Nová legislativa v praxi ředitele školy, 7. část. Školské zákony

Nové nástroje ke zvýšení prostupnosti vzdělávacího systému

V rámci organizace středního vzdělávání zavádí zákon hned několik nástrojů, které mají zvýšit prostupnost vzdělávacího systému a otevřít systém počátečního vzdělávání principu celoživotního učení:

-uznání dříve dosaženého vzdělání (viz § 70), které je dále využitelné například při přijímání do vyšších ročníků,

-nástavbové studium,

-zkrácené studium pro získání středního vzdělání s výučním listem a zkrácené studium pro získání středního vzdělání s maturitní zkouškou,

-další vzdělávání na střední a vyšší odborné škole.

Výchozí částí zákona pro řešení situace, kdy uchazeč o studium na střední škole již v minulosti buď částečně nebo úplně absolvoval nějaké jiné studium v rámci středního či vyššího odborného vzdělávání, je ustanovení § 70 školského zákona. Uchazeč usilující o uznání částečného nebo uceleného vzdělání tak obvykle usiluje o přijetí do vyššího ročníku školy. V souladu s tímto záměrem přicházejí v úvahu v zásadě dva druhy případů, a to uznání uceleného dosaženého vzdělání žáka a uznání částečného vzdělání žáka.

Za ucelené dosažené vzdělání se považuje především úspěšně ukončené vzdělání ve střední, vyšší odborné nebo vysoké škole (v České republice nebo v zahraničí), jednotlivá zkouška podle § 113, a to i přesto že jednotlivá zkouška nezakládá nárok na získání stupně vzdělání apod. V tomto případě má žák nárok na uznání tohoto vzdělání v rámci svého studia v dané střední škole, což znamená, že ředitel školy je povinen na základě posouzení a porovnání vzdělávacích programů absolvovaného oboru a oboru, který žák chce ve střední škole studovat nebo studuje, zohlednit vzdělání, kterého žák dosáhl v předchozím studiu.

Za částečné vzdělání je pak možno považovat například absolvování pouze některých ročníků jiné střední, vyšší odborné či vysoké školy (v České republice či v zahraničí), či jiné neformální vzdělávání (např. v odborných kurzech, jazykové škole apod.). V tomto případě nesmí od získání tohoto vzdělání uplynout více než deset let. Tato lhůta byla zvolena s ohledem na předpokládaný technologický pokrok a pravděpodobnost uchování nabytých vědomostí, dovedností a jiných studijních výsledků využitelných pro další studium. Pokud lhůta 10 let od získání takového vzdělání již uplynula, dává zákon možnost toto vzdělání uznat na základě prokázání znalostí při zkoušce stanovené ředitelem školy.

Zákon ponechává na odborném posouzení ředitelem školy, zda toto částečné vzdělávání vůbec lze v rámci studia uznat a v jakém rozsahu (na základě posouzení jeho obsahu a rozsahu).

Uchazeč o střední vzdělávání má v prvé řadě k dispozici obvyklé způsoby získání jednotlivých stupňů středního vzdělání, jež jsou založeny na absolvování příslušného vzdělávacího programu střední školy, a to některou z obvyklých forem - tedy formou denního, večerního, dálkového, distančního nebo kombinovaného studia. Kromě toho však dává zákon ještě další možnosti, které mají rovněž zvýšit prostupnost vzdělávacího systému:

-nástavbové studium,

-zkrácené studium pro získání středního vzdělání s výučním listem,

-zkrácené studium pro získání středního vzdělání s maturitní zkouškou.

Nástavbové studium v daném oboru vzdělání může uskutečňovat pouze ta střední škola, která daný obor vzdělání poskytuje standardně jako obor vedoucí k dosažení středního vzdělání s maturitní zkouškou. To znamená, že ta střední škola, která nemá v rámci schválených oborů vzdělání zapsaných ve školském rejstříku konkrétní maturitní obor, již nebude moci v daném oboru nástavbové studium poskytovat (zejména se jedná o střední odborná učiliště).

Návaznost mezi obory s výučním listem a obory poskytovanými formou nástavbového studia stanoví nařízení vlády č. 689/2004 Sb., o soustavě oborů. Tím je vlastně konkrétně vymezena příbuznost oborů (tedy absolvovaného oboru s výučním listem a nabízeného oboru nástavbového studia), kterou vyžaduje zákon.

Střední školy, které tuto podmínku nesplňují, mohou do nástavbového studia naposledy přijmout uchazeče pro školní rok 2005/2006 (viz ustanovení § 185, odst. 9).

Nástavbové studium poskytuje rovnocenné střední vzdělání s maturitní zkouškou. Od jiných maturitních oborů se však liší tím, že k němu lze přijmout jen absolventa příbuzného oboru poskytujícího vzdělání s výučním listem.

Délka vzdělávání v nástavbovém studiu zůstává stejná jako v předchozí právní úpravě, tedy dva roky. Vzhledem k tomu, že při přijímání do nástavbového studia jde o přijímání ke střednímu vzdělávání, je umožněno řediteli školy rozhodnout o konání přijímací zkoušky do uvedených oborů vzdělání, a to návazně na příslušné obory vzdělání, v nichž žáci dosáhli středního vzdělání s výučním listem.

Střední vzdělání s výučním listem lze získat také formou zkráceného studia. Jde o zcela nový prvek v českém vzdělávacím systému a jeho smyslem je, aby absolventi studijních oborů (jak z řad uchazečů o zaměstnání, tak např. z řad podnikatelů apod.) mohli získat střední vzdělání s výučním listem, byť dříve dosáhli vyšší úrovně vzdělání. Nutnou podmínkou pro přijetí uchazeče o zkrácené studium je předchozí dosažení středního vzdělání s maturitní zkouškou. Podmínky a průběh přijímacího řízení k tomuto zkrácenému studiu jsou stejné, jako u přijímacího řízení k nezkrácenému studiu.

Délku zkráceného studia stanovuje zákon na jeden až jeden a půl roku, a to výlučně v denní formě. Předpokládá se, že bude absolvován v plném rozsahu odborný výcvik a předměty rozhodující pro odborné zaměření absolventa, které budou stanoveny v rámcovém vzdělávacím programu. Do doby vydání rámcových vzdělávacích programů, které stanoví konkrétní parametry vzdělávání s ohledem na náročnost oboru vzdělání, budou moci školy postupovat podle ustanovení § 185 odst. 1, jež umožňuje měnit stávající učební dokumenty za účelem dosažení shody s tímto zákonem.

Také v tomto případě lze využít ustanovení § 70 o uznávání předchozího vzdělání.

Pro účely poskytování zkráceného studia není zákonem vyžadován jeho samostatný zápis ve školském rejstříku. Školy budou moci tento typ studia poskytovat, pokud budou mít ve školském rejstříku zapsán daný obor vzdělání ve standardní délce. Uvedené platí i pokud jde o nejvyšší povolený počet žáků v daném oboru vzdělání (s tím, že bude záležet na řediteli školy, jakým způsobem povolenou kapacitu rozdělí mezi uskutečňování tohoto oboru ve standardní podobě a v podobě zkráceného studia).

Dalším novým prvkem ve středním vzdělávání je zkrácené studium pro získání středního vzdělání s maturitní zkouškou, který znamená specifickou formu pomaturitního studia. Podmínkou pro přijetí uchazeče je předchozí dosažení středního vzdělání s maturitní zkouškou. Takto se umožní např. absolventům gymnázií získat druhou, odbornou maturitní zkoušku v jiném oboru vzdělání. Ustanovení má umožnit absolventům středního vzdělávání lépe reagovat na požadavky trhu práce. Podmínky a průběh přijímacího řízení k tomuto zkrácenému studiu jsou stejné, jako u přijímacího řízení k nezkrácenému studiu. Délka vzdělávání je stanovena na jeden až dva roky, a to v denní formě, podle náročnosti oboru vzdělání. Do doby vydání příslušného rámcového vzdělávacího programu, který určí konkrétní parametry vzdělávání, budou moci školy postupovat podle ustanovení § 185 odst. 1, které umožňuje měnit stávající učební dokumenty za účelem dosažení shody s tímto zákonem. Protože jde o střední vzdělávání, podléhá i toto studium pravidlům stanoveným pro střední vzdělávání školským zákonem.

Školský zákon nově obsahuje částečnou úpravu dalšího vzdělávání, které mohou poskytovat střední a vyšší odborné školy (§ 113 a § 114). Tím zákon uplatňuje opatření směřující k podpoře celoživotního učení.

Další vzdělávání je definováno tak, že toto navazuje na počáteční přípravu ve školách. Zákon však rozhodně nezachycuje všechny možnosti dalšího vzdělávání. To může rovněž probíhat podle jiných předpisů (např. vyhláška č. 519/2004 Sb., o rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání a zájemců o zaměstnání a o rekvalifikaci zaměstnanců) nebo je v kompetenci jiných resortních ministerstev

- například pokud jde o vzdělávání soudců, lékařů či architektů.

Tato část zákona uvádí jen takové formy dalšího vzdělávání, které mají přímý vztah ke školám a školským zařízením zřizovaným podle tohoto zákona.

Umožňuje se, aby každý, kdo dosáhl alespoň základního vzdělání, mohl konat jednotlivou zkoušku závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky nebo absolutoria. Tento institut je velmi důležitý z hlediska požadavků trhu práce. Lze tedy předpokládat, že motivem konat jednotlivou zkoušku může být zejména:

-snaha uchazeče prokázat vůči zaměstnavateli či budoucímu zaměstnavateli znalosti a dovednosti v rozsahu zkoušky (např. absolvent gymnázia, který vykoná jednotlivou zkoušku z účetnictví v rozsahu oboru vzdělání Obchodní akademie, může získat výhodu při hledání zaměstnání),

-snaha uchazeče o studium na vysoké či vyšší odborné škole, který maturoval podle stávajícího modelu maturit, tj. bez společné části maturitní zkoušky, prokázat svoje znalosti a dovednosti formou reálně srovnatelnou s maturanty, kteří budou absolvovat maturitní zkoušku podle tohoto zákona.

Úspěšným vykonáním jednotlivé zkoušky se nezíská stupeň vzdělání (stupeň vzdělání se totiž váže na absolvování vzdělávacího programu v plném rozsahu) ani způsobilost k výkonu povolání např. v případě zdravotnických povolání. Dokladem o vykonání jednotlivé zkoušky je i z tohoto důvodu osvědčení. Získat stupeň vzdělání bez předchozího vzdělávání ve střední nebo vyšší odborné škole lze získat pouze po úspěšném vykonání zkoušek ze všech předmětů nebo jiných ucelených částí učiva stanovených rámcovým i školním vzdělávacím programem za všechny ročníky studia a poté úspěšným vykonáním zkoušky, jíž se studium obvykle ukončuje.

Aby nedocházelo k problémům při konání jednotlivých zkoušek závěrečných a maturitních zkoušek z předmětů, jejichž součástí je prokázání praktických dovedností, zákon stanoví, že podmínkou konání těchto jednotlivých zkoušek je absolvování praktického vyučování v rozsahu stanoveném rámcovým vzdělávacím programem. Absolvování praktického vyučování může ředitel školy zčásti nebo zcela prominout, pokud uchazeč prokáže odpovídající praxi v činnosti, která je předmětem praktického vyučování.

Odborné kursy, kursy jednotlivých předmětů a pomaturitní specializační kursy, jež jsou označeny jako další forma dalšího vzdělávání poskytovaného středními a vyššími odbornými školami, se neuskutečňují podle vzdělávacích programů uvedených v § 3 zákona, neposkytují stupeň vzdělání a lze je poskytovat za úplatu ve školách všech zřizovatelů. Mají však mít významné postavení z hlediska celoživotního vzdělávání a budou sloužit především k doplnění a rozšíření znalostí získaných v předchozím studiu, čímž prohlubují kvalifikaci jejich účastníků.

Školy mohou nabízet uvedené kursy v rámci doplňkové činnosti příspěvkových organizací a školských právnických osob (§ 27 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a § 135 školského zákona).

Účastníci těchto kurzů nemají postavení žáků a studentů příslušných škol, což je významné z hlediska financování ze státního rozpočtu a z hlediska postavení účastníků pro účely sociální.

V případě nevyužité kapacity mohou zařízení školního stravování v souladu s ustanovením § 119 zákona nabízet stravování i jiným osobám (např. zaměstnancům škol a školským zařízením, důchodcům apod.), a to za úplatu. V této souvislosti je vhodné upozornit na skutečnost, že úplatu za poskytování stravování předpokládá zákon i v případě stravování (a pochopitelně také ubytování) dětí, žáků a studentů - viz ustanovení § 122, odst. 3. Takže formulace o úplatě za stravování (ať již u žáků nebo např. u zaměstnanců) je třeba chápat především jako zákonnou oporu pro to, aby vůbec mohlo školské stravovací zařízení vybírat nějaké poplatky za poskytovanou službu a vést je jako svůj řádný příjem.

Stravování zaměstnanců škol a školských zařízení je s účinností od 1. ledna 2005 na rozdíl od předchozí právní úpravy (tou byla vyhláška č. 48/1993 Sb., o školním stravování, ve znění pozdějších předpisů) postaveno na jiném právním základě. Vzhledem k nové právní úpravě není stravování zaměstnanců škol školním stravováním, ale je považováno za závodní stravování podle jiných, než školských předpisů. Pokud má být stravování zaměstnancům škol poskytováno právnickou osobou vykonávající činnost zařízení školního stravování (tj. školní jídelny, školní jídelny - výdejny, školní jídelny - vývařovny), je účelné, aby v předmětu činnosti ve zřizovacím aktu právnické osoby vykonávající činnost zařízení školního stravování (např. v zakládací listině, zřizovatelské, zakládací nebo společenské smlouvě) byla tato činnost výslovně uvedena:

a)u příspěvkové organizace jako jeden z předmětů hlavní činnosti,

b)u společnosti s ručením omezeným jako jeden z předmětů činnosti,

c)u obecně prospěšné společnosti jako druh poskytovaných obecně prospěšných služeb.

Pokud bude mít příspěvková organizace tuto činnost uvedenu jako činnost hlavní, není třeba živnostenské oprávnění. S odvoláním na § 2 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů, by živnostenské oprávnění bylo třeba v případě, že by šlo o činnost za účelem dosažení zisku, např. kdyby příspěvková organizace poskytovala stravování v doplňkové činnosti jiným osobám (např. na základě smlouvy).

