Neshoda rodičů a přijímání ke vzdělávání

V prosincovém čísle časopisu Řízení školy byl otištěn článek Podpis přihlášky ke vzdělávání oběma rodiči, zabývající se problematikou neshody rodičů při přihlašování nezletilých ke vzdělávání (předškolnímu, základnímu i střednímu). V článku se vyskytlo několik mylných informací, které je třeba uvést na pravou míru.

Předně není obecným pravidlem, že v případě zápisu do jakékoli školy nebo při přestupu na jinou školu by měl mít ředitel školy k dispozici písemný souhlas obou rodičů. Je sice pravdou, že mnoho škol ve formulářích k přijetí nebo k přestupu na školu vyžaduje podpis obou rodičů, tento požadavek však jde nad rámec zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), který vždy hovoří o zákonném zástupci pouze v jednotném čísle (např. v § 49 - o přestupu... rozhoduje na základě žádosti zákonného zástupce žáka ředitel školy). Úprava školského zákona totiž vychází, stejně jako úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, z předpokladu pozitivního vztahu mezi rodiči při výkonu jejich rodičovské odpovědnosti. Tak ustanovení § 876 odst. 3 občanského zákoníku stanoví, že jedná-li jeden z rodičů v záležitosti dítěte sám vůči třetí osobě, která je v dobré víře, má se za to, že jedná se souhlasem druhého rodiče (obdobně § 32 odst. 2 občanského zákoníku).

Lze tedy učinit závěr, že k podání přihlášky (resp. žádosti o přestup) postačí podpis jednoho zákonného zástupce nezletilého. Ředitel školy nemusí aktivně zjišťovat postoj druhého rodiče, protože občanský zákoník stanoví domněnku jeho souhlasu. Toto ustanovení zjednodušuje jednání za dítě v případech, kdy může požadavek na podpis obou rodičů působit praktické problémy (např. když druhý rodič dlouhodobě pobývá v zahraničí).

Druhým mylným závěrem obsaženým ve zmiňovaném článku je tvrzení autorky, že pokud podá žádost pouze jeden z rodičů dítěte, je účastníkem předmětného řízení i druhý z rodičů, který má stejná procesní práva jako rodič-žadatel. Předně je třeba zdůraznit, že účastníkem správního řízení o přijetí ke vzdělávání (a správního řízení o přestupu) není ani jeden z rodičů. Právo na vzdělávání totiž náleží pouze žákům a studentům, nikoli jejich rodičům. Výkon tohoto veřejného subjektivního práva se sice může projevit i ve sféře práv a povinností rodičů (např. v podobě povinnosti platit školné), ale pouze zprostředkovaně. Znamená to, že rodiče nejenže nejsou účastníky řízení o přijetí svého dítěte ke vzdělávání, ale nejsou ani dotčenými osobami podle ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, což ve své judikatuře potvrdily i správní soudy.¹⁾ Působí sice na první pohled absurdně, že rodiče nejsou účastníky řízení o přijetí svého například 3letého potomka do mateřské školy, ale z hlediska práva (ve světle citovaného rozhodnutí) o tom již není sporu.

V řízení o přijetí (přestupu) nezletilého ke vzdělávání je potřeba rozlišovat veřejnoprávní a soukromoprávní rovinu. Zatímco v oblasti veřejnoprávní (tedy v oblasti výkonu práva dítěte na vzdělávání) rozhoduje výhradně ředitel školy, v oblasti soukromoprávní (tedy v oblasti výkonu rodičovské odpovědnosti) rozhoduje výhradně civilní soud. Důležité je, že ředitel nemůže rozhodovat soukromoprávní spor rodičů a stejně tak civilní soud nemůže rozhodovat o přijetí dítěte ke vzdělávání. Soud může pouze nahradit souhlas jednoho z rodičů s podáním přihlášky (žádosti o přestup), případně nařídit, aby jeden z rodičů strpěl docházku dítěte do konkrétní školy (do které již dítě bylo přijato ředitelem dané školy).

Z nastíněných dvou rovin pak plyne postup ředitelů škol v případech, kdy se před vydáním rozhodnutí dozví o neshodě rodičů. Dle mého názoru by ředitel mohl přijmout nezletilého ke vzdělávání i v případě, kdy se o neshodě rodičů dozví (tedy v případě, kdy neplatí domněnka souhlasu druhého rodiče podle občanského zákoníku). Ředitel totiž nerozhoduje o tom, kde nezletilý bude studovat, ale jen o tom, kde by studovat v budoucnu mohl. Tímto svým rozhodnutím nijak nezasahuje do práv plynoucích z výkonu rodičovské odpovědnosti, protože rodiče dítěte se mohou rozhodnout, že dítě do této školy nenastoupí (a nastoupí do jiné, do které bylo taktéž přijato). Ostatně k tomuto závěru došel i Nejvyšší správní soud v již citovaném rozhodnutí.

Daleko jistější (z hlediska rozhodování krajských úřadů v případném odvolání) se ale jeví postup spočívající v přerušení řízení usnesením podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu s tím, že ředitel vyzve rodiče podle § 57 odst. 1 písm. b), aby se obrátili na civilní soud. Soud následně vydá rozhodnutí nahrazující souhlas druhého rodiče s přihláškou.

Absolutně nejhorším možným postupem je přihlášku jednoho rodiče ignorovat, tedy nevydat rozhodnutí o přijetí (nebo nepřijetí), ani řízení nepřerušit. Důsledkem takového postupu by byla nečinnost ředitele, která může zapříčinit újmu dítěte. Nutno podotknout, že nečinnost je nesprávným úředním postupem a stát je za škodu jí vzniklou odpovědný (viz zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem).