Odměna a trest ve škole

Pojem odměna nebo trest bývá často ve školství slučován s pojmem výchovné opatření, přestože se rozhodně nejedná o totéž. Odměna je jakýkoliv projev ocenění žáka s cílem posílit žádoucí vzorec chování. Trest má účinek opačný, tedy odrazuje od nežádoucího vzorce chování. Výchovné opatření je soubor odměn a trestů, jejichž použití definuje zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“), případně prováděcí předpisy k němu a tyto normy rovněž vytvářejí základní rámec používání výchovných opatření ve škole. Znamená to tedy, že škola může používat vlastní systém trestů a odměn a v jeho používání ji omezuje pouze zákon a prováděcí předpisy.

Jak bude takové tresty a odměny nazývat, je zcela její věc. Veškerá taková opatření by měla, zejména v oblasti trestů, předcházet formálním výchovným opatřením, která definuje zákon nebo vyhlášky. Časté nářky ze strany školské veřejnosti na téma otupělé, necitlivé dítě nic si nedělající z třídní důtky a jeho ještě horší rodiče neustanou se zavedením tělesných trestů, bičováním a vylučováním dětí ze škol. Řešení je právě v dobře vybudovaném vlastním vnitřním systému odměn a trestů, které jsou na míru ušité jednotlivým žákům. Co platí na Petra, na Anežku fungovat nemusí.

Formální trest nebo formální odměna, tedy výchovné opatření, by mělo být až jakýmsi shrnutím, varováním, institucionální fackou nebo institucionální veřejnou pochvalou. Jestliže napomenutí třídního učitele nebo důtka třídní učitelky následuje po libovolném přestupku školního řádu, aniž by jim předcházelo něco smysluplného a na konkrétního žáka nebo žákyni zaměřeného, pak je jen logické, že je to dětem jedno. Ze zápisu v žákovské knížce totiž samo o sobě nic nevyplývá. Zápis nebolí, nenutí děti přemýšlet o jejich chování, jednání, nést citelně jeho důsledky, konfrontovat se s tím, co bylo nebezpečné nebo hloupé. Možná přiměje rodiče k tomu, aby zvolili nějaké domácí výchovné opatření, možná také ne. Jestliže ne, neznamená to, že rodič je nespolupracující a lhostejný, jenom má na věc jiný názor. A právě proto, že u formálního výchovného opatření tolik záleží na tom, jestli mu bude rodič přikládat stejnou váhu jako učitel nebo učitelka, tedy je jeho efekt příliš závislý na něčem, co škola nemůže ovlivnit, je užitečné zacházet s ním opatrně. Přinejmenším stejně opatrně, jako s formální odměnou, tedy formální pochvalou definovanou stejným ustanovením zákona. Vodítkem by Vám měla být rovnováha. Kolik udělíte formálních výchovných opatření ve formě kázeňských opatření, tolik byste měli udělit formálních odměn. Jestliže vidíte, že mezi nimi je ve Vaší škole významný nepoměr, bude to jen těžko tím, že Vás navštěvují jenom samí lotři.

Škola používá jako formu odměny víkendový pobyt na horách, účast na společné expedici k potoku, možnost vybrat si libovolnou roli v některém z projektů. Jako trest používá zákaz návštěvy počítačové učebny v době mimo vyučování, místo možnosti zvolit si nějaký úkol je potrestanému úkol přidělen, o přestávce nedělá, co by rád, ale to, co se mu přikáže a podobně. V obou případech se může jednat o efektivní užití odměny i trestu, přestože se nejedná o výchovné opatření definované zákonem nebo prováděcím předpisem. Není to třeba nikam zapisovat a co se ve škole stalo, to se ve škole dořeší. Bez zásahu a přispění kohokoliv zvenku.

Právní úprava:

§ 31 školského zákona
(1) Výchovnými opatřeními jsou pochvaly nebo jiná ocenění a kázeňská opatření. Kázeňským opatřením je podmíněné vyloučení žáka nebo studenta ze školy nebo školského zařízení, vyloučení a další kázeňská opatření, která nemají právní důsledky pro žáka nebo studenta. Pochvaly, jiná ocenění a další kázeňská opatření může udělit či uložit ředitel školy nebo školského zařízení nebo třídní učitel. Ministerstvo stanoví prováděcím právním předpisem druhy dalších kázeňských opatření a podmínky pro udělování a ukládání těchto dalších kázeňských opatření a pochval nebo jiných ocenění.
(2) Ředitel školy nebo školského zařízení může v případě závažného zaviněného porušení povinností stanovených tímto zákonem nebo školním nebo vnitřním řádem rozhodnout o podmíněném vyloučení nebo o vyloučení žáka nebo studenta ze školy nebo školského zařízení. Žáka lze podmíněně vyloučit nebo vyloučit ze školy pouze v případě, že splnil povinnou školní docházku.
(3) Zvláště hrubé slovní a úmyslné fyzické útoky žáka nebo studenta vůči pracovníkům školy nebo školského zařízení se vždy považují za závažné zaviněné porušení povinností stanovených tímto zákonem.

Školský zákon, jak vidno, rozděluje výchovná opatření na pochvaly a jiná ocenění a na kázeňská opatření. Kázeňská opatření jsou podmínečné vyloučení žáka, žákyně, studentky nebo studenta ze školy a vyloučení ze školy. O pochvalách a odměnách se zákon příliš nerozepisuje, a to proto, že jejich udělení je příjemné a příjemci i jeho případnému zákonnému zástupci vyhovuje. Navíc nemá žádný dopad do práv žáka, žákyně, studenta nebo studentky. Oproti tomu podmínky, za jakých je možné výše uvedené účastníky vzdělávání ze školy vyloučit nebo podmíněně vyloučit, zákon rozvádí pečlivě. Určuje rovněž přesný postup, jak má vyloučení probíhat, a to ve správním řízení. Další kázeňská opatření a podmínky jejich udělování jsou uvedená v jednotlivých prováděcích právních předpisech.

KÁZEŇSKÁ OPATŘENÍ

Tato opatření mají sankční charakter a škola je uděluje žákům, žákyním, studentům nebo studentkám, kteří porušili školský zákon. Zejména pak v souvislosti s neplněním povinností, které jim, jako příjemcům školské služby, stejný zákon uložil. Musí se jednat o porušení buď přímo povinností zákonem stanovených (zejména § 22), anebo o porušení školního řádu, a to porušení úmyslné. V každém případě musí jít o jednání, které proběhlo při poskytování školské služby, anebo při činnostech, které s tímto poskytováním přímo souvisely. Škola v žádném případě nemůže nijak formálně trestat nebo jakkoliv negativně zohledňovat jednání a chování žáků, žákyň, studentů a studentek, které nebylo v její moci ovlivnit. A to ani takové, které bylo namířeno proti spolužákům nebo proti učitelům a učitelkám! Ustanovení o tom, že zvláště hrubé slovní a úmyslné fyzické útoky vůči pracovníkům školy jsou vždy důvodem pro vyloučení žáka ze školy, z toho nelze vyjmout. Učitel a učitelka nejsou veřejnými činiteli a pro účely uvedeného kázeňského opatření je nutné, aby byli napadeni při poskytování školské služby nebo při činnosti s poskytováním přímo související. Například o přestávce na chodbě.

Petra při vyučování řekla učitelce několik hrubých slov. Karel potkal učitele odpoledne v parku a po slovním konfliktu mu dal facku. Zatímco Petra porušila školní řád a její jednání by mohlo být důvodem pro vyloučení ze školy, Karel se jistě choval nevhodně, ale škola na to nebude žádným kázeňským opatřením reagovat. Učitel se bude bránit občansko-právní cestou. Má pouze takové možnosti pro zásah jako kdokoliv jiný v této zemi.

Milena vytvořila na některé z webových stránek sociální sítě profil učitele zeměpisu a žáci do něj psali vulgarismy a urážky. Milan se tohoto jednání dopustil na školním počítači při práci v počítačovém kroužku, Luboš při hodině výpočetní techniky, Milena ale vše psala večer doma. Zatímco Milan i Luboš mohou být postiženi kázeňským opatřením, Milena nikoliv. Platí to, co v předchozím případě.

Stále ještě se objevuje řada případů, kdy škola na základě vlastního uvážení, anebo podnětu jiné fyzické nebo právnické osoby udělí kázeňské opatření jako reakci na chování nebo jednání žáka, žákyně, studenta nebo studentky, které se nestalo v době, na kterou škola mohla mít reálný vliv. Argumentem často bývá, že když provinilce nepotrestá škola, pak to neudělá nikdo. To je velmi svérázný a naprosto nesprávný přístup, který není v souladu se zákonem.

Škola není žádnou institucí pověřenou hodnotit chování svých žáků, žákyň, studentů a studentek kdykoliv a kdekoliv. Jestliže se někdo dopouští protiprávního jednání, má to škola oznámit orgánům činným v trestním řízení, případně orgánu sociálně-právní ochrany dítěte. V případě, že žák, žákyně, student nebo studentka budou potrestáni kázeňským opatřením za něco, co se nestalo v době poskytování školské služby, anebo při činnosti s tímto poskytováním přímo související a jejich zákonní zástupci se proti tomu odvolají (nebo zletilci sami), případně vznesou stížnost na ČŠI, bude vždy rozhodnuto v jejich prospěch! Je naprosto nadbytečné pak hořekovat, že to má špatný vliv na jejich výchovu, protože si teď myslí, že mohou všechno. Špatný vliv má především to, že škola porušila zákon a je zcela jedno, že v dobré víře.