Na druhou stranu je ovšem na místě doplnit, že ani situace, kdy příspěvková organizace nemá poskytování závodního stravování uvedeno ve zřizovací listině jako součást své hlavní činnosti neznamená, že zanikají práva a povinnosti, jež v oblasti závodního stravování vyplývají zaměstnancům i zaměstnavatelům podle obecně platných právních předpisů. Pokud jde tedy o stravování zaměstnanců škol zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, při posuzování možností stravování zaměstnanců těchto škol je nutné i po vydání nového školského zákona zohlednit ustanovení dalších platných právních předpisů:

a)u státních příspěvkových organizací ustanovení vyhlášky č. 430/2001 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích,

b)u příspěvkových organizací zřízených krajem, obcí nebo svazkem obcí je to v prvé řadě ustanovení § 33b zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 557/2004 Sb. Podle tohoto ustanovení příspěvková organizace zabezpečuje zaměstnancům závodní stravování, a to za podmínek stanovených prováděcím předpisem. Tímto předpisem je vyhláška Ministerstva financí č. 84/2005 Sb., o závodním stravování. Tato vyhláška nabyla účinnosti až v průběhu února 2005, ale do této doby měl postupovat zaměstnavatel podle předchozího prováděcího předpisu, a sice nařízení vlády č. 137/1989 Sb., o závodním stravování, a to na základě čl. VI odst. 3 zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb. Oba zmíněné prováděcí předpisy (předchozí i současně platný) jsou zvláštním právním předpisem ve smyslu § 7 vyhlášky č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb, v platném znění.

Podle výše uvedeného prováděcího předpisu o závodním stravování jsou náklady na závodní stravování tvořeny náklady na suroviny spotřebované na přípravu podávaných hlavních jídel závodního stravování, náklady na suroviny spotřebované na přípravu podávaných doplňkových jídel a náklady na provoz (věcné, osobní a další režijní náklady).

Prováděcí předpis o závodním stravování dále stanoví, že zaměstnanci (strávníci) příspěvkových organizací vykonávajících činnost škol a školských zařízení zřízených krajem, obcí nebo svazkem obcí hradí pouze náklady na suroviny spotřebované na přípravu hlavních jídel a doplňkových jídel, a to v plné výši. Tato úhrada může být ještě dále snížena příspěvkem z fondu kulturních a sociálních potřeb stanoveným kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem. Ostatní náklady na provoz budou hrazeny příspěvkovou organizací (tj. zaměstnavatelem), stejně jako u jiných příspěvkových organizací, v plné výši, a to na vrub nákladů hlavní činnosti. Na tyto výdaje, v souladu se zněním vyhlášky o závodním stravování a se zněním ustanovení § 33b zákona č. 250/2000 Sb., lze pohlížet jako na výdaje vyplývající z pracovně právních vztahů podle ustanovení § 160 odst. 1 písm. c) a d) školského zákona.

-není žádný důvod ke změně kalkulace ceny oběda poskytovaného zaměstnancům veřejných škol a školských zařízení ve srovnání s předchozí právní úpravou;

-výdaje spojené s financováním věcné a osobní režie lze hradit z prostředků státního rozpočtu, protože se jedná o výdaje vyplývající z pracovně právních vztahů. Uvedené prostředky by měly být přiděleny školám a školským zařízením v rámci rozpisu prostředků státního rozpočtu krajským úřadem.

Školský zákon rozlišuje úplatu za vzdělávání a úplatu za školské služby.

V souladu s ustanoveními článku 33 Listiny základních práv a svobod zákon vymezuje, za jaké vzdělávání a školské služby a v jakých školách a školských zařízeních lze požadovat úplatu.

Ve vyšších odborných školách lze poskytovat vzdělávání za úplatu vždy (tedy i v těch, které jsou zřizovány orgány veřejné správy), v základních a středních pouze tehdy, jde-li o školy které nezřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí (soukromé a církevní). Vzdělávání v ostatních, tzv. veřejných základních a středních školách se poskytuje bezúplatně, což odpovídá pojetí práva na bezplatné vzdělávání v základních a středních školách zakotvené v čl. 33 Listiny.

Zákon obecně stanoví, že za vzdělávání, které neposkytuje stupeň vzdělání, lze požadovat úplatu. Jde o vzdělávání v mateřských školách, základních uměleckých školách a jazykových školách s právem státní jazykové zkoušky. Výjimkou je vzdělávání v posledním ročníku mateřské školy zřizované státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí a v přípravné třídě základní školy. V souvislosti s novým právem přednostního přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání v posledním roce před zahájením povinné školní docházky (viz § 34) stanovuje právě tato část zákona bezplatnost tohoto vzdělávání v posledním ročníku mateřské školy, ale pouze u mateřských škol zřizovaných státem a územními samosprávnými celky (kraje, obce a svazky obcí). Je ale třeba vzít v úvahu, že zatímco tato bezplatnost předškolního vzdělávání v posledním ročníku mateřské školy je uplatnitelná od doby nabytí účinnosti zákona (tedy od 1. ledna 2005), právo na přednostní umístění dítěte do mateřské školy v posledním roce před zahájením povinné školní docházky nabude účinnosti až od školního roku 2005/2006.

Zásadně novým prvkem v oblasti stanovení výše úplaty za vzdělávání a školské služby je okolnost, že v případě veřejných škol a školských zařízení (tedy těch, které zřizuje stát nebo územní samosprávné celky) stanovuje výši této úplaty ředitel školy nebo školského zařízení, a to v souladu s prováděcím právním předpisem (vyhláškou), který stanoví nejvyšší možnou výši této úplaty. Až do konce roku 2004 platil tento stav jen pro některé školy a některá školská zařízení (např. ZUŠ, DDM). Naopak u mateřských škol, školních družin a školních klubů stanovoval výši této úplaty (nazývala se částečná úhrada neinvestičních výdajů) a pravidla pro její platbu zřizovatel (zpravidla obec), a to obecně závaznou vyhláškou. Takto získané platby pak byly ovšem příjmem obce. Podle uvedeného ustanovení školského zákona jsou však tyto vyhlášky již od 1. ledna 2005 právně neúčinné a nelze podle nich tyto platby na rodičích požadovat. Kompetenci stanovit výši úplaty i v případě mateřských škol, školních družin a školních klubů má nyní jednoznačně ředitel školy. Finanční prostředky získané platbou této úplaty jsou pak příjmem školy nebo školského zařízení (viz § 133).

Podmínky, splatnost úplaty, možnost snížení úplaty a nejvyšší možnou úplatu stanovuje MŠMT jednotně vyhláškou č. 14/2005 Sb. pro veřejné mateřské školy, vyhláškou č. 71/2005 Sb. pro veřejné základní umělecké školy a vyhláškou č. 74/2005 Sb. pro veřejné školní družiny, školní kluby a střediska volného času. V případě škol a školských zařízení ostatních zřizovatelů stanoví výši úplaty právnická osoba, která činnost školy nebo školského zařízení vykonává (soukromé školy zřízené v právní formě obchodních společností apod. nemají osobu zřizovatele ve smyslu tohoto zákona). U vyšších odborných škol stanovuje horní hranici pro výši úplaty vyhláška č. 10/2005 Sb. V této souvislosti je správním rozhodnutím pouze rozhodnutí ředitele o snížení nebo prominutí úplaty, ne tedy samotné rozhodnutí o stanovení základní výše úplaty. Správní řízení u výše uvedeného rozhodování se pochopitelně týká jen rozhodování ředitele veřejné školy nebo školského zařízení.

Školský zákon zavádí nový způsob evidence škol a školských zařízení. Místo dřívějšího pojmu "síť škol, předškolních a školských zařízení" je zaveden nový pojem "školský rejstřík", který je chápán jako veřejný seznam (stejně je tomu např. u obchodního rejstříku). Nejde však jen o změnu názvu. Zatímco v bývalé síti škol, předškolních a školských zařízení byla evidence postavena na registraci "ředitelství" (pod danou právnickou osobou byly evidovány všechny její součásti), školský rejstřík je strukturován jinak. Školský rejstřík se člení na dvě části:

-rejstřík škol a školských zařízení,

-rejstřík školských právnických osob.

Rejstřík škol povede evidenci každé jednotlivé školy. Zde je na místě připomenout, že školský zákon v § 7 definuje nově jednotlivé druhy škol. Dále je zaveden rejstřík školských zařízení, který povede evidenci jednotlivých školských zařízení. Rejstřík školských právnických osob pak povede evidenci těch právnických osob, pro něž zřizovatel zvolil právní formu školské právnické osoby.

Jako výraz kontinuity stanovuje § 186 odst. 1 automatický zápis školy nebo školského zařízení, které byly dosud zařazeny v síti škol do školského rejstříku. Školy nebo školská zařízení, které byly dosud zařazeny v síti škol, tak nemusí vyvíjet zvláštní iniciativu za účelem zápisu do rejstříku škol, popř. rejstříku školských zařízení. Zákon pouze stanovuje povinnost školy dát do souladu jednotlivé údaje o škole v rejstříku. Termín pro dokončení celého procesu "překlopení" ze sítě do rejstříku je 31. března 2006. Pokud by po tomto datu nebyl zápis školy nebo školského zařízení v rejstříku v pořádku, provede správce rejstříku výmaz takové školy nebo školského zařízení.

Odpovědnost státu za funkčnost a kompatibilitu vzdělávací soustavy České republiky je vyjádřena tím, že je to MŠMT, které z převážné části povede rejstřík škol (kromě škol mateřských) a dále pak některých vyjmenovaných školských zařízení.

Vedle toho vede rejstřík mateřských škol a rejstřík většiny školských zařízení krajský úřad. Mateřské školy a školská zařízení vedené v rámci krajského rejstříku mají vesměs působnost, která je místní a nepřesahuje hranice regionu. Tím je vyjádřen předpoklad, že z krajské úrovně lze lépe posoudit potřebnost a účelnost těchto druhů škol a školských zařízení. I v tomto případě se však jedná o výkon státní správy přenesené na úroveň kraje (krajský úřad), neboť předmětem rozhodování jsou nejen školy a školská zařízení zřizovaná krajem, ale i školy a školská zařízení jiných zřizovatelů (obcí, církví apod.).

Okamžikem zápisu školy a školského zařízení do rejstříku škol a školských zařízení vznikají právnické osobě, která vykonává činnost školy nebo školského zařízení, základní práva stanovená školským zákonem, a to:

-právo poskytovat vzdělávání a školské služby podle tohoto zákona,

-právo vydávat státem garantované doklady o poskytnutém vzdělání,

-nárok na finanční prostředky ze státního rozpočtu nebo z rozpočtu územního samosprávného celku, a to za podmínek stanovených tímto zákonem a pouze v rozsahu zápisu do rejstříku.

Zápis do rejstříku je vlastně aktem uznání ze strany orgánu veřejné správy, že daná škola nebo školské zařízení splňuje všechny zákonem stanovené podmínky poskytovat vzdělávání a školské služby podle školského zákona.

Právní úprava financování škol a školských zařízení ze státního rozpočtu vychází z předchozí právní úpravy a dochází pouze k dílčím změnám, které nijak výrazně nemění dosud užívaná pravidla. Na rozdíl od předchozího řešení již sice zákon neužívá pojmu "přímé výdaje na vzdělávání" pro označení výdajů financovaných ze státního rozpočtu, ale obsahově definuje tyto státem financované výdaje naprosto identicky. Platí tedy i nadále, že u veřejných škol a školských zařízení zapsaných v rejstříku budou z prostředků státního rozpočtu financovány mzdové výdaje a ostatní náklady vyplývající z pracovněprávních vztahů, výdaje spojené s výukou dětí, žáků a studentů zdravotně postižených, výdaje na učební pomůcky, školní potřeby a na učebnice, pokud jsou poskytovány bezplatně, výdaje na další vzdělávání pedagogických pracovníků a konečně výdaje na činnosti, které přímo souvisejí s rozvojem škol a kvalitou vzdělávání.

Pokud jde o ostatní výdaje (zejména investiční výdaje a výdaje na provoz, ale také výše uvedené výdaje nad rozsah prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu), i nadále platí, že tyto výdaje financuje školám a školským zařízením zřizovatel ze svého rozpočtu. Krajským a obecním školám a školským zařízením tedy provozní a investiční výdaje kryje zřizovatel (tedy kraj, popř. obec) příspěvkem ze svého rozpočtu. Z uvedeného pravidla stanoví zákon výjimku (stejně, jako tomu bylo u předchozí právní úpravy), a to pro školy a školská zařízení zřizovaná církvemi a náboženskými společnostmi. U těchto škol jsou i nadále financovány ze státního rozpočtu veškeré výdaje (tedy i provozní), s výjimkou výdajů na pořízení a zhodnocení dlouhodobého majetku. Financování výdajů soukromých škol z prostředků státního rozpočtu upravuje zákon č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, v platném znění.

Zákon v této části zvýrazňuje princip normativního přidělování prostředků poskytovaných ze státního rozpočtu. Finanční prostředky se tedy poskytují podle skutečného počtu dětí, žáků nebo studentů, nejvýše však do povolené kapacity zapsané ve školském rejstříku.

Důležitá je také ta část zákona, která stanoví působnost orgánů veřejné správy vykonávající státní správu při realizaci toku prostředků ze státního rozpočtu k právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a školských zařízení, které zřizují obce, svazky obcí nebo kraje (upravuje § 161). Podle zákona jsou finanční prostředky ze státního rozpočtu určené pro krajské a obecní školy poskytovány formou dotace do rozpočtu kraje, a to na zvláštní účet. Tím je zdůrazněna účelová vázanost těchto prostředků, jež nelze použít na jiné výdaje, než stanoví školský zákon. Novinkou je, že tyto finanční prostředky přiděluje krajský úřad školám s vědomím zastupitelstva kraje (na rozdíl od předchozího právního stavu, kdy zákon č. 129/2000 Sb. vyžadoval i v těchto případech schválení zastupitelstvem kraje).

Základní principy financování škol a školských zařízení zřizovaných územními samosprávnými celky jsou postaveny na pojmech republikové a krajské normativy. Pojem republikové normativy přitom zahrnuje dříve používaný pojem agregované normativy. Republikové normativy jsou stanoveny jako podíl celkových objemů neinvestičních výdajů vyčleněných ze státního rozpočtu pro stanovené skupiny věkových kategoriích k celkovému počtu dětí, žáků a studentů příslušných věkových kategorií.

Krajské normativy stanoví krajský úřad jako výši výdajů vyjmenovaných v § 160 odst. 1 písm. c) a d) připadajících na jednotku výkonu. Jednotkou výkonu se rozumí jedno dítě, žák, student, ubytovaný, stravovaný, lůžko, třída, studijní skupina nebo oddělení. Součástí krajských normativů jsou příplatky na speciální vzdělávací potřeby dětí, žáků a studentů. Při stanovení krajských normativů vychází krajský úřad z dlouhodobého záměru vzdělávání a rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v kraji, z rámcových vzdělávacích programů, rozsahu přímé pedagogické činnosti a z naplněnosti tříd, skupin nebo oddělení. Nově je krajský úřad při stanovení krajských normativů vázán ustanovením vyhlášky č. 65/2005 Sb., kterou MŠMT stanoví členění krajských normativů, ukazatele rozhodné pro jejich stanovení, jednotky výkonu pro jednotlivé krajské normativy, vztah mezi ukazateli a jednotkami výkonu, ukazatele pro výpočet minimální úrovně krajských normativů a zásady pro jejich zvýšení a jejich zveřejnění. Zásadní novinkou v této souvislosti je stanovení minimální výše těchto krajských normativů pro jednotlivé obory vzdělání, kterou musí krajský úřad při stanovení krajských normativů dodržet. Je však třeba zdůraznit, že tyto minimální ukazatele stanovené vyhláškou nejsou v žádném případě ukazatelem určujícím skutečnou výši krajského normativu pro ten který obor vzdělání. V naprosté většině případů bude skutečná výše krajského normativu vyšší, podle skutečných podmínek a potřeb v kraji. Příloha vyhlášky č. 65/2005 Sb., která stanovuje výši těchto minimálních krajských normativů, má odloženou účinnost až od 1. ledna 2006.

Další, tentokrát zásadní změna spočívá v tom, že prostředky státního rozpočtu rozepisované všem školám a školským zařízením (tedy i těm, které jsou zřizované obcí nebo svazkem obcí) poskytuje krajský úřad těmto školám a školským zařízením přímo. Předchozí právní úprava totiž u veřejných škol respektovala princip odvozený z rozpočtových pravidel územních samosprávných celků (zákon č. 250/2000 Sb.), tedy že prostředky ze státního rozpočtu musely být poskytnuty příspěvkové organizaci jen prostřednictvím rozpočtu zřizovatele. V případě škol a školských zařízení zřizovaných obcí tak představoval rozpočet obce další převodní článek v toku finančních prostředků státního rozpočtu do těchto škol. Nový školský zákon již tento mezičlánek ve finančních tocích vynechává.

Role obecních úřadů obcí s rozšířenou působností zůstává stejná, jako za předchozí právní úpravy: Tyto úřady zpracovávají návrhy rozpisů rozpočtů finančních prostředků státního rozpočtu jednotlivým školám a školským zařízením ve své působnosti, a to podle zásad stanovených MŠMT a předává je krajskému úřadu. Poté, co stanoví krajský úřad rozpis těchto prostředků jednotlivým školám a školským zařízením, nemají již obecní úřady obcí s rozšířenou působností žádné kompetence k dalšímu přerozdělení těchto prostředků. Jejich role tedy začíná a končí v období příprav (návrhů) rozpočtů jednotlivých škol.

Školský zákon nově určuje vztah mezi výkonem funkce ředitele školy a školského zařízení a mezi výkonem funkce ředitele školské právnické osoby, příspěvkové organizace a vedoucího organizační složky státu. Zákon tak jednoznačně stanoví, že ředitel vykonává současně dvojí funkci - ředitele právnické osoby a současně ředitele všech škol a školských zařízení, jež tato právnická osoba zahrnuje. To má svůj význam především ve vztahu ke stále častějšímu slučování škol a školských zařízení

Ke jmenování ředitele veřejné školy již zřizovatel nepotřebuje souhlas žádného jiného orgánu veřejné správy. Totéž platí i pro proces odvolání. Pro jmenování do funkce ředitele se vyžaduje splnění předpokladů stanovených zákonem č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a splnění podmínek konkursního řízení.

Zřizovatel veřejných škol a školských zařízení plní funkci orgánu nadřízeného zaměstnavateli v oblasti pracovněprávních vztahů. To znamená, že v souladu s ustanovením § 26 zákoníku práce je zřizovatel povinen sledovat jak zaměstnavatel (tedy právnická osoba, která vykonává činnost školy a školského zařízení) plní své povinnosti při vytváření pracovněprávních vztahů, zjišťovat příčiny porušování pracovněprávních předpisů, vyvozovat z něho důsledky a soustavně vytvářet podmínky pro jejich dodržování. Z uvedeného v žádném případě nevyplývá, že je zřizovatel vůči řediteli v postavení zaměstnavatele. I nadále je zaměstnavatelem ředitele právnická osoba, jíž je sám ředitelem. Toto ustanovení pouze zdůrazňuje kontrolní funkci zřizovatele mj. právě v oblasti rozvíjení pracovněprávních vztahů.

Zákon posiluje postavení ředitele veřejné školy tím, že výslovně specifikuje důvody, za kterých může být ředitel veřejné školy nebo školského zařízení ze své funkce odvolán. Předchozí právní úprava umožňovala odvolání ředitele z jakéhokoliv důvodu nebo i bez důvodu. Toto již tento školský zákon nepřipouští. Základním motivem pro tuto právní konstrukci je skutečnost, že ředitel veřejné školy a školského zařízení vykonává ve výslovně vymezených záležitostech státní správu, kterou na něj deleguje zákonem stát, avšak odvolání ředitele je nyní plně v kompetenci územní samosprávy. Důvody pro odvolání ředitele jsou vymezeny tak, aby jej umožňovaly odvolat, pokud nebude plnit povinnosti z dané funkce vyplývající (např. Česká školní inspekce v rámci inspekční činnosti zjistí závažné nedostatky v činnosti ředitelem řízené školy a školského zařízení). Naplnění těchto podmínek v konkrétním případě bude možné posoudit nezávislým soudem.

V ustanoveních § 164 - 165 definuje školský zákon výslovně zákonné povinnosti a zároveň kompetence ředitele školy, a to bez rozdílu zřizovatele. Důležité je ustanovení, podle kterého má ředitel školy nebo školského zařízení kompetenci rozhodnout ve všech záležitostech, které se týkají vzdělávání a školských služeb podle tohoto zákona, pokud nejsou výslovně svěřeny jinému orgánu (např. zřizovateli), přestože tyto kompetence nemusí být v zákoně výslovně specifikovány. Výrazně tak bylo posíleno postavení (a zároveň i odpovědnost) ředitele školy a školského zařízení, především v oblasti pedagogické a odborné.

Ustanovení § 165 zvlášť vyjmenovávají kompetence ředitelů veřejných škol a školských zařízení. Toto odlišení vyplývá jednak ze skutečnosti, že ředitelé veřejných škol a školských zařízení mají postavení statutárního orgánu dané právnické osoby, jednak z toho, že skutečnosti uvedené v tomto ustanovení jsou správními rozhodnutími, na která se vztahuje správní řád.

Změnou oproti předchozímu právnímu stavu je, že zákon zde výslovně vymezuje ta rozhodování ředitele veřejné školy nebo školského zařízení v oblasti státní správy, která mají charakter rozhodování o individuálních právech a povinnostech účastníků vzdělávání. Zároveň je výslovně stanoveno, že ředitel veřejné školy nebo školského zařízení vystupuje jako osoba pověřená výkonem státní správy pouze v rámci tohoto rozhodování. Tím by již neměly vznikat problémy s určením povahy rozhodnutí ředitelů škol.

Podle ustanovení § 183 odst. 3 je odvolacím orgánem proti zde uvedeným správním rozhodnutím ředitele veřejné školy a školského zařízení krajský úřad. Rozhodnutí ředitele veřejné školy a školského zařízení podléhají také soudnímu přezkumu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

Postavení ředitelů soukromých a církevních škol se v daném ohledu odlišují od škol veřejných tím, že právní vztahy mezi soukromou či církevní školou a školským zařízením a jejími žáky a studenty jsou postaveny na smluvním principu. Případné spory mezi soukromou či církevní školou a jejími žáky a studenty řeší pouze soud v občanskoprávním řízení.

Školský zákon zavádí školskou radu jako povinný orgán zřizovatele u základních, středních a vyšších odborných škol všech zřizovatelů, jehož účelem je umožnit účast zřizovatele, zletilých žáků, zákonných zástupců a pedagogických pracovníků školy na chodu školy. Přechodné ustanovení zákona stanovuje zřizovatelům lhůtu pro ustavení školské rady podle tohoto zákona nejpozději do 31. prosince 2005. Školská rada se nezřizuje u škol zřízených ministerstvem obrany, vnitra a spravedlnosti.

Pokud právnická osoba vykonává činnost více škol, lze z důvodu zjednodušení zřídit pouze jednu školskou radu. S ohledem na výrazná specifika vyššího odborného vzdělávání však vyšší odborná škola musí mít vždy samostatnou školskou radu.

Zákon nestanoví minimální a maximální počty členů školské rady. Stanovení počtu členů školské rady a pravidel pro jejich volbu se ponechává na zřizovateli. Při volbě (a v případě zřizovatele určení) zástupců v jednotlivých třetinách školské rady mohou být zvoleni (určeni) členy školské rady i osoby, které nepocházejí ze skupiny, která je volila (určila). Např. pedagogové si mohou zvolit svého zástupce, který vůbec není zaměstnancem školy.

Ředitel školy není členem školské rady a jejího zasedání se účastní pouze na vyzvání předsedy školské rady.

Kompetence školské rady jsou obdobné kompetencím bývalé rady školy podle předchozí právní úpravy, tedy projednávat a vyjadřovat se k zásadním dokumentům týkajících se činnosti školy. Důležitá je pravomoc schvalovat školní řád a způsob hodnocení žáků, schvalovat výroční zprávu o činnosti školy, dále pak kompetence vyjadřovat se k návrhům školních vzdělávacích programů a k jejich následnému uskutečňování, podílet se na zpracování koncepčních záměrů rozvoje školy apod.

Školský zákon stanovuje postup v případě, kdy školská rada neschválí některý z dokumentů nebo v případě nečinnosti školské rady. V těchto situacích rozhodne o dalším postupu zřizovatel školy.

Tímto uzavíráme seriál, kterým jsme probírali některé významné pasáže nového školského zákona. Přestože v souhrnu tvoří takto probrané kapitoly docela rozsáhlý text, ani zdaleka nemohou obsáhnout všechna ustanovení této nové právní normy. Proto se budeme v dalších číslech našeho časopisu k některým záležitostem vyplývajícím z nového školského zákona vracet.

V dalším pokračování seriálu se budeme věnovat rozboru zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů.