Nová legislativa v praxi ředitele školy, 14. část. Novela školských zákonů

Neuplynul dosud ani celý rok účinnosti nových školských zákonů a odborná veřejnost již stojí před situací tak typickou pro legislativní rámec v České republice: obě základní školské normy, které byly s takovým úsilím připravovány a posléze aplikovány, doznaly prvních změn prostřednictvím novely.

Dlužno podotknout, že se jedná o důsledek poslanecké iniciativy, proto dále uvedené změny mohly poněkud uniknout bystrému oku pozorovatele legislativního dění. Byly totiž „schovány“ v rámci očekávané novely zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy. V dnešním pokračování seriálu o vlivu nové školské legislativy na řízení škol a školských zařízení se proto budeme věnovat právě těmto nejaktuálnějším změnám ve školských zákonech.

Ve sbírce zákonů nacházíme zmíněnou novelu (přesněji novely) v rámci zákona č. 383/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. V části čtvrté tohoto zákona pak dochází ke změně zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Část sedmá zase přináší změnu zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů. Přitom některé z přijatých změn jsou pouze legislativně technickými zásahy do textu předpisu a nemají valného vlivu na aplikační praxi. Proto jim nebudeme věnovat pozornost. Jiné z těchto změn však znamenají i obsahový posun právního předpisu a tehdy jistě zaslouží komentář. Podívejme se tedy na jednotlivé části obou uvedených zákonů, které doznaly změn v důsledku zmíněné novely a pokusme se zároveň posoudit, do jaké míry tyto změny ovlivní praxi řízení škol a školských zařízení.

Mezi obsahové změny lze řadit např. úpravu § 23, odst. 3, která spočívá v doplnění následující věty na konci odstavce:

„Zřizovatel školy, pokud jím není stát, kraj, obec nebo svazek obcí, není při povolení výjimky z nejnižšího počtu dětí, žáků a studentů v jednotlivých druzích škol, ve třídě, studijní skupině a oddělení vázán limitem 4 dětí, žáků a studentů z počtu stanoveného prováděcím právním předpisem.“

V důsledku novely realizované zákonem 383/2005 Sb. jsou tak vyjmuty neveřejné školy (tedy školy církevní a soukromé) z ustanovení, které omezuje zřizovatele při rozhodování o výjimkách z nejnižšího počtu dětí, žáků a studentů. V případě jiných, než veřejných škol tedy může rozhodnout zřizovatel o stanovení jakkoli sníženého počtu žáků ve srovnání s limitem stanoveným prováděcími předpisy (samozřejmě s podmínkou úhrady zvýšených výdajů na vzdělávací činnost školy). Uvedená výjimka se však vztahuje jen na případné snížení počtu žáků. V případě rozhodnutí o překročení nejvyššího počtu žáků ve třídě, studijní skupině a oddělení je zřizovatel soukromé i církevní školy nadále vázán limitem max. 4 žáků, o které může překročit nejvyšší počet stanovený prováděcím předpisem (stejně, jako je tomu u zřizovatelů škol veřejných).

V § 28, odst. 2, písm. a) došlo k doplnění jednoho údaje, který lze vést o dítěti, žákovi nebo studentovi ve školní matrice. Tímto údajem je místo narození. Došlo tak sice k určitému zmnožení údajů, které v rámci školní matriky škola nebo školské zařízení vede o svých žácích. I nadále však platí, že školní matrika má obsahovat základní údaje o dítěti, žákovi a studentovi jako součást informačního systému školy nebo školského zařízení, když zákon vyjmenovává přesně, které údaje se v rámci školní matriky o dítěti, žáku nebo studentovi shromažďují. Současně však formulace tohoto ustanovení dává škole nebo školskému zařízení volnost v rozhodnutí, zda využije celého rozsahu přípustných údajů nebo povede o svých žácích jen některé z uvedených. Škola či školské zařízení pak podle povahy své činnosti vede ty údaje z uvedených seznamů, které skutečně potřebuje.

V této souvislosti stojí za poznámku, že MŠMT využilo zmocnění ze školského zákona a vydalo v průběhu prázdnin vyhlášku č. 364/2005 Sb., o vedení dokumentace škol a školských zařízení včetně školních matrik.