Totéž platí v případech, kdy se žáci napadají vzájemně. Zejména v případě dlouhodobé šikany je někdy velmi obtížné zjistit, co přesně se dělo ve škole a co už nikoliv, ale v zásadě je to u trestů stejné jako bylo uvedeno v předchozím textu. Co se ve škole stalo formálně hodnotí škola, co se stalo mimo její „jurisdikci“ hodnotí formálně někdo jiný. Rodina, obec, stát, ... To neznamená, že se k tomu ve škole nelze vrátit, bavit se o tom, ale nelze použít žádné kázeňské opatření. Nečinnost nebo bezzubost některých článků v řetězci, který má vliv na život dětí a koriguje jejich chování mimo jiné i vhodně zvolenými tresty a odměnami, je smutná, ale je to výzva k interdisciplinární spolupráci a řešení situace dítěte v rámci ní, společně a komplexně. Nikoliv výzva k rozšiřování kompetencí školy, navíc nad rámec zákona.

Obě tato kázeňská opatření jsou nejzávažnějšími opatřeními, která školský zákon zná. Důsledkem jejich užití může být odnětí základního práva, práva na poskytování vzdělávacích služeb. Za jakých podmínek a jakým způsobem je možné tato opatření užít, stanoví ustanovení § 31 odst. 2 – 4školského zákona. O udělení těchto opatření musí rozhodnout ředitel nebo ředitelka školy a tuto zodpovědnost nelze přenést na nikoho jiného, neboť obě opatření mají závažné právní důsledky. V případě vyloučení je důsledek zřejmý, v případě podmínečného vyloučení jde o stanovení zkušební lhůty, ve které pro žáka platí zvláštní režim. Jakmile ho nebude dodržovat, důsledkem může být vyloučení ze školy, a to i v případě, že porušení podmínek nebude závažné, viz dále. Tato zkušební lhůta nesmí být delší než jeden kalendářní rok.

Obecně lze shrnout zákonné podmínky udělení těchto opatření takto:

1) Zákon musí porušit žák, žákyně, student nebo studentka osobně. Nemůže jít o porušení povinnosti, kterou zákon uložil někomu jinému. Opatření nelze použít například tehdy, jestliže zákonný zástupce nezletilce včas nedokládá důvody nepřítomnosti (vznikla neomluvená absence většího rozsahu, nicméně žák, žákyně, student, studentka do školy fyzicky dochází a je zjevné, že nemá v úmyslu vzdělávání zanechat a nelze tedy použít ustanovení § 68 školského zákona). Dalším případem může být, že nejsou plněny některé závazky dohodnuté ve smlouvě mezi zákonným zástupcem nezletilce a ředitelem či ředitelkou školy. Například není placeno školné.

2) Musí být porušen školní řád nebo zákon, a to způsobem, kdy bylo dopředu zřejmé, že takové jednání může mít tento důsledek a je třeba, aby se jednalo o porušení závažné. Například napadení učitele, učitelky jak vyplývá ze zákona nebo napadení spolužáka, jak může vyplývat ze školního řádu a podobně. Ve školním řádu není nutné uvádět přímo všechny situace, které mohou k udělení tohoto opatření vést, ale příklady takového jednání by tam být uvedeny měly. Například hrubé napadení jiného žáka, žákyně, distribuce návykových látek ve škole.

3) Sankce, aby byla k něčemu užitečná, má následovat co nejrychleji po protiprávním jednání. Zákon proto upravuje i některé procesní podmínky, především určuje objektivní i subjektivní lhůty, ve kterých musí být o uděleném opatření rozhodnuto. Objektivní lhůta je jeden rok, subjektivní 2 měsíce. Opatření se proto vztahuje na čin, který se stal nejpozději před rokem a ředitel nebo ředitelka se o něm dozvěděli nejpozději před 2 měsíci.

Příklad: Alena byla hlavní iniciátorkou šikany vůči Petrovi. Šikana probíhala dlouhodobě, ale ve škole o ní nikdo nevěděl. V listopadu 2009 se ředitel školy dozvěděl, že k takovému jednání docházelo a jeho nejzávažnější část probíhala v březnu 2009. Objektivní lhůta je splněna (čin není starší 1 roku) a ředitel má nyní 2 měsíce na to, aby zjistil, co se skutečně stalo, byl schopen to dokázat a vydal v té věci rozhodnutí podle správního řádu. (Ve skutečnosti na to zase tolik času nemá, neboť je třeba počítat i s odvoláním a přezkoumáním jeho rozhodnutí odvolacím orgánem.)

Existuje ještě možnost, že některá ze lhůt uplynula, ale předmětné jednání posoudí soud jako protiprávní a ve věci pravomocně rozhodne. V takovém případě může o vyloučení rozhodnout ředitel i dodatečně, přestože lhůty již minuly. To rozhodně neznamená, že škola má na cokoliv čekat a své rozhodnutí odkládat až podle toho, jak jednání posoudí někdo jiný.

Alena byla hlavní iniciátorkou šikany vůči Petrovi. Šikana probíhala dlouhodobě, ale ve škole o ní nikdo nevěděl. V listopadu 2009 se ředitel školy dozvěděl, že k takovému jednání docházelo a jeho nejzávažnější část probíhala v září 2008. Objektivní lhůta pominula a ředitel nemůže za tento skutek udělit kázeňské opatření. Nicméně škola věc oznámí policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci a ta bude následně projednávána soudem. Ten rozhodne, že se Alena dopustila provinění ublížení na zdraví. Věc bude rozhodnuta na jaře 2010 a rozhodnutí bude pravomocné v květnu 2010. Přestože v době spáchání činu byla Alena žákyní 1. ročníku a dnes má před maturitou, ředitel v tomto případě může rozhodnout o jejím vyloučení ze školy.

Praxe obvykle přináší situace opačné. Výše uvedené jednání ve škole proběhne, škola se o něm dozví včas, potřebná dokazování a zjišťování skutečného stavu věci také proběhnou včas, nicméně z povahy věci vyplyne, že čin, kterého se žák dopustil, by mohl být i protiprávním jednáním z hlediska jiného zákona, a proto ředitel věc oznámí policejnímu orgánu. Následně je s případem nakládáno jako s „předaným“ a ředitel čeká, až co rozhodnou jiné orgány. Někdy to bývá v důsledku alibismu „počkáme, až co jiní“, tedy v důsledku neschopnosti vynést tvrdé rozhodnutí, jindy z neznalosti a strachu, že kdyby byl žák potrestán státem, nemohl by být přece ve stejné věci potrestán i školou. Žel tento výklad, tedy že jde o porušení zásady „ne dvakrát za stejnou věc“, často poskytuje ředitelům a ředitelkám odvolací orgán.

To je chybný přístup, protože tato zásada se vztahuje na trestní věci, nikoliv na rozhodování ředitelů škol podle školského zákona. Správný postup je ten, že ředitel rozhodne (například o podmíněném vyloučení nebo vyloučení), věc oznámí policejnímu orgánu (ve skutečnosti to proběhne v opačném pořadí) a jestliže bude o věci rozhodovat soud a rozhodne, že bylo spácháno provinění nebo trestný čin a vynese příslušné opatření nebo trest, pak to není porušení výše uvedené zásady, byť jde stále o stejnou věc. Škola se vyjádřila k porušení pravidel školních, a že bylo tak závažné, že šlo i porušení pravidel obecných, to už není její věc.

4) Do nabytí právní moci rozhodnutí o vyloučení ze školy je ten, vůči komu bylo opatření použito, stále žákem, žákyní, studentem, studentkou školy. Tím přestanou být den poté (§ 31 odst. 4 školského zákona). Vzhledem k tomu, že od vydání rozhodnutí do okamžiku, kdy nabude právní moci, může uplynout delší doba, je lepší do rozhodnutí vůbec neuvádět konkrétní datum, od kdy jsou žák, žákyně, student nebo studentka vyloučeni, protože to z podstaty samo vyplyne. Pouze v případě, že ředitel má v úmyslu nechat toho, vůči komu bylo opatření použito, dokončit daný ročník nebo klasifikační období a je zřejmé, že toto datum bude rozhodně datem pozdějším, než datum nabytí právní moci i v případě odvolání, do rozhodnutí ho uvede.

5) Vyloučit nebo podmíněně vyloučit lze ze školy pouze toho, kdo splnil povinnou školní docházku. Tedy i žáka nebo žákyni základní školy. Vůči tomu, kdo povinnou školní docházku plní, lze použít jen následně uvedená kázeňská opatření, která nemají právní důsledek v odnětí práva na vzdělávání, neboť pro něj existuje vzdělávací povinnost.

DALŠÍ KÁZEŇSKÁ OPATŘENÍ

Právní úprava:

* § 10 vyhlášky č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři, jak vyplývá ze změn provedených vyhláškou č. 374/2006 Sb.
* § 17 vyhlášky č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, jak vyplývá ze změn provedených vyhláškou č. 454/2006 Sb.

Dalšími formálními kázeňskými opatřeními, která rovněž představují sankci, ale nemají již žádný právní dopad, jsou napomenutí a důtky. Uděluje je ředitel nebo ředitelka školy, třídní učitelky a učitelé a učitelky a učitelé odborného výcviku. Procesní náležitosti určují příslušné vyhlášky, formální náležitosti má škola uvedeny ve školním řádu. Jakým způsobem budou opatření udělena zákon nestanoví, tedy je jedno, jestli budou udělena písemně nebo ústně. Důležité ale je, aby o kritériích jejich udělování byli včas dopředu informováni jak žáci, žákyně, studentky a studenti, tak i jejich zákonní zástupci. Současně je nutné výše uvedené včas informovat o udělení kázeňského opatření a důvodech, které k němu vedly. Ty musí být jasné, prokazatelné a doložitelné.

1) Pravidla pro ukládání napomenutí a důtek (ostatně i pochval a jiných ocenění) jsou součástí školního řádu. Formální podoba pravidel je různá. Optimální se jeví kombinace obecných zásad pro jejich udělování uvedených v samostatném oddíle školního řádu a uvedení příkladů, kdy se které opatření uděluje. Příklady mohou být uvedeny buď přímo u daného pravidla, anebo znovu jako součást samostatného oddílu.

Příklad:

Školní řád

Bod 16 Výchovná opatření

V případě, kdy žák nebo žákyně dosahují mimořádných pracovních výsledků, jsou dlouhodobě iniciativní při školní práci, anebo úspěšně reprezentují školu v meziškolních soutěžích, mohou jim být udělena následující ocenění:

V případě, kdy žák nebo žákyně úmyslně a závažně poruší školní řád a pravidla chování ve třídě a ve škole, anebo se soustavně dopouští drobných prohřešků, přestupků a schválností, mohou mu být udělena následující výchovná opatření:

Varianta a) v závorce za opatřením jsou příkladmo uvedeny důvody a zpřesňující podmínky.

Varianta b) v oddílu jsou jen uvedeny podmínky a druhy opatření a v oddílech týkajících se jednotlivých školních pravidel je za pravidlem uvedena sankce v případě porušení.

Osobně se mi jeví lepší varianta zcela samostatného oddílu, tedy varianta a), neboť je přehlednější a současně při užití kázeňských opatření majících právní dopad (podmínečné vyloučení a vyloučení ze školy) je srozumitelnější a poskytuje větší právní jistotu oběma stranám, nicméně používají se obě varianty, a to v podobách srozumitelných, jasných a účelných. Konečná podoba je věcí jednotlivých škol a také postupného vývoje a zlepšování vlastního školního řádu.

Důležité při udělování těchto opatření je stanovení jednotných vnitřních postupů a kritérii, aby bylo zaručeno, že všichni třídní učitelky a učitelé nebo učitelky a učitelé odborného výcviku používají stejná, srozumitelná a jasná kritéria a byl tím eliminován osobní náhled na věc. Zatímco použití neformálních odměn a trestů je zcela věcí jednotlivých učitelů a učitelek nebo ředitelů a ředitelek a důležité je pouze včas sdělit kritéria dětem, případně se na nich společně s nimi domluvit. Důtky a napomenutí jsou formálními tresty.

2) Školní řád by měl rovněž obsahovat procesní pravidla udělování uvedených opatření a způsoby, jakými bude o udělení opatření vyrozuměn ten nebo ta, vůči nimž byla použita a totéž v případě zákonných zástupců nezletilců. Zejména v případech zákonných zástupců je důležité, aby vyrozumění o udělení kázeňského opatření k nim vůbec dorazilo. Zápis do žákovské knížky dítěte nemusí být tím nejspolehlivějším způsobem, navíc nejde o vyrozumění přímé. Mezi školou a příjemcem informace je v tomto případě prostředník, tedy dítě a je na jeho vůli a uvážení, jestli žákovskou knížku doma ukáže anebo ne. Na jeho rozhodnutí nemusí mít vliv ani škola ani rodiče. To by nemělo být důvodem proto, aby k nim informace vůbec nedorazila, neboť by tím mohlo dojít k porušení jejich práva na informace o průběhu a výsledcích vzdělávání jejich dítěte (viz § 21 odst. 2 školského zákona). Argumentace, že mají povinnost číst žákovskou knížku nebo povinnost si to sami zjistit, je zcestná. Naopak, jedná se o jejich právo a konsekventně povinnost školy to udělat. Tedy je na škole, aby ve sporných případech prokázala, že se informaci snažila doručit způsobem přímým, ale nešlo to.

Příklad: Petrovi byla udělena důtka třídní učitelky. Tuto informaci mu třídní učitelka v souladu se školním řádem sdělila veřejně před celou třídou a současně o ní provedla zápis do jeho žákovské knížky. Ve škole je zvykem a ve školním řádu je to tak také uvedeno, že zákonní zástupci tuto informaci obdrží primárně stejným způsobem a to, že ji vzali na vědomí, stvrdí podpisem. To se nestalo, proto třídní učitelka informovala rodiče dopisem, vyzvala je k návštěvě školy, telefonovala s nimi, psala jim mail. To už je věcí dohody mezi rodiči a školou, které způsoby je možné používat a školu od školy to může být jiné.

