Nemusíme se shodovat, ale musíme si porozumět

Vlastně mě k tomu přivedli kamarádi. V roce 2005, kdy jsem skončil s podnikáním a prodal firmu, mě oslovil Josef Albrecht s Tomášem Netočným, kteří v tu dobu pro Českou televizi natáčeli pořady mimo jiné i s politickými vězni. Přišlo jim, že bychom mohli udělat něco společného o moderních dějinách. Protože se jim zdálo, že se to ve školách neučí.

Nejdříve jsme začali navštěvovat školy, do kterých jsme na besedy brali pamětníky. Třeba si vzpomínám na páteraHuvara, který byl v 50. letech vězněn v cele smrti. A mnoho dalších výjimečných příběhů. Postupně se povědomí o našich aktivitách začalo šířit a přidali se k nám skvělí učitelé historie z ostravských gymnázií (Petr Šimíček, Jiří Hruška, Jiří Sovadina), kteří do programu začali vnášet náležité vzdělávací prvky. A společně jsme vytvořili portál Moderní dějiny.

Ano, já umím věci kombinovat a také je dotahovat. Což považuji za svou roli v projektu. Jeho obsahovou část vždy tvořili kvalitní odborníci. A mě bavilo to vše spojovat do publikací, organizovat workshopy, chystat besedy ve školách nebo zahraniční exkurze. Bylo to takové šťastné propojení.

Velký. Byla doba, kdy 90 % učitelů používalo naše materiály. Na letních školách a workshopech jsme měli vždy plno. Bylo vidět, že je mezi učiteli mnoho takových, kteří se chtějí vzdělávat a zlepšovat svou výuku dějepisu. Učitelé dějepisu i občanské výchovy by měli být dostatečně vybaveni historickými znalostmi, jde tedy zejména o to, aby dokázali najít vhodnou podobu a formu, jak je srozumitelně a poutavě předat žákům. Osobně jsem zastáncem názoru, že zejména základní škola, ale z části i škola střední, by měla hlavně vzbudit zájem – tedy více popularizovat, než zahlcovat daty, což většinu dětí odradí.

My jsme jim to hlavně vůbec neříkali. Ukazovali jsme jim, jak k tématu přistupuje někdo jiný. Učitele to zajímalo a líbilo se jim to. Takže tam nikdy nebylo přítomno to, že jediná správná cesta je ta naše. Chtěli jsme jim ukázat, jak se to dá dělat jinak. A ponechat jim prostor, aby si na to udělali vlastní názor.

Mám to nastavené tak, že se vůbec nemusíme ve věcech shodovat, ale musíme si porozumět. A přitom můžeme mít úplně jiný názor na svět. Pro mne je cíl, že se pochopíme. Myslím, že právě ta dobrovolnost a to, že jsme učitele nikam netlačili, je bavily nejvíc.

Určitě ano, mnohem lépe než před 15 lety! Teď se to, zdá se mi dle toho, co sleduji zejména z vnějšku, začíná zase trochu zhoršovat, do výuky se dostává silně národní prvek a to je vždy špatně. Také ve veřejném prostoru více zaznívají hlasy historiků, kteří berou pohled na dějiny dvacátého století ideologicky. To situaci neprospívá. Výuka by měla být postavena tak, aby žák, na základě dostatečného množství relevantních faktů, přišel sám na to, co bylo a co nebylo špatně. Samozřejmě pod vedením učitele, protože určitý hodnotový rámec žák získat musí. Měl by si ale umět sám odpovědět na otázku: co a proč bylo špatně? Aby získanou historickou zkušenost byl schopen přenést do svého života. Dnes více sklouzáváme k hodnocení a balancujeme mezi heroizací a odsuzováním, málo přihlížíme ke kontextu dané doby.

Ano. Například říct, že v normalizaci většinová společnost v podstatě uzavřela společenskou smlouvu s vedením je strašně špatně. Přitom to tak bylo. Já jsem v té době žil.A 99 % lidí v té době jenom přežívala a je důležité pochopit proč. Na historii se často díváme optikou hrdina zbabělec. Ale drtivá většina lidí je někde mezi tím. A porozumět jejich příběhům a motivaci v historickém kontextu mi připadá pro pochopení velmi důležité. Protože nic není černobílé. Tehdy ani dnes. Navíc takto lépe vnímáme odvahu postavit se zlu nebo lhostejnost či zbabělost.

Když to zjednoduším, tak dnes prožíváme důsledky minulých rozhodnutí, příčiny dnešních dějů jsou tedy v nedávné minulosti. Poznání těchto souvislostí nám napomáhá k orientaci a pochopení dnešního světa, přináší zkušenost, tedy také schopnost rozpoznávat rizika. Bez znalosti moderních dějin nechápeme mezinárodní, globální, souvislosti ani problematiku pohraničních oblastí naší země. Poznání důsledků minulých rozhodnutí nám přináší zkušenost a napomáhá v dilematech dnešních. Tuto přímou aplikovatelnost historické zkušenosti z moderních dějin pro každodenní život každého z nás nám starší dějiny nenabízejí. Jejich důležitost nezpochybňuji, jedná se o priority.

To je docela těžká otázka. Asi bychom si měli předně ujasnit, co je cílem onoho přiblížení podoby minulého režimu. Je jím ukázat mladé generaci, co se dělo, jak to bylo zlé, tedy „pouze“ vykreslit ono zlo? Nebo má být cílem, aby byli více ostražití a schopní rozpoznat jakékoli projevy omezování svobody a rizika uzurpace moci dnes či v budoucnu? Pokud má být cílem to druhé, pak je, dle mého názoru, více potřeba ukazovat a zdůrazňovat paralely k dnešku, nejen připomínat historické děje samotné, které jsou pro mladou generaci, jež dnes žije ve svobodě, mnohdy příliš vzdálené a neuchopitelné. Někdy se to označuje jako „výuka o mrtvolách“. Zajímavé, ale co s tím. Důležité je pochopení mechanismu uchopení moci a omezování svobod vedoucí k nastolení totality. A schopnost přenést tuto poznanou zkušenost do dnešních dní, každodenního jednání, všední reality.

Výuka historie by měla přinášet zejména historickou zkušenost pro orientaci a rozhodování se v běžném životě, jak už bylo zmíněno výše. Tady se dějepis a „občanka“ prolíná. Pokud se učiteli podaří vzbudit zájem, pak mnohem snadněji bude žákovi rozkrývat tajemství historie. Vše je, pochopitelně, otázkou míry – co je základní znalost a co již je navíc. Předně by měl mít učitel na paměti, že historie je věda jako každá jiná: je živá a přináší nové poznatky, přepisuje se. Proto je třeba sledovat a přijmout, že mnohé, co se naučil před léty, nemusí dnes již platit. K tomu by měl také vést žáka.

Zdrojů k zajímavé a poutavé výuce je v dnešní době opravdu mnoho a každému vyhovuje jiná forma. Někomu více knihy, dokumenty a historické cykly v médiích, někomu zase podcasty a blogy. Nejsem učitel ani historik, netroufám si tedy učitelům cokoli doporučovat. A pokud ano, tak možná vybrat si několik renomovaných osobností, které umějí srozumitelné a poutavě sdělovat, mají důvěru a přehled, a sledovat je na sítích, v rozhovorech v médiích, jejich publikace atd. Ti mohou být výbornou inspirací, jak témata žákům předkládat, a zároveň navedou na své zdroje a tipy. Pro mne jsou skvělé například pořady Historie.cz a Přepište dějiny, kde může člověk najít mnoho zdrojů daných do souvislostí s konkrétním tématem. Dále časopisy – , zajímavý je , hlubší vhled pak nabízí . Pravidelně sleduji osobnosti, jako jsou například Pavel Kosatík, Michal Stehlík, Jiří Padevět a další, kteří mi nabízejí pestrou orientaci ve zdrojích a podávají témata velice poutavě a v souvislostech.

Obava o to, že si lidé čím dál tím méně naslouchají a méně si rozumějí. A obava z toho, že to nemůže vést nikam jinam než k velké konfrontaci. Takže mou motivací je vlastně strach. Spousta lidí nám říká, že PANT je jedno z posledních míst, kde se může debatovat. Kde je stále vyžadována pluralita názorů a kde se chceme s každým bavit.