Určitý souvislý celek činí celkem tři shodné zásahy do způsobu označení škol v rámci jejich zápisu do rejstříku škol. Změna spočívá v tom, že dosud se při zápisu do rejstříku škol uváděl druh a typ školy. Nyní bude možné uvádět jen druh školy (tedy již ne typ). Uvedení druhu a typu školského zařízení ovšem při zápisu do rejstříku školských zařízení zákon ponechal. Zcela konkrétně je uvedená změna realizována nejprve v § 125 odst. 3 písmeno d). V této části zákona ještě tento zásah nezpůsobuje žádné zvláštní těžkosti z hlediska řízení nebo správy, protože uvedený § 125 řeší okolnosti zřízení a vzniku školské právnické osoby, což je právní forma, která zatím v praxi uplatnění nenašla. Stejná změna je však uplatněna současně v § 144 odst. 1 písmeno a) a v § 147 odst. 1 písmeno a). Uvedené části zákona nastavují předepsané údaje v rejstříku škol a školských zařízeních a náležitosti žádosti o zápis školy nebo školského zařízení do rejstříku. A to již bezesporu řízení, resp. výkon správy u jednotlivých škol ovlivní. Co tedy uvedená změna vlastně znamená? Především dosti zásadní nesoulad mezi údaji uvedenými ve zřizovacích listinách jednotlivých škol, resp. právnických osob vykonávajících činnost škol a školských zařízení a mezi údaji uváděnými v rejstříku škol. Zřizovatel totiž může i nadále postupovat při stanovení názvu právnické osoby vykonávající činnost školy a školského zařízení podle § 8, odst. 8 školského zákona. Podle tohoto ustanovení musí název právnické osoby obsahovat druh nebo typ školy, popř. druh nebo typ školského zařízení. Zřizovatelé tak mohou od 1. 1. 2005 rozhodnout, zda zvolí označení druhem nebo typem školy. V případě volby označení druhem školy, musí název právnické osoby obsahovat každý ze zákonem vymezených druhů škol, jejichž činnost právnická osoba vykonává (např. mateřská a základní škola). Zvolí-li označení typem školy (podle jejího zaměření), je možné škole ponechat její tradiční název, pokud ovšem uvedený typ školy je uveden v některém z prováděcích předpisů (vyhlášek).

Naproti tomu při zápisu jednotlivých škol do rejstříku škol již nebude možné použít typové označení školy, ale pouze a jen druhové, což může (a také bude) znamenat rozdílné označení v situaci, kdy zřizovatel pro školu zvolí tradiční (tedy typové) označení (např. obchodní akademie), ale v rejstříku vedeného na MŠMT bude u téže školy figurovat pouze označení „střední škola“, popř. „střední odborná škola“. Smysl uvedených změn není dosud příliš zřejmý a zřejmě teprve praxe ukáže, zda tím byl sledován (a jaký) úmys.

Další část změn se týká způsobu financování škol a školských zařízení, a to té části finančních prostředků, které jsou školám a školským zařízením poskytovány ze státního rozpočtu. První ze změn spočívá v doplnění nového odstavce 9 v § 161, který zní:

„Právnická osoba vykonávající činnost školy nebo školského zařízení, kterou zřizuje obec nebo svazek obcí, zpracovává a předkládá obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností rozbor hospodaření s finančními prostředky státního rozpočtu poskytovanými podle odstavce 6 písm. b) podle osnovy a postupu stanoveného ministerstvem podle § 170 písm. d). Právnická osoba vykonávající činnost školy nebo školského zařízení, kterou zřizuje kraj, zpracovává a předkládá krajskému úřadu rozbor hospodaření s finančními prostředky státního rozpočtu poskytovanými podle odstavce 6 písm. a) podle osnovy a postupu stanoveného ministerstvem podle § 170 písm. d).“ To konkrétně znamená výslovné určení další (nové) povinnosti školy a školského zařízení předkládat v uvedených případech a uvedeným orgánům veřejné správy rozbory hospodaření s finančními prostředky státního rozpočtu. Smyslem je evidentně poskytnout uvedeným orgánům veřejné správy (tedy obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností a krajskému úřadu) podklady pro zpracování a vyhodnocení jejich vlastních rozborů hospodaření s prostředky státního rozpočtu, jež jim ukládá zákon. Až dosud totiž povinnost ředitele předkládat rozbor hospodaření zákon sice ukládal (viz § 165, odst. 1, písm. c), avšak nikoliv výslovně výše uvedeným orgánům veřejné správy, ale podle postupu stanoveného ministerstvem školství.

K drobné, ale významově zásadní změně došlo v § 170, písm. b). V jejím důsledku dochází po roce k návratu k pravidlu, že MŠMT vydává směrnici, kterou stanovuje závazné zásady, podle kterých provádějí krajské úřady rozpis finančních prostředků státního rozpočtu přidělovaných jak obecním, tak i krajským školám. Až dosud totiž uvedená směrnice platila jen pro rozpis školám zřizovaným obcemi.

Poslední změnou školského zákona je dosti podstatný zásah do § 185 odst. 9. V něm se slova „školní rok 2005/2006“ nahrazují slovy „školní rok 2008/2009“. Uvedená část zákona znamená přechodné ustanovení týkající se nástavbového studia ve středních školách, které nesplňují podmínku uvedenou v § 83, odst. 1, podle níž mohou organizovat nástavbové studium jen ty střední školy, které poskytují střední vzdělání s maturitní zkouškou v daném oboru vzdělání. Podle původního znění tohoto přechodného ustanovení směly takovéto školy nesplňující uvedenou podmínku přijímat žáky do nástavbového studia nejpozději pro školní rok 2005/2006. V důsledku uvedené změny se toto přechodné období prodlužuje až do školního roku 2008/2009 a do této doby tedy mohou nabízet nástavbové studium i nadále školy, které výše uvedenou podmínku nesplňují.

Zákon o pedagogických pracovnících byl novelizován ve dvou částech – v § 23, odst. 3 (týká se tedy režimu „nadúvazkových“ hodin) a v § 24, odst. 7 (tato část se týká volna určeného k samostudiu pedagogických pracovníků). Podívejme se podrobněji na obě změny:

Změna v § 23, odst. 3 spočívá v odstranění číslice 2 z textu tohoto odstavce. Připomeňme, že tento odstavec řeší omezení, v jehož rámci může ředitel školy realizovat přímou pedagogickou činnost vykonávanou pedagogickým pracovníkem nad jemu stanovený rozsah (tzv. „nadúvazkové“ hodiny). Podle původního textu ředitel školy nebo ředitel zařízení sociální péče mohl nařídit pedagogickému pracovníkovi konání přímé pedagogické činnosti nad jemu stanovený rozsah nejvýše v rozsahu 4 hodin týdně, další 2 hodiny s ním mohl dohodnout. Uvedená změna (tedy odstranění číslice 2) znamená, že nyní ředitel školy není omezen v počtu „nadúvazkových“ hodin, jejichž konání s pedagogickým pracovníkem dohodne. I nadále však platí, že ředitel nejprve musí využít limitu 4 nařízených hodin nad stanovený týdenní rozsah, jejichž vykonání nemůže pedagogický pracovník odmítnout. Přitom není důležité, jestli jde o hodiny stanovené trvale nebo ad hoc např. formou „suplování“. Teprve po vyčerpání tohoto limitu může být využito dohody mezi ředitelem školy a pedagogickým pracovníkem o vykonání dalších hodin přímé pedagogické činnosti nad stanovený rozsah v daném týdnu. Forma této dohody není stanovena, může být tedy jak ústní, tak písemná.

Vzhledem k mediálně prezentované diskusi o návrzích na změny v této části zákona je na místě poznamenat, že žádná jiná změna v režimu „nadúvazkových“ hodin přijata nebyla. I nadále tedy platí všechna ostatní pravidla pro realizaci přímé pedagogické činnosti nad stanovený rozsah, a to včetně výše příplatku za tuto činnost, který je stále ve výši dvojnásobku průměrného hodinového výdělku za každou nadúvazkovou hodinu.

Pro vysvětlení změny provedené v § 24, odst. 7 bude dobré nejprve připomenout, jak řešil oblast volna k samostudiu předchozí právní stav. Podle něj pedagogickým pracovníkům přísluší volno v rozsahu 12 pracovních dnů ve školním roce. Ředitel školy určoval čerpání volna na dobu, kdy tomu nebrání vážné provozní důvody. Podle této dikce tedy bylo možné hovořit o určitém nároku pedagogického pracovníka, jehož uplatnění měl ovšem v rukou ředitel školy. Novela však nastavila poněkud jinou situaci. Nyní platí: „pedagogickým pracovníkům přísluší volno v rozsahu 12 pracovních dnů ve školním roce, nebrání-li tomu vážné provozní důvody; dobu čerpání volna určuje ředitel školy.“ Tato zdánlivě formální úprava má především ten význam, že relativizuje nárok pedagogického pracovníka na uvedené volno k samostudiu. Jestliže tedy vážné provozní důvody ve škole nebo školském zařízení nedovolí realizaci tohoto volna, nárok na něj nevznikne (resp. může např. vzhledem k provozním podmínkám vzniknout možnost realizovat jen část z uvedených 12-ti dnů volna). Tato změna evidentně vychází vstříc těm školám a školským zařízením, které nemohou přerušit provoz např. v době tzv. vedlejších prázdnin. Je tak akcentován nikým nevyslovený, ale přesto zřejmý motiv řešit prostřednictvím volna určeného k samostudiu právě takové situace, kdy škola přeruší provoz např. z důvodu tzv. vedlejších prázdnin.

Další změna v režimu poskytování volna k samostudiu spočívá v novém ustanovení, podle kterého při sjednání nebo povolení kratší než stanovené týdenní pracovní doby se úměrně tomu sníží rozsah volna určeného k samostudiu. Jednoduše řečeno – jakou měrou je zkrácen tzv. pracovní úvazek, tak je zkrácen i počet dnů volna k samostudiu. Takže např. při sjednání kratší týdenní pracovní doby ve výši 0,75 se sníží počet dnů volna z 12-ti na 9. Zákonodárce však bohužel nedotáhl tuto změnu do konce a nijak nestanoví řešení situace, kdy poměrným krácením počtu dnů volna vznikne desetinné číslo. Takže např. při sjednané kratší týdenní pracovní době v rozsahu 0,91 (což odpovídá potřebě 20-ti hodin přímé pedagogické činnosti z 22-ti hodinového úvazku učitele základní školy) by odpovídající rozsah volna k samostudiu činil 0,91 x 12 = 10,92. Zdravý rozum velí toto desetinné vyjádření zaokrouhlit nahoru (tedy na jedenáct dnů volna), ale k takovému postupu chybí zmocnění v právním předpise. Odborná veřejnost tedy bude při hledání řešení muset čekat buď na další novelu nebo alespoň na sjednocující výklad provedený ministerstvem školství.

Poslední změna v této části zákona představuje doplnění věty, podle které nevyčerpané volno či jeho poměrná část bez dalších nároků zaniká. Tuto okolnost bylo možné celkem bez potíží dovodit i z předchozí dikce zákona, nyní však je řečena jednoznačně, aby nevznikaly žádné pochybnosti. Pokud tedy nedojde k poskytnutí volna k samostudiu nebo některé jeho části během školního roku, pak bez dalších nároků toto volno zaniká (nic se tedy nepřevádí do příštího školního roku a samozřejmě nedochází k žádnému proplácení náhrad). Nový školní rok pak z pohledu volna k samostudiu zahajuje znovu od nuly.

Účinnost všech uvedených změn (tedy jak novely školského zákona, tak i novely zákona o pedagogických pracovnících) je stanovena v zákoně č. 383/2005 Sb. poněkud komplikovaně: tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení. Z této zvláštní formulace lze podle výkladu ministerstva školství dovodit, že dnem účinnosti uvedených novel je 1. prosinec 2005.