písemnosti musí být umístěn co nejblíže k obrazovce, tak aby pohyby hlavy a očí byly omezeny na minimum. Opěrka pro dolní končetiny musí být poskytnuta každému, kdo ji vyžaduje.

Tyto základní požadavky na zobrazovací jednotky byly ve starém nařízení vlády č. 178/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obsaženy v příloze. Dnes jsou však přeneseny přímo do vlastního textu předpisu, čímž zajisté nabyly na významu. Zároveň je třeba poznamenat,že řada ustanovení, která byla v příloze č. 7 nařízení vlády č. 178/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů se v novém nařízení vlády již neopakuje. Výše citované ustanovení § 50 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci skutečně stanoví pouze hygienické požadavky na zobrazovací jednotky.

Otázky prostorového řešení pracoviště se zde zvláště nezdůrazňují a ponechávají se obecné právní úpravě bližších hygienických požadavků na prostory pracoviště, která je obsažena také v ustanoveních § 44 až 49 tohoto nařízení vlády. Stejně tak se zde znovu neopakuje, že parametry celkového a místního osvětlení pracoviště musí odpovídat normovým hodnotám a že svítidla musí být umístěna tak, aby nedocházelo k oslnění a k odrazům na obrazovkách. Tyto otázky jsou řešeny ustanovením § 45 nařízení vlády, které stanoví bližší hygienické požadavky na osvětlení pracoviště.

Za další zde není řešena otázka hluku na pracovišti. Obecné ustanovení ze starého nařízení vlády o tom, že hladina hluku na pracovišti musí být snížena na co nejnižší rozumně dosažitelnou úroveň, nesmí však překračovat hodnoty stanovené pro daný typ práce zvláštním právním předpisem bylo s ohledem na nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, zcela evidentně duplicitní. Nakonec toto ustanovení ani neopakuje zásadu, že na pracovišti musí být zajištěny mikroklimatické podmínky, jejichž parametry odpovídají přípustným hodnotám stanoveným v příloze č. 1 k tomuto nařízení pro daný typ práce. I to bylo považováno za duplicitní ustanovení.

Pokud se týká bodu 10 přílohy č. 7 nařízení vlády č. 178/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů.které ukládalo zaměstnavateli, že při navrhování, výběru nákupu a úpravě softwaru a při tvorbě úkolů s použitím zařízení s obrazovkou musí vzít v úvahu tyto zásady:

a) software musí být vhodný pro daný úkol,

b) software musí být snadno použivatelný a v případě potřeby přizpůsobitelný úrovni pracovníkových znalostí nebo zkušeností; bez vědomí zaměstnanců se nemá používat žádné kontrolní zařízení ke kvantitativní nebo kvalitativní kontrole zaměstnanců,

c) systémy musí poskytovat pracovníkům zpětnou vazbu o jejich činnosti,

d) systémy musí zobrazovat informace v podobě a rychlosti, jež jsou přizpůsobeny operátorům,

e) musí být uplatňovány zásady ergonomie softwaru, zvláště při zpracování dat, tak ani ten nebyl přenesen do nového nařízení vlády.

Zde se jedná o klasické zásady organizace práce a pracovních postupů a tuto problematiku řeší ustanovení § 5 zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů, o požadavcích na organizaci práce a pracovní postupy. Navíc se již po sedmi letech účinnosti nařízení vlády č. 178/2001 Sb. a transpozice směrnice Rady 90/270/EHS ze dne 29. května 1990 o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví pro práci se zobrazovacími jednotkami není asi potřeba praxi tyto zásady opakovat, jsou dostatečně známé.

Pokud se týká právní úpravy zařazování zaměstnanců do kategorií, tak je dobré připomenout, že ustanovením § 103 odst. 1 písm. b) zákoníku práce byla zaměstnavateli uložena povinnost informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena. S touto úpravou však bezprostředně souvisí právní úprava kategorizace prací obsažená v ustanoveních § 37 až 44 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů. V ustanovení § 37 se stanoví, že podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců, a jejich rizikovost pro zdraví se práce zařazují do čtyř kategorií a že kritéria a limity pro zařazení prací do kategorií stanoví prováděcí předpis. O zařazení prací do třetí a čtvrté kategorie rozhoduje příslušný orgán ochrany veřejného zdraví s tím, že návrh předkládá zaměstnavatel a to do 30 kalendářních dnů ode dne zahájení prací.

Zvláštním předpisem ve smyslu citované § 37 je dnes vyhláška č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli. Podle této vyhlášky se do první kategorie zařazují práce vykonávané za podmínek, při nichž podle současné úrovně poznání není pravděpodobný nepříznivý vliv na zdraví zaměstnance a do druhé kategorie práce, při nichž ukazatele faktorů, jimž jsou zaměstnanci vystaveni, nepřekračují hygienické limity,stanovené zvláštním právním předpisem a touto vyhláškou,ale nelze vyloučit, že při této míře expozice se neprojeví u vnímavých jedinců nepříznivé účinky na zdraví. Práce se zobrazovacími jednotkami jsou podle této vyhlášky zařazeny do druhé kategorie vlastně ze třech pohledů:

- jednak podle bodu 8 - z důvodu pracovní polohy, kdy práce vykonávaná při hlavní pracovní činnosti v základní pracovní poloze vsedě

- dále podle bodu 11 - z důvodu psychické zátěže, kde je výslovně stanoveno,že do druhé kategorie náleží práce vykonávané více než polovinu pracovní směny při trvalém vkládání dat do počítače a

- podle bodu 12 - z důvodu zrakové zátěže, kam opět do druhé kategorie náleží práce vykonávaná více než polovinu směny,jejíž povaha vyžaduje sledování obrazovek nebo používání jiných technických vizuálních zařízení.

Z toho tedy vyplývá,že práce se zobrazovacími jednotkami je považována za rizikovou ze třech důvodů - z důvodu polohy těla, psychické zátěže a zrakové zátěže. To jen podtrhuje význam zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci již od mládí a význam toho, že od mládí by dětem, žákům a studentům měly být vštěpovány zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci s počítači.

Na studenty středních škol tedy můžeme nařízení vlády č. 361/2006 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, aplikovat přímo přes zmocnění obsažené v ustanovení § 65 školského zákona. Ředitel školy tak má přímo právním předpisem stanoveno pro studenty středních škol a jejich praktické vyučování, jak má vypadat pracoviště se zobrazovací jednotkou, jaká má být výška sedadel apod. Nakonec můžeme i tvrdit, že ředitel střední školy nebo školského zařízení, kde probíhá v souvislosti s lhostejno jakým studiem praktický výcvik na počítačích, musí i hodnotit rizika a musí přijímat opatření k jejich odstranění. Je asi jasné, že na školách se nebudou aplikovat ustanovení týkající se bezpečnostních přestávek při práci s počítači, neboť vyučovací hodina netrvá déle než jsou stanoveny zákonné limity pro jejich poskytování. Ředitel školy také nemusí brát v úvahu ani pracovněprávní předpisy týkající se kategorizace prací, ale jejich znalost dává pedagogům vyučujícím práci s počítači souhrnný pohled na rizikovost této činnosti a tyto znalosti mohou využít přímo při teoretické výuce a poučení žáků,jak pracovat s počítačem a od mládí předcházet zdravotním rizikům spojeným s touto činností.

Horší situace je však zatím s právním zakotvením bezpečnosti a ochrany zdraví žáků základních škol při práci s počítači. Tam - jak jsme si uvedli výše - nemáme právní úpravu a ustanovení § 29 nedává možnost aplikace části páté zákoníku práce (tedy kapitoly týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) nebo zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů, přímo na žáky základních škol.

Navíc zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), není k zákoníku práce v nějakém vztahu nadřízenosti nebo podřízenosti. Oba to jsou zcela samostatné na sobě nezávislé právní předpisy. Nakonec i Metodický pokyn č.j. 37 014/2005-25 k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, podle kterého si mají jednotlivé školy zpracovat svůj školní řád a jednotlivá školská zařízení vnitřní řád, k této problematice mlčí. Docházíme tedy k závěru, že pro žáky základních škol a jejich výuku práce s počítači nebo pro jejich činnost v zájmových kroužcích práce s počítači není obecně závazný právní předpis týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví žáků. Ministerstvo školství,mládeže a tělovýchovy pouze vydalo před časem tzv. Pravidla pro rodiče a děti k bezpečnějšímu užívání internetu č.j. 11 619/2004-24, která jsou k disposici na webových stránkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Tato pravidla však neřeší bezpečnost a ochranu zdraví při práci s počítači. Je proto třeba doporučit, aby i ředitelé základních škol se v praxi inspirovali v nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci. I když tento předpis není na základní školy přímo aplikovatelný, musíme uznat,že je jediným předpisem, který upravuje v našem právním řádu bezpečnost a ochranu zdraví při práci s počítači. Nakonec jej může použít každý, kdo si vybavuje nebo upravuje pracoviště s počítačem doma.