Zproštění se odpovědnosti školy za školní úrazy
Jak bylo vysvětleno výše, jedná se v případě odpovědnosti školy za škodu způsobenou žáku školním úrazem nebo nemocí z povolání o odpovědnost objektivní, kde žáku stačí pouze prokázat škodnou událost, vznik škody a její výši příčinnou souvislost mezi nimi. Z toho pak vyplývá, že škola odpovídá vždy, i když jí nelze prokázat nějaké zavinění. Proto je v ustanovení § 367 zákoníku práce (dále ZP) upraveno toto pravidlo v tom smyslu, že v určitých případech (zde výslovně vyjmenovaných) se zaměstnavatel (škola) může zprostit své odpovědnosti zcela nebo zčásti.
Ihned zde je však upozornit na zásadní věc, že v případě, kdy je v rámci šetření příčin úrazu žáka či studenta prokázáno jeho zavinění nebo nedodržení některých bezpečnostních předpisů školy, s kterými byl seznámen a škola se zprošťuje zčásti odpovědnosti, pak se zprošťuje pro případ uplatnění všech druhů náhrad. Zásadně platí, že když se například krátí bolestné, krátí se ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením i případná věcná škoda.
Zproštění se odpovědnosti zcela
V ustanovení § 367 odst. 1 ZP jsou vyjmenovány pouze dva případy, kdy se škola může zcela zprostit své odpovědnosti:
* V prvním případě se jedná o zaviněné porušení právních nebo ostatních předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, v případě školy by se tedy jednalo o zaviněné porušení předpisů a pokynů daných školou. Vzhledem k tomu, že žáci ve škole jsou ještě pod pedagogickým dohledem, není znám z praxe případ, kdy by se škola zprostila zcela své odpovědnosti za škodu při úrazu žáka jen proto, že žák porušil bezpečnostní předpisy.
* Ve druhém případě se jedná o to, že škoda vznikla následkem opilosti postiženého nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek. Tento důvod by se teoreticky mohl ve škole vyskytnout, nicméně k prokazování opilosti žáka v této souvislosti si připomeňme, že soudy stále vyžadují důkaz krevní zkouškou.
Nakonec obě podmínky úplného zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele lze úspěšně uplatnit pouze tehdy, prokáže-li se, že byly jedinou příčinou vzniklé škody. Jakmile by se zjistilo, že za další příčinu vzniklé škody lze považovat i jinou skutečnost, tedy například zanedbání povinného dohledu školy nad žáky, pak nebude přicházet v úvahu plné zproštění se školy, ale pouze částečné.
Případy úplného zproštění se odpovědnosti ze strany školy se proto zatím v praxi nevyskytly, jsou teoretickou možností.
Částečné zproštění odpovědnosti
V ustanovení § 367 odst. 1 ZP jsou vyjmenovány pouze tři