Nesnažme se zastavit digitální revoluci sentimentem ke starým médiím a respektujme mediální kulturu rodičů

V posledních měsících byl kolem mediální výchovy spuštěn v samotných médiích velký povyk. Za touto zvýšenou pozorností ale nestojí náhoda či tajná síla, která chce vyvolat problém a pak na něm profitovat. Jde jen o důsledek mnoha předchozích kauz o šíření zjevných lží či manipulací. Dezinformaci či hoax již sdílel nejeden významný politik či zkušený novinář, proto se společnost oprávněně ptá, jak učitelé připravují na dnešní mediální chaos mladou generaci. I když si na mediální výchovu za rok v médiích pravděpodobně nikdo nevzpomene, je dobře, že se téma ve společnosti otevřelo a aspoň na chvíli se na upozaděné kompetence z mediální výchovy posvítilo.

Apel na zlepšení mediální gramotnosti však nepřichází náhle. V červnu 2015 předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) vydal tiskovou zprávu s názvem České republice ujíždí vlak, ve které upozorňuje na nízkou mediální gramotnost a vyzývá k systémovému řešení. Požadavek mediální výchovy se objevil i v prosinci 2016 v Auditu národní bezpečnosti¹⁾: "Mezi úkoly s dlouhodobým dopadem zazněl opakovaně i požadavek na doplnění témat v rámci vzdělávacích programů školského systému, ať už se jedná o výchovu k bezpečnosti, nebo posilování občanské nebo mediální gramotnosti (antropogenní hrozby, přírodní hrozby, hybridní hrozby, působení cizí moci)." Protože se čím dále více informací šíří digitálním prostředím, začíná se mediální gramotnost překrývat s digitální. Nedostatečná digitální a mediální gramotnost nás tak může ohrozit nejen na pracovním trhu budoucnosti, ale dokáže naši společnost i významně destabilizovat.

Podle loňského výzkumu agentury Median pro organizaci Člověk v tísni se polovina škol přiznala, že se mediální výchově nevěnuje. A není se čemu divit. Mediální oblast se rozvíjí tak rychle, že učitelům chybějí podklady a metodiky, jak aktuální kauzy v hodinách řešit. Pokud by se někdo nyní rozhodl, že vydá učebnici k mediální výchově, než s autorem domluví témata a zpracování do jednotlivých kapitol, nechá obsah ve výuce odpilotovat, vytiskne a rozdistribuuje, učebnice zestárne a každým rokem bude stárnout ještě rychleji. To může být vysvětlením, proč podle výzkumu agentury Median více než 70 % učitelů uvedlo, že si dělají přípravy sami na koleně. Více než 60 % učitelů mediální výchovy nikdy nebylo na žádném podpůrném školení a podle letošního výzkumu více než 80 % učitelů vnímá mediální výchovu jako citlivé téma pro rodinu.

Pravděpodobně každý učitel tak volí témata a způsoby výuky, ve kterých je silný. Důsledkem je, že výuka každého učitele mediální výchovy je jiná. Výuku je tak těžké porovnávat, ale dá se předpokládat, že nyní v učitelském terénu vzniká spousta unikátních lekcí a metodik. Na tom by se dalo pro budoucí rozvoj mediální výchovy stavět. Učitelé se mohou např. na FB připojit do skupiny Sdílíme zkušenosti z mediální výchovy, kde se mohou v online prostoru setkat s dalšími učiteli MV.

Nejtragičtější částí diskuse o mediální výchově jsou obavy veřejnosti, že učitelé či lektoři mediální výchovy vystupují z pozice pravdy a indoktrinují děti nepřátelskou ideologií. Ozývají se hlasy, že mediální výchova je novodobá cenzura, kdy učitelé vytvářejí seznamy povolených a zakázaných zpravodajských portálů. Sdílejí se svědectví o angažovaných neziskovkách šířících přes lektory mediální výchovy multikulturní, prounijní, protiruskou či genderovou propagandu.

Tyto obavy veřejnosti jsou ovšem oprávněné, má právo se ptát, jak je u učitelů či lektorů zajištěna názorová neutralita. Podezíravost je aktuální výzvou pro učitele mediální výchovy a je zároveň jejich testem, jak jakožto učitelé mediální výchovy dokážou prostřednictvím médií vysvětlit, že jsou nezávislými profesionály, kteří respektují dítě i s názory jeho rodiny.

V aktuální příloze věnované mediální výchově najdete několik praktických tipů do výuky či postupy, jak rozpoznat dezinformace. Proto vedle základních předpokladů, jako např. že učitel má vést analýzu mediálních témat s maximální učitelskou profesionalitou, je apolitický a neovlivňuje svými postoji své žáky, upozorňujeme na několik výzev.

Posílení mediální gramotnosti je krátkodobě akcentované téma, které aktuálně vyplouvá na povrch jako další požadavek, kterým společnost školy úkoluje, aniž by stát sdělil, čím školy a učitele podpoří a kde je možné v přeplněných RVP řezat. Nedávno jsme řešili, jak učit o migrační krizi, jak v hodinách pracovat s terorismem a islámem, teď je to mediální výchova. Takřka každý rok se řeší jiné téma, které poukazuje na to, že jako učitelé nemáme příliš mnoho času učit, co mladí lidé pro život skutečně potřebují.

Na posílení různých gramotností nepomohou miliardy, které by šly do tvorby užitečných metodik či skvělých NIDV a NÚV kurzů, když učitelé nebudou mít čas se podpoře digitální a mediální gramotnosti věnovat. Chybějící mediální či finanční gramotnost jsou jen každoroční špičkou ledovce viditelného problému, že školy v záplavě povinných výstupů a často i z nostalgie k tradičnímu vzdělávacímu obsahu nerespektují, co mladou generaci v životě čeká. Dokud nezměníme tradiční obsah i formu výuky, budeme jen každý rok hasit nějaký mediální požár, který bude zase onálepkován tajemným slovem "gramotnost".