Několik poznámek k zákoníku práce

Je to již dlouhou dobu, kdy jsme se na stránkách našeho časopisu seznamovali s novým zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"). Od jeho přijetí uplynulo více jak dvacet měsíců a tak nebude zajisté na škodu věci se podívat na změny, ke kterým v mezidobí došlo. V průběhu této doby došlo celkem k devíti novelám zákoníku práce, šest jich bylo v loňském roce a tři v letošním roce.

Úvodem

Za nejvýznamnější novely zákoníku práce v tomto období je třeba považovat tzv. technickou novelu provedenou zákonem č. 362/2008 Sb. (dále jen „technická novela") s účinností k 1. lednu 2008 a pak novelu v důsledku Nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 83/06 (dále jen „Nález ÚS"), jež nabyla účinnosti 13. dubna 2008.

Závěrem se ještě podíváme na změny zákoníku práce, které bychom mohli v nejbližší době očekávat.

Změny zákoníku práce k 1. lednu 2008

K datu 1. ledna byly přijaty celkem čtyři novely zákoníku práce. Největší a nejdůležitější z nich byla však technická novela. Cílem technické novely mělo být napravení některých právních nepřesností, legislativně technických pochybení a úprava některých ustanovení, které vyvolaly v praxi nechtěný aplikační následek, který se projevil až při výkladu z opaku. Záměrem této novely zákoníku práce nebylo jej vylepšovat, neboť již v té době (na podzim loňského roku) byly podány dvě ústavní stížnosti, čekalo se tedy na to, jaké věcné změny přinese rozhodnutí Ústavního soudu. Posláním této novely bylo napravit některé chyby a nepřesnosti.

Je známou skutečností, že legislativní proces kolem přijetí nového zákoníku práce nebyl jednoduchý. Spolu s návrhem nového zákoníku práce se v roce 2006 projednávaly i některé další zákony, které měly zákoník práce výrazně ovlivnit a které nakonec nebyly přijaty nebo jejich projednávání v Parlamentu ČR bylo přerušeno. Jednalo se konkrétně o vládní návrh zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) a jeho doprovodný zákon, tedy vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím anitidiskriminačního zákona. Dále pak to byl vládní návrh zákona o zdravotní péči, který šel do legislativního procesu zhruba ve stejnou dobu jako vládní návrh zákoníku práce a jeho projednávání bylo v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR přerušeno. Tyto tři nepřijaté zákony měly zásadní dopad do zákoníku práce, neboť s nimi zákoník práce počítal.

Nicméně v době legislativního procesu nového zákoníku práce projednával Parlament ještě velké množství vládních návrhů zákonů a dalších návrhů zákonů, které do problematiky upravené zákoníkem práce různým způsobem zasáhly nebo se jí dotkly. Některé z těchto návrhů zákonů byly schváleny a vyhlášeny ve Sbírce zákonů. Jednalo se například o zákon č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, zákon č. 179/2006 Sb., o uznávání výsledků dalšího vzdělávání, zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů, nebo o zákon č. 307/2006 Sb., o evropské družstevní společnosti. Nakonec nový zákoník práce do jisté míry ovlivnil i nový zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). Jeho přijetí zaznamenalo zdržení v průběhu legislativního procesu; prezident republiky podepsal tento zákon až dne 5. června 2006 a ve Sbírce zákonů byl tento zákon vyhlášen v částce 96 pod č. 309/2006 Sb. Uvedené zdržení se projevilo, jak vůči novému zákoníku práce, tak i vůči doprovodnému zákonu na místech, kde tyto zákony odkazují na zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Nepřijetí antidiskriminačního zákona nakonec způsobilo, že právní úprava obsažená ve starém zákoníku práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů byla lépe harmonizována s právem Evropské unie a Evropských společenství než je stávající zákoník práce. Je však třeba podotknout, že tento problém není dosud uspokojivě vyřešen. Antidiskriminční zákon je sice v legislativním procesu znovu, ale dosud přijat nebyl.

Pokud se týká vládního návrh zákona o zdravotní péči, jehož projednávání bylo přerušeno, tak k tomu je třeba uvést, že především měl za úkol institucionalizovat pracovnělékařskou péči ve smyslu Úmluvy MOP o službách pracovnělékařské péče. Z toho důvodu zákoník práce i zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nahradily pojmy závodní preventivní péče pojmem pracovnělékařská péče a technická novela zákoníku práce to musela napravit a pojmosloví upravit platnému právnímu stavu, tedy zákonu č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, existenci pracovního lékařství.

Jen pro pobavení milých čtenářů musím v této souvislosti uvést, že v současné době probíhá legislativní proces k návrhu zákona o specifických zdravotních službách a že tento zákon zavádí pojem „pracovnělékařská služba". Je to tedy v krátké době dvou let již čtvrté a stále stejné pojmenování jednoho a téhož termínu, které bohužel může působit v praxi téměř jako nepovedený legislativní žert. Do 31. 12. 2006 platil starý zákoník práce a ten znal pojem „závodní preventivní péče", následně k datu 1. 1. 2007 nabyl účinnosti nový zákoník práce a zavedl termín „pracovnělékařská péče", technická novela s účinností k datu 1. 1. 2008 se vrátila k původnímu pojmu „závodní preventivní péče". Nyní, k datu 1. 1. 2009 se již napočtvrté má změnit tato terminologie s tím, že pro tentokrát se navrhuje přejít znovu od termínu „závodní preventivní péče" k mírně upravenému termínu „pracovnělékařská služba." A pak, že právo není zábavné .

Ale vraťme se k zákoníku práce a jeho technické novele. Technická novela tedy opravila některé chyby a přizpůsobila zákoník práce některým v mezidobí přijatým zákonům. Některé změny, které přinesla byly dokonce na základě dohody sociálních partnerů - zaměstnavatelů a odborů. Při jejím přijímání však byla až na jednu výjimku dodržena zásada, že věcné změny se provádět nebudou do přijetí Nálezu Ústavního soudu.

Jedinou věcnou změnou technické novely zákoníku práce byla změna ustanovení § 33 odst. 3 a 4 zákoníku práce týkající se okruhu zaměstnanců, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním. V roce 2006 totiž nabyl účinnosti zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních, a proto musela právní úprava zajistit povinné jmenování ředitele veřejného neziskového ústavního zdravotnického zařízení na pracovní místo, jakož i to, že odměňování platem podle části šesté, hlavy III. zákoníku práce se bude uplatňovat rovněž ve veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních. V té souvislosti se zpřesnila i právní úprava ve vztahu k organizačních složkám územních samosprávných celků a k jejich organizačním jednotkám, jakož i příspěvkovým organizacím územních samosprávných celků a jejich organizačním jednotkám. Do ustanovení § 33 se doplnilo chybějící povinné jmenování vedoucích organizačních jednotek v Policii České republiky.

Další novelou zákoníku práce k datu 1. ledna 2008 byla novela provedená zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů provedl řadu závažných změn a mimo jiné také zrušil poskytování dávek nemocenského po tzv. karenční dobu prvních 3 dnů pracovní neschopnosti. To se samozřejmě muselo promítnout i do zákoníku práce, kde v souvislosti s přijetím zákona č. 187/20065 Sb. je připravena právní úprava poskytování náhrady mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracovní činnosti po dobu prvních 15 dnů pracovní neschopnosti. Nicméně i u zákona č. 187/2006 Sb. byla zákonem o stabilizaci veřejných rozpočtů odložena účinnost, takže i nadále v letošním roce jsou ustanovení § 192 až § 194 zákoníku práce nepoužitelná.

Další změna v zákoníku práce se týkala ustanovení § 313 zákoníku práce a potvrzení o zaměstnání. To mělo opět návaznost na novelu dalšího zákona, tentokrát zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Tato novela totiž zrušila poskytování podpory v nezaměstnanosti osobám, s kterými byl ukončen pracovněprávní vztah zaměstnavatelem z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Z toho důvodu byl tento údaj uveden jako povinný údaj, který musí zaměstnavatel uvést v potvrzení o zaměstnání, které zaměstnavatel zaměstnanci při skončení pracovního poměru vydává. Poslední změna provedená zákonem o stabilizaci veřejných rozpočtů se týkala ustanovení § 370 zákoníku práce o náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Tam byla promítnuta právě právní úprava karenční doby a z důvodu, aby postižení pracovní úrazem nebo nemocí z povolání nebyli postiženi dvakrát, bylo sem vloženo výslovné ustanovení, že náhrada za ztrátu na výdělku přísluší zaměstnanci do výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody i za dobu, kdy mu v době prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nenáleží nemocenské nebo kdy mu podle § 192 odst. 1 části věty druhé za středníkem nepřísluší náhrada mzdy nebo platu. Další rozbor skutečnosti, že právní úprava karenční doby doznala opět v důsledku Nálezu Ústavního soudu v průběhu letošního roku změnu, je již nad rámec tohoto článku.

Další novela zákoníku práce k datu 1. ledna 2008 byla provedená zákonem č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím. Jednalo se o drobnou novelu, která provedla pouze legislativně technické změny v ustanoveních § 62, § 63 a § 289, když zaměnila pojem „konkurs" pojmem „úpadek".

Poslední čtvrtá změna zákoníku práce byla klasická novela provedená zákonem, ale pravidelná změna cestovních náhrad. Tentokrát se jedná o vyhlášku č. 357/2007 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stanoví průměrná cena pohonných hmot.

Změny zákoníku práce v roce 2008

V letošním roce došlo celkem ke třem novelám zákoníku práce. Hlavní změnou je samozřejmě Nález Ústavního soudu zveřejněný pod č. 116/2008 Sb.. K němu je třeba uvést na vysvětlenou: Dne 3. října 2006 podala skupina senátorů Parlamentu ČR zastoupená JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem AK se sídlem v Ostravě - Mariánské Hory návrh „na zrušení jednotlivých ustanovení nového zákoníku práce, a to § 305 odst. 1 a § 322 odst. 2 nového zákoníku práce, neboť mají za to, že tyto jsou v rozporu s ústavním pořádkem" a dne 14. listopadu 2006 podala skupina poslanců Poslanecké sněmovny ČR zastoupená prof. JUDr. Miroslavem Bělinou advokátem AK Kříž a Bělina se sídlem v Praze návrh na zrušení „ustanovení § 2 odst. 1, § 13 odst. 2 písm. g), § 18 slova „§ 48, § 49“, § 20, § 24 odst. 2 věta druhá, § 33 odst. 3, § 38 odst. 2, § 46, §61 odst. 1, § 61 odst. 5, § 73 odst. 1, § 73 odst. 2 počátek prvé věty ve znění „Jestliže je zaměstnavatelem jiná právnická nebo fyzická osoba než uvedená v § 33 odst. 3“, § 278 odst. 1 část věty prvé slova „u něhož nepůsobí odborová organizace“, § 281 odst. 1 závěr věty prvé ve znění „u něhož nepůsobí odborová organizace“, § 282 odst. 1 písm. c), § 282 odst. 2 část věty ve znění „až do doby uzavření podnikové kolektivní smlouvy“, § 286 odst. 2 věta druhá, § 287, § 305 odst. 1 část věty prvé ve znění „u kterého nepůsobí odborová organizace“, § 305 odst. 1 věta druhá, § 306 odst. 4, § 321 odst. 2, § 321 odst. 3, § 321 odst. 4, § 322, § 325, § 326, § 342, § 364 odst. 3 část věty za středníkem, zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce." Ústavní soud (ÚS) oba návrhy sloučil pod sp. zn. Pl. ÚS 83/06, projednal je v plénu a dne 12. 3. 2008 vynesl k nim výše zmíněný Nález Ústavního soudu. Nález Ústavního soudu však nabyl účinnosti až dne 13. dubna 2008, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů.

Jak je patrno z výše uvedeného, bylo navrhováno ke zrušení celkem 32 ustanovení zákoníku práce. Ústavní soud jich však zrušil pouze třetinu. Právní věta Nálezu ÚS zní "Ustanovení § 2 odst. 1 věty druhé, třetí a páté, § 4, § 18 ve sIovech "48, 49", § 20 věty prvé za středníkem ve sIovech "to neplatí v případě právního úkonu směřujícího ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr", § 24 odst. 2 věty druhé, § 278 odst. 1 ve sIovech "u něhož nepůsobí odborová organizace", § 281 odst. 1ve sIovech "u něhož nepůsobí odborová organizace", § 282 odst. 1 písm. c) a odst. 2 ve sIovech "až do doby uzavření podnikové kolektivní smlouvy", § 305 odst. 1 části věty prvé ve sIovech "u kterého nepůsobí odborová organizace", § 305 odst. 1 věty druhé, § 321 odst. 2, 3 a 4 a § 322 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Ve zbytku se návrh zamítá." Pro zajímavost je také třeba uvést, že čtyři soudci Ústavního soudu vznesli k některým ustanovením odlišná stanoviska. Jejich stanoviska jsou součástí vlastního textu Nálezu ÚS a jen dokazují veřejnosti, že šlo o problematiku natolik právně složitou, že ani mezi ústavními soudci nebyla v přístupu ke zpracování stanoviska shoda.

K OBECNÉ ČÁSTI ODŮVODNĚNÍ NÁLEZU ÚS

V obecné části odůvodnění Nálezu ÚS se ÚS podrobně cca na 40 stranách textu zabývá oběma návrhy a argumentací navrhovatelů a stanovisky výše uvedených oslovených orgánů a organizací.

Z vlastní ústavněprávní argumentace Ústavního soudu stojí za povšimnutí, postoj ÚS k otázce, kde navrhovatelé protestovali proti atmosféře při zrodu zákoníku práce a tvrdili, že jeho příprava probíhala nestandardně a že byl přijat urychleně bez existence konsenzu mezi sociálními partnery a že výsledná podoba zákona nenaplňuje očekávání jednoduché a srozumitelné úpravy ani komplexního a samostatného právního předpisu. Ústavní soud v té souvislosti poukázal „na doktrinální kontinuitu své judikatury" a zdůraznil, že při své rozhodovací činnosti je oprávněn posuzovat toliko ústavnost (popř. zákonnost) napadeného právního předpisu, a nikoliv jeho vhodnost nebo účelnost. Dále pak připomněl, že jeho úkolem jako soudního orgánu ochrany ústavnosti není poukazovat na různé nepřesnosti v zákoně či poučovat zákonodárce o úpravě vhodnější.

Pokud se týká ustanovení ohledně nichž byl návrh na jejich zrušení zamítnut připomněl Ústavní soud, že v případě, kdy existuje více výkladů zákona, je v každém případě třeba použít takový, který respektuje ústavní principy a ke zrušení zákona pro neústavnost přistoupit teprve tehdy, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost.

K JEDNOTLIVÝM ZRUŠENÝM USTANOVENÍM

Ustanovení § 2 odst. 1 věta druhá, třetí a pátá zákoníku práce -V tomto ustanovení je v první větě realizována ústavněprávní zásada „každý může činit, co zákon nezakazuje", neboť se zde výslovně uvádí „Práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit.“ V druhé, třetí, čtvrté a páté větě pak byla tato zásada omezena kogentními ustanoveními. Podle názoru Ústavního soudu jde o natolik početnou řadu norem kogentní povahy, že obecně deklarovaná liberální úprava v první větě je omezena v takovém rozsahu, že smluvní volnost zaměstnavatel - zaměstnanec popírá. Z ustanovení § 2 zákoníku práce v současné době platí pouze původní první a čtvrtá věta stanovící, že „Odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 odst. 1, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství, není možné, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance.“ Poslední, pátou větu § 2 odst. 1 zákoníku práce zrušil Ústavní soud pro nadbytečnost, neboť opakuje to, co je výslovně zdůrazněno v samotném § 363 odst. 2 zákoníku práce.

Ustanovení § 4 a § 18 slova "§ 48, § 49" - tato dvě ustanovení mají svoji bezprostřední legislativní vazbu. Základ je samozřejmě v ustanovení § 4 zákoníku práce, které v původním znění vymezovalo vazbu mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem. Podle tohoto ustanovení platilo, že se občanský zákoník na pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona použije jen tehdy, jestliže to tento zákon výslovně stanoví, toto ustanovení tedy vymezovalo, že vztah zákoníku práce a občanského zákoníku je založen na tzv. principu delegace. Zákoník práce vysloveně stanovil, že z občanského zákoníku používá pouze ustanovení, která si tzv. „vybral". V té souvislosti bylo pak důležité ustanovení § 48, které určovalo ustanovení občanského zákoníku, která se používají na právní úkony v pracovněprávních vztazích a ustanovení § 325 a § 326, která vymezovala principy závazkového práva a opět „vybírala" pro zákoník práce použitelná ustanovení z občanského zákoníku.

Pokud se týkalo námitek vůči ustanovení § 4 zákoníku práce, je třeba uvést, že v němž byl zakotven princip delegace jako základní princip, jímž se měl řídit vztah mezi oběma zákoníky. Ústavní soud konstatoval, že obecná teorie práva sice rozlišuje dvě základní možnosti, jimiž lze řešit vztah mezi dvěma právními předpisy stejné právní síly - princip subsidiarity a princip delegace. Ústavní soud však neshledal princip delegace, jak byl zakotven v § 4 zákoníku práce ve vztahu k občanskému zákoníku, za souladný s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). K tomu vysvětlil, že zásadně platí, že občanské právo je obecným soukromým právem (jinak řečeno: občanský zákoník je obecným soukromoprávním předpisem) subsidiárně platným vůči ostatním soukromoprávním odvětvím (ostatním soukromoprávním předpisům). Předpisy upravující tato odvětví (tyto ostatní soukromoprávní předpisy) mají zásadně přednost, avšak neupravují-li určitou otázku, nastupuje obecná občanskoprávní úprava. To také odpovídá i historickému vývoji soukromého práva, které bylo původně nediferencované; až postupně se od něj začalo oddělovat právo obchodní, pracovní a rodinné. Podle názoru Ústavního soudu metoda delegace použitá v § 4 zákoníku práce subsidiární uplatnění občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích podstatně omezila, čímž do jisté míry zpřetrhala základní funkční vazby k obecnému soukromému právu, a současně vnesla do pracovněprávních vztahů značnou míru nejistoty. Z těch všech důvodů výše citovaná ustanovení zrušil. Nicméně po zrušení § 4 zůstala v zákoníku práce řada ustanovení opírajících se o delegační princip. Ústavní soud se však zabýval pouze těmi, která byla navržena ke zrušení, ohledně ostatních se nepovažoval za kompetentní, aby je nad rámec návrhu identifikoval a rušil.

V ustanovení § 18 zákoníku práce byla navržena ke zrušení slova „§ 48, § 49". Podle ustanovení § 48 občanského zákoníku lze „od smlouvy odstoupit, jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto“. Ustanovení § 18 zákoníku práce ve spojení s § 48 občanského zákoníku tedy umožňuje sjednat si v pracovněprávních vztazích možnost odstoupení od smlouvy, a to bez uvedení jakýchkoliv výjimek, což vede k závěru, že možnost odstoupení lze sjednat i v pracovní smlouvě. Ústavní soud konstatoval, že použití institutu odstoupení od smlouvy upraveného v citovaných ustanoveních občanského zákoníku pro možnost odstoupení od právních úkonů v pracovním právu, konkrétně od pracovní smlouvy, sebou totiž vskutku přináší vysokou míru sociální nejistoty; umožňuje obcházet úpravu skončení pracovního poměru a porušovat zásadu stability pracovního procesu jako jednu ze základních zásad, která ovládá možnost skončení tohoto základního pracovněprávního vztahu a z toho důvodu v § 18 slova „§ 48, § 49" zrušil.

Ustanovení § 20 zákoníku práce věta první za středníkem spočívající ve sIovech „to neplatí v případě právního úkonu směřujícího ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr“ - Toto ustanovení zakládalo v zákoníku práce tzv. relativní neplatnost, na rozdíl např. od občanského zákoníku, který je postaven na absolutní neplatnosti. Ústavní soud sice konstatoval, že obecná teorie práva rozlišuje neplatnost právních úkonů absolutní a relativní s vymezenými právními účinky a použitím a že proto nelze v použití jednoho či druhého způsobu, popřípadě v kombinaci obou, spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, či ústavních principů vůbec. Na druhou stranu však Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je zákoník práce postaven na principu relativní neplatnosti právních úkonů, nepřispívá to k právní a sociální jistotě účastníků základních pracovněprávních vztahů, jestliže některé právní úkony (pracovní smlouvy, jmenování, dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce) jsou z obecné úpravy vyňaty a jejich neplatnost je řešena formou neplatnosti absolutní. Podle jeho názoru uplatnění absolutní neplatnosti právních úkonů směřujících ke vzniku základních pracovněprávních vztahů by ve svém důsledku znamenalo aprobaci existence tzv. faktických pracovních vztahů, protože absolutně neplatný právní úkon nemůže platný právní vztah založit. Proto konstatovat, že je proto z i hlediska sociální a právní jistoty účastníků třeba ponechat i zde neplatnost relativní; ta na jedné straně umožní účastníkům dovolat se neplatnosti takového právního úkonu, na druhé straně však - není-li neplatnost uplatněna - existuje zde (i přes vady právního úkonu) základní pracovněprávní vztah, který poskytuje jeho účastníkům dostatečnou právní ochranu.

Ustanovení § 24 odst. 2 věta druhá zákoníku práce - v tomto ustanovení se řešil případ, kdy se odborové organizace nedohodnou na postupu při uzavírání kolektivní smlouvy a stanovilo se, že zaměstnavatel uzavře kolektivní smlouvu s odborovou organizací nebo odborovými organizacemi, které mají největší počet členů u zaměstnavatele. K tomu Ústavní soud uvedl, že z principu svobody odborového sdružování plyne i rovnost odborových organizací tak, že žádná odborová organizace působící u zaměstnavatele nesmí být zvýhodňována před ostatními, a to ani vzhledem k tomu, jaké zaměstnance sdružuje, ani se zřetelem k počtu svých členů. To je ostatně zdůrazněno i v § 286 odst. 1 zákoníku práce, z něhož plyne, že zaměstnavatel musí tam uvedené povinnosti plnit vůči všem odborovým organizacím u něj působícím, pokud nedojde k jiné dohodě. Ústavní soud nakonec svoji argumentaci vedoucí ke zrušení tohoto ustanovení opřel o Listinu základních práv a svobod, která ve svém čl. 27 odst. 2 hovoří jednoznačně a zdůraznil, že jakékoli zvýhodňování některé z odborových organizací v podniku nebo v odvětví na úkor jiných je nepřípustné.

Ustanovení § 278 odst. 1 spočívající ve sIovech „u něhož nepůsobí odborová organizace“, § 281 odst. 1 spočívající ve sIovech „u něhož nepůsobí odborová organizace“ a § 282 odst. 1 písm. c) a odst. 2 spočívající ve sIovech „až do doby uzavření podnikové kolektivní smlouvy“ - tato tři ustanovení mají také svoji bezprostřední legislativní vazbu. Tato ustanovení se týkají vzniku a působení rady zaměstnanců a zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jak jejich existence vyplývá ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/14/ES ze dne 11. 3. 2002, jejímž cílem je zavedení obecného rámce, kterým se stanoví minimální požadavky pro právo na informování zaměstnanců a projednání se zaměstnanci v podnicích nebo závodech ve Společenství. Právní úprava v těchto ustanoveních stanovila, že rada zaměstnanců a zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci působí u zaměstnavatele, u kterého nepůsobí odbory. Ústavní soud dospěl k závěru, že právní úprava předmětných ustanovení neadekvátně znemožňuje přímou realizaci ústavního práva zaměstnanců zvolit si ten orgán, který je bude v oblastech vymezených předmětnými ustanoveními zastupovat a že nepřímo nutí zaměstnance k založení odborové organizace, a to bez ohledu na to, jaká je jejich skutečná vůle. Z toho důvodu předmětná ustanovení zrušil.

Ustanovení § 305 odst. 1 spočívající ve slovech „u kterého nepůsobí odborová organizace“ a věta druhá - V tomto ustanovení je upraven vnitřní předpis, který je de facto hromadným pokynem zaměstnavatele, kterým specifikuje povinnosti zaměstnanců, obecně stanovené zákonem a ostatními právními předpisy, se zřetelem na zvláštní podmínky svého podniku. Vnitřní předpisy jsou považovány za lokální prameny pracovního práva. Ústavní soud v odůvodnění k tomuto ustanovení uvedl, že napadeným ustanovením je omezena autonomie vůle zaměstnavatele a realizace jeho práva disponovat vlastním majetkem tím, že vydávání pokynů organizujících nakládání s tímto majetkem je vázáno buď: na neexistenci odborové organizace (prvá věta citovaného ustanovení) nebo na to, že je toto právo na zaměstnavatele přeneseno kolektivní smlouvou (druhá věta citovaného ustanovení).

Nakonec dospěl k závěru, že omezení možnosti vydávat vnitřní předpisy, resp. vázat vydávání vnitřních předpisů na souhlas odborové organizace vyjádřený v kolektivní smlouvě, je v rozporu s ústavním pořádkem; jde o zásah do základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do autonomie vůle účastníka pracovněprávního vztahu (vlastníka).

Ustanovení § 321 odst. 2 až 4 a § 322 odst. 2 a 3 zákoníku práce -V § 322 zákoníku práce bylo dáno odborům právo vykonávat kontrolu nad dodržováním všech pracovněprávních předpisů u zaměstnavatele a v § 322 bylo zakotveno právo výkonu kontroly nad stavem BOZP. K tomu Ústavní soud uvedl, že ustanoveními § 321 a § 322 byla odborové organizaci svěřena činnost, která má všechny znaky výkonu veřejné správy a že k přenesení výkonu státní správy na odborové organizace - s výjimkou kontroly nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci - přitom není žádný rozumný důvod. Konkrétně že to tedy znamená, že přijaté široké kompetence odborů v kontrolní oblasti, týkající se veškerých pracovněprávních předpisů, se ocitají v nesouladu s principem rovnosti, jakož i se základními kritérii principu proporcionality, což v praxi může vést i k neadekvátnímu a zejména neodůvodněnému zásahu do základního práva vlastnit majetek, zaručeného předpisy ústavními a na základě této argumentace ustanovení § 321 odst. 2 až 4 zákoníku práce zrušil.

Pokud se týká ustanovení § 322 zákoníku práce o právu odborů na kontrolu nad stavem BOZP Ústavní soud uvedl, že zde je jiná situace a že kontrolu dodržování bezpečnostních předpisů a pravidel lze považovat za součást obhajoby hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců, což je hlavním úkolem odborových organizací. V oblasti BOZP, která se bezprostředně dotýká života a zdraví zaměstnanců, by měli mít zaměstnanci (a tedy i organizace vystupující jejich jménem) možnost upozornit zaměstnavatele na existující nedostatky, a to i na základě vlastních poznatků a způsobem co nejrychlejším. Ustanovení § 322 odst. 1 lze chápat i jako realizaci základního práva zaměstnanců na uspokojivé pracovní podmínky ve smyslu čl. 28 Listiny. Nicméně pokud se týká § 322 odst. 2 a 3 Ústavní soud konstatoval, že protože zákoník práce stanoví zaměstnavateli v oblasti BOZP řadu povinností (viz např. § 101 odst. 1 a 2, § 102 atd.), je zaměstnavatel (vedoucí zaměstnanci) povinen bezprostředně reagovat a odstranit závady v bezpečnosti práce, na které byl upozorněn nebo které zjistil, tak, aby k ohrožení života a zdraví nedocházelo. Z tohoto hlediska je pravomoc odborové organizace daná ustanovením § 322 odst. 2 (přikazovací a zakazovací oprávnění) neproporcionální a nadbytečná, protože povinnost odstranit zjištěné závady plyne zaměstnavateli přímo ze zákona. Tato pravomoc odborové organizace se tedy jeví jako porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Na ustanovení § 322 odst. 2 navazuje v § 322 odst. 3 povinnost odborové organizace oznámit opatření podle odstavce 2 příslušným orgánům státní kontroly; tato povinnost je se zřetelem k zrušení § 322 odst. 2 obsoletní. Ostatně zaměstnancům, případně odborovým orgánům, nic nebrání, aby i po zrušení tohoto předpisu upozornili orgány státního odborného dozoru nad bezpečností práce na problémy v bezpečnosti práce, pokud to budou považovat za potřebné. Na základě této argumentace Ústavní soud předmětná ustanovení zrušil.

Další změny zákoníku práce

Dne 1. července nabyly účinnosti dva zákony. Předně to byl zákon č. 121/2006 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, který doplnil do ustanovení § 5 odst. 5 zákoníku práce vedle asistentů soudců i asistenty státních zástupců. Druhým v pořadí byl zákon č. 126/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o přeměnách obchodních společností a družstev, který změnil ustanovení § 206 zákoníku práce, které obsahuje výčet funkcí při jejichž výkonu náleží zaměstnanci pracovní volno s náhradou mzdy nebo plat z titulu překážky v práci - jiného úkonu v obecném zájmu. V obou případech se jedná o drobné novely, které se škol netýkají.

Připravované změny zákoníku práce

V současné době je v legislativní procesu ještě jedna novela zákoníku práce. Jde o senátní návrh, který si klade za úkol upravit pracovní dobu u vymezeného okruhu zaměstnanců ve zdravotnictví. Do zákoníku práce se doplňuje nový § 93a, v kterém se zakotvuje další dohodnutá práce přesčas. Tato práce přesčas je koncipována jako nový právní institut, stojící vedle dosavadního institutu práce přesčas, upraveného v § 93 zákoníku práce. Návrh představuje implementaci článku 22 směrnice 2003/88/ES, tzv. opt-out, formou další dohodnuté práce přesčas ve zdravotnictví. Umožňuje se tak lékařům, zubním lékařům, farmaceutům a zdravotnickým pracovníkům nelékařského zdravotnického povolání dohodnout si písemně se zaměstnavatelem do průměrné výše 8 hodin, u zaměstnanců zdravotnické záchranné služby do průměrné výše 12 hodin týdně další výkon práce, a to na období 26, resp. kolektivní smlouvou až na 52 týdnů po sobě jdoucích. Okamžitě a bez udání důvodu lze tuto dohodu zrušit v průběhu 12 týdnů od jejího sjednání. Výpověď této dohody, oboustranně dvouměsíční, není-li dohodnuta jiná, musí být taktéž písemná a doručená druhému účastníku.

Tento návrh je již projednán v obou sněmovnách Parlamentu a je předán k podpisu panu prezidentovi. Zákon má nabýt účinnosti prvním dnem po jeho zveřejnění ve Sbírce zákonů, což bude pravděpodobně 1. září 2008. Ani tato novela zákoníku práce se však škol a školských zařízení týkat nebude. Závěr

Jak jsme si uvedli výše, dne 13. dubna 2008 nabyl účinnosti Nález Ústavního soudu, který řadu ustanovení zrušil nebo změnil. Uvedli jsme si však také, že Ústavní soud se vystříhal toho, suploval zákonodárce. Zdůraznil, že ve své rozhodovací činnosti je oprávněn posuzovat toliko ústavnost (popř. zákonnost) napadeného právního předpisu, a nikoliv jeho vhodnost nebo účelnost. Dále pak připomněl, že jeho úkolem jako soudního orgánu ochrany ústavnosti není poukazovat na různé nepřesnosti v zákoně či poučovat zákonodárce o úpravě vhodnější.

Nejzávažnější změnou v Nálezu Ústavního soudu bylo samozřejmě zrušení ustanovení § 4 zákoníku práce o vztahu zákoníku práce a občanského zákoníku na principu delegace. Vyhlášením Nálezu Ústavního soudu byl zrušen princip delegace a po zrušení § 4 zůstala v zákoníku práce řada ustanovení opírajících se o delegační princip. Z nich některá byla navržena ke zrušení a Ústavní soud se jimi také zabýval a o návrhu rozhodl, ale ohledně ustanovení, která navržena ke zrušení nebyla, zdůraznil, že se nepovažuje za kompetentní, aby je nad rámec návrhu identifikoval a rušil. A tím nastal v praxi problém. V současné době je nastaveno v pracovněprávních vztazích subsidiární uplatnění občanského zákoníku, ale není dořešena otázka výkladu celé řady ustanovení, a to jak v zákoníku práce, tak v občanském zákoníku. V zákoníku práce nejsou zrušena ustanovení, která některá ustanovení občanského zákoníku vztahují na pracovněprávní vztahy a která - když vycházíme z metody subsidiarity mezi citovanými zákony - v zákoníku práce již zdůrazněna být nemusí. Naopak tím, že Ústavní soud se přiklonil k metodě subsidiarity a že jeho Nález nabyl okamžitě účinnosti, vznikla řada otázek ohledně ustanovení občanského zákoníku, která v pracovněprávních vztazích jsou neaplikovatelná.

To však musí dořešit zákonodárce a zde vzniká velká časová prodleva. Ministerstvo práce a sociálních věcí od dubna, kdy byl zveřejněn Nález Ústavního soudu zatím návrh očekávané věcné novely zákoníku práce nepřipravilo. Podle informace státního tajemníka MPSV JUDr. Šimerky na zasedání Společnosti pro pracovní právo je v plánu předložení věcné novely zákoníku práce vládě až před koncem letošního roku. To pak znamená, že i když by byl legislativní proces seberychlejší, nenabude věcná novela zákoníku práce účinnosti dříve jak 1. července 2009, možná až 1. ledna 2010.

Proto musíme zákoník práce brát zatím v té podobě, v jaké v současné době je, nemůžeme v brzké době očekávat nějaké změny.