Pravidla pro ukládání opatření by měla mít i svou procesní část proto, že forma udělení trestu má významný pedagogický účinek a dodá mu váhu. Napomenutí třídní učitelky bez komentáře zapsaného v žákovské knížce nebo důtka ředitele školy udělená mezi čtyřma očima od stolu mezi vyplňováním formulářů může snadno vyústit v to, že si z opatření někdo nic nedělá. Vzhledem k tomu, že formálnímu opatření nutně musí předcházet celá řada těch neformálních, tedy i rozhovorů mezi čtyřma očima. Formální opatření je užitečné udělovat veřejně a s patřičným komentářem. Jestliže škole nepřijde v konkrétním případě vhodný tento způsob, pak by neměla opatření vůbec udělovat.

3) Rozhodnutí o udělení důtky třídního učitele nebo učitele odborného výcviku sdělí příslušný učitel nebo učitelka neprodleně řediteli nebo ředitelce školy. Důtka ředitele školy je v případě žáků a žákyň plnících povinnou školní docházku projednávána pedagogickou radou. To neznamená, že o jejím udělení nebo neudělení pedagogická rada rozhoduje a ředitel nebo ředitelka se budou touto formulací zaštiťovat při odůvodnění. Pedagogická rada o ničem nerozhoduje, je to poradní orgán, doporučuje. Nicméně důtka ředitele školy je v případě žáků a žákyň plnících povinnou školní docházku nejpřísnějším výchovným opatřením, kterého lze použít, a proto by měly být zváženy a prodiskutovány všechny důvody pro i proti a zaručena objektivita ředitelova nebo ředitelčina rozhodnutí na základě co největšího množství informací a v souladu s kritérii stanovenými školním řádem. To lze těžko zajistit jinak, než setkáním učitelů a učitelek, které konkrétní dítě znají, denně se s ním setkávají a mohou předložit nejrůznější argumenty.

KÁZEŇSKÁ OPATŘENÍ A KLASIFIKACE

Často diskutovaným problémem je vzájemný vztah kázeňských opatření a hodnocení chování na vysvědčení. V mnoha školních řádech a v mnoha školách se objevuje zcela nesprávná souvislost mezi nimi, a to zejména v podobě směšování. Výchovná opatření napomenutí a důtky plynně přechází v dvojky a trojky z chování, jako kdyby ty byly dalším výchovným opatřením. Hodnocení není trestem, je to informace o tom, jak žák, žákyně, student nebo studentka naplnili kritéria dopředu známá a zveřejněná v pravidlech pro hodnocení, která jsou povinnou součástí školního řádu.

S chováním je třeba zacházet jako se samostatným předmětem. Není vyloučeno, aby byli žáci nebo žákyně, studenti nebo studentky za konkrétní jednání postiženi kázeňským opatřením a současně jim bylo totéž promítnuto do hodnocení chování. Současně není vyloučen opak. Je třeba posoudit vždy konkrétní jednání v kontextu školou dopředu jasně stanovených a deklarovaných kritérií. Kritéria pro hodnocení chování jsou obsažena v pravidlech pro hodnocení, kritéria pro udělování výchovných opatření v oddílu věnovaném odměnám a trestům. Mohou spolu souviset a také spolu souvisí, ale rozhodně na sebe plynule nenavazují.

Marie se v říjnu ostře pohádala s Kamilou a vyústěním této hádky byla rvačka. Kamila při ní byla vážně zraněná, a protože se jednalo o úmyslné a závažné ublížení na zdraví, bylo rozhodnuto o jejím podmíněném vyloučení ze školy. Současně se ale v průběhu celého klasifikačního období chovala standardně. Na vysvědčení měla proto jedničku z chování.

Božena celé klasifikační období soustavně porušovala dobré mravy, školní pravidla a školní řád. Byla jí udělena celá řada neformálních trestů a také i tresty formální v podobě důtky třídní učitelky a následně i důtky ředitele školy. Nešlo nikdy o nic tak závažného jako v případě Marie, ale o celou řadu úmyslných zlovolností, které naplňovaly kritéria pro udělení výše uvedených kázeňských opatření. Na vysvědčení byla z chování hodnocena dvojkou, přestože jí její nesprávné chování již bylo v průběhu klasifikačního období dvakrát formálně vyčteno.

Účinnost jakéhokoliv opatření záleží na mnoha faktorech a vždy je možné ji zvýšit nebo naopak oslabit. Jistě budou vždy existovat aberantní jedinci, na které žádné tresty neplatí, ale to je a bylo v případě dětí a mladých lidí spíše výjimečné než obvyklé. Čas na tom nic nezměnil. Pro zvýšení účinnosti vlastních opatření může a musí škola něco udělat sama. Diskuse o tom, jestli jsou děti takové nebo jiné a jejich rodiče zrovna tak, nejsou v praktické rovině ničím přínosné, protože se jedná o faktory, které škola těžko ovlivní. Je proto potřeba soustředit se na takové, které ovlivnit lze.

