Čtyři roky od vydání No Future vychází volné pokračování knihy, která poukázala na to, že vezeme děti do virtuální reality na parním stroji. V rozhovoru s autorem Bobem Kartousem mluvíme o nových podmínkách, které formují vzdělávání a společnost, i o nutnosti neztratit v záplavě špatných zpráv naději.
Od No Future k Future ON!
Markéta
Beková
EduRevue
Proč jste se rozhodl navázat na knihu No Future?
Počítal jsem už při vydání první knihy, že na ni někdy v budoucnu navážu. Bezprostředně po jejím vydání přišla pandemie covidu, během které se celá společnost včetně vzdělávacího systému dostala do experimentální situace. Během ní se ukázalo, že pro mnoho lidí je život v digitální dimenzi něco jako vynucené zlo. Projevilo se to tím, že míra schopnosti adaptace vzdělávacího systému na nově vzniklou situaci byla velmi asymetrická a že velká část škol, učitelů, ale ani rodičů nedokáže (nebo nemůže) jednoduše využít digitální prostředky, k tomu, k čemu významně slouží, tedy k překonání fyzických bariér. Vedle toho se ale také ukázalo, jak destruktivní vliv může mít omezení sociálního kontaktu na digitální rozměr, nakolik jsme duševně upoutáni k potřebě fyzického kontaktu. Před dvěma lety se jeden z největších hegemonů digitálního světa společnost Meta rozhodl k cestě do metaversu, tedy do mixu rozšířené a plně virtuální reality. Nedávno překvapil nejen společnost, ale i odborníky progres v oblasti strojového učení, který reprezentuje ChatGPT. Díky rozvoji strojového učení dochází k vývoji průkopnických projektů, jako je třeba digitální dvojče pro vzdělávání, které jsem v
No Future
předpovídal. Zároveň se ale dostáváme stále více pod tlak informačního přehlcení, chaosu, v němž se významná část společnosti nedokáže orientovat. Dochází k rozšiřování blbé nálady na bázi přesycení špatnými zprávami i kvůli omezené toleranci k nejistotě, o které mluví psychiatr Jiří Horáček v našem rozhovoru, jenž je součástí nové knihy. Dochází k posilování jakési společenské chandry, sdíleného postoj