1) Trest musí bolet

Formální trest sám o sobě, jak již bylo řečeno, nic neznamená, protože obrazně řečeno, nijak nebolí. Jestliže žák v důsledku svého jednání nesmí například po časově omezenou dobu navštěvovat v době po vyučování nebo v polední přestávce školní počítačovou učebnu, nejede se třídou na výlet, je to pro něj jasný signál, že něco bylo v jeho jednání špatné a toto je hmatatelným výsledkem. Opatření bude funkční tam, kde dítě o konkrétní věc stojí a její odepření je pro něj citelné. Jestliže počítačovou učebnu nenavštěvuje nikdy, pak ho zákaz příliš neohromí. S formálním trestem je to stejné. Jestliže je žákyni uděleno napomenutí třídní učitelky a znamená to pouze to, že se něco někam zapíše, pak to na konkrétní žákyni nemusí příliš zapůsobit. Jestliže je opatření doprovázeno veřejnou výtkou před třídou a shrnuty její důvody a současně z tónu učitelky nebo učitele jasné, že se jedná o závažnou věc, opatření tím získá na váze.

2) Nadužívání

S formálními opatřeními je nutné zacházet opatrně a s rozvahou. Jestliže napomenutí třídního učitele lze obdržet za soubory banálních prohřešků nebo za třikrát zapomenutý sešit, pak je logické, že váha tohoto opatření je nízká. Jestliže bude uděleno jedno takové napomenutí v celé třídě za celý půlrok, budou se k němu žáci a žákyně vztahovat jako k závažnému. Jestliže bude během dvou měsíců uděleno pěti žákům ze třídy, stane se normou a původní smysl trestu, tedy korekce negativního projevu, zmizí.

3) Trest musí mít smysl a musí být spravedlivý

Jestliže je trest udělován automaticky za určité kvantitativní úkony a to bez ohledu na to, jestli na ně mělo nebo nemělo dítě vliv, rovněž ztrácí na váze a zejména u dětí chronicky školou řešených a kázeňsky trestaných může vést k tomu, že je trest buď nezajímá vůbec, anebo se stanou sběrateli trestů a tím zlepšují své postavení ve školní komunitě. Klasickým příkladem je nejrůznější čárkování, bodování a jiné kvantitativní sběry podkladů. Jestliže po 5 zapomenutích pravítka a sešitu následuje automaticky napomenutí třídního učitele, jsou logicky ve výhodě děti, kterým školní pomůcky připravují rodiče. Jestliže zapomene 5x pravítko Petra je úplně jiné, než když ho zapomene Marek. Každý z nich má jiné okolnosti a důvody. Než škola přistoupí k formálnímu trestu, měla by tyto důvody a okolnosti znát a rovnostářství užívané jenom proto, abychom pak nemuseli ostatním zdůvodňovat, proč jeden má za zdánlivě stejnou věc jeden trest a druhý jiný, s sebou nutně nese oslabení účinku trestu. Žákyně, která prostě doma pravítko nemá, nepociťuje trest jí udělený jako zasloužený, protože je trestána za něco, co nemohla příliš ovlivnit. Čím je mladší, tím spíš to platí.

Některé způsoby užívání výchovných opatření nebo dokonce pravidla pro hodnocení chování jsou hodně sporné a významně snižují obecnou účinnost kázeňských opatření. Nejobvyklejšími příklady jsou trestání žáků za to, že nemají domácí úkol a trestání žáků za to, že mají neomluvené hodiny.

DOMÁCÍ ÚKOLY

Smyslem domácího úkolu, tedy jeho cílem, je procvičování nějaké učební látky, upevňování znalostí a podobně. Jestli se bude žák nebo žákyně věnovat doma, v čase, na který nemá škola žádný vliv, právě tomuto zpevňování, anebo nebude, není vůbec věcí školy, neboť na tu skutečnost nemůže mít žádný vliv. Dítě doma dělá to, co považují za užitečné jeho rodiče. Některý rodič považuje za užitečné procvičování, jiný ne. Škola může rodičům vysvětlit k čemu je procvičování dobré, ale nemůže je nijak násilně přimět k tomu, aby tento názor sdíleli a do své výchovné praxe ho promítli. A protože učitel nebo učitelka nemohou ovlivnit domácí podmínky a okolnosti, za kterých dítě úkol dělá nebo nedělá, nemůže pak ani formálně hodnotit, jestli úkol dítě má nebo nemá. Tento úkon, tedy vypracování úkolu, totiž neprobíhal v době, kdy škola poskytuje vzdělávací služby a ani při činnostech s tím souvisejících. Smysl domácího úkolu by se měl projevit sám. Žáci a žákyně, kteří ho vypracovali, by měli následně při zkoušení mít jistou výhodu v tom, že už podobnou úlohu viděli. Domácí úkol je nástroj nikoliv cíl, a proto je třeba s ním tak zacházet. Přesto je nekonečné sčítání a odčítání nevypracovaných nebo zapomenutých úkolů každodenní praxí mnoha učitelů, zabírá jim mnoho času, který by mohli využít účelněji a degraduje sílu kázeňského opatření, které je v této souvislosti použito. Podle mého názoru navíc nesprávně. Z nevypracování domácího úkolu samo o sobě nic nevyplývá a vůbec to neznamená, že žáci, kteří úkol nemají, nutně pak nic neumí a naopak. U žáků a žákyň, kterým by domácí příprava pomohla v tom, aby zlepšili své školní výsledky, je prostě třeba hledat jiné cesty, než je užití formálního kázeňského opatření. To navíc k cíli, tedy nápravě stavu, zlepšení domácí přípravy a tím i studijních výsledků, bez výjimky nevede.

NEOMLUVENÉ HODINY

V případě nezletilých žáků a žákyň je dokládání důvodů nepřítomnosti povinností jejich zákonných zástupců, nikoliv žáků a žákyň samých. V mnoha případech mají děti neomluvené hodiny proto, že svou povinnost zanedbali jejich rodiče, nikoliv samy děti. Přesto je obvyklým školním pravidlem pro hodnocení i pro udělování výchovných opatření kvantifikovaná podoba neomluvených hodin promítnutá automaticky do klasifikace nebo výchovného opatření. Za například 10 neomluvených hodin následuje vždy dvojka z chování, za 5 neomluvených hodin důtka ředitele školy. Je to možné a je to i na místě, ale pouze v případě, že se jedná o úmyslné a zaviněné porušení zákona ze strany dítěte.

Milan má 15 neomluvených hodin, protože se mu nechtělo chodit do školy a raději se chodil procházet místo prvních hodin do obchodního centra. Rodiče mu takto zameškané hodiny odmítli omluvit, protože zastávají názor, že za chyby se musí platit. Petr má 15 neomluvených hodin, protože odpoledne je vždy tělocvik, on nerad cvičí a je mu trapně při poznámkách, které při jeho výkonech pronáší učitel a ostatní žáci. Proto tam raději ani nechodil a vždy se na něco vymluvil. Rodiče mu to ale odmítli omluvit s tím, aby si to vyřešil ve škole sám. Karel má 15 neomluvených hodin, protože byl nemocný, ale rodiče ho řádně neomluvili ve lhůtě stanovené zákonem a ani důvody této jeho nepřítomnosti řádně nedoložili. Ve všech případech se jedná o stejných 15 neomluvených hodin, ale okolnosti jsou pokaždé jiné a stejný trest nebude a nemůže mít stejný výsledek. O hodnocení chování ani nemluvě.

TĚLESNÉ TRESTY

Zákonnou oporu tento typ trestu nemá, mohlo by se tedy zdát zbytečné se o něm zmiňovat. Vzhledem k četnosti diskuzí na toto téma mezi odbornou veřejností a také proto, že se jedná o typ trestu učiteli a učitelkami v praxi používaný, je rozhodně užitečné zmínit jedno zásadní hledisko, které tělesný trest problematizuje.

Jakýkoliv používaný trest, který má emocionální náboj, by měl mít svůj protipól ve stejně emocionálně silné nebo jinak adekvátně rovné odměně. Jinak se může proměnit v důvod pro nepřátelství mezi tím, kdo trestá či odměňuje a tím, kdo je trestán či odměňován. Jestliže je nemyslitelné a pro pedagogickou i laickou veřejnost nepřijatelné, aby učitelky a učitelé děti hladili, líbali, chovali na klíně a jinak tělesně laskali, je stejně neadekvátní, aby používali protipól, tedy pohlavkování, tahání za vlasy, kopání, strkání. Jestliže v rodinném prostředí rodič dítě uhodí, má možnost to vyvážit jindy tím, že ho pochová. Pedagog tuto možnost nemá. Pedagog není žákovi rodičem, ale průvodcem určitou fází jeho života a násilí se pro tuto společnou cestu nehodí. Jestliže dítě nechce kráčet po cestě, kterou mu učitel nabízí, tak po ní prostě nepůjde a není nutné to měnit za použití násilí.

Takových příkladů nadbytečného užívání kázeňských opatření a tím způsobené jejich neúčinnosti nebo oslabení jejich účinnosti je celá řada. Jestliže si učitelky a učitelé v konkrétní škole stěžují, že formální výchovná opatření nemají patřičný účinek, je nejprve nutné podrobit jejich udělování precizní analýze, odstranit vnitřní nedostatky, posílit množství neformálních, tedy ryze školních trestů a zvýšit množství a druhy odměn. Teprve v okamžiku, kdy tato ozdravná opatření nezafungují, má smysl zákonná změna a zavádění nových a nových opatření, jako je vylučování žáků a žákyň ze školy i v případě povinné školní docházky nebo znovuobnovení tělesných trestů a podobných absurdit.

Katzová, P. Školský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2008, 800 s. ISBN 978-80-7357-421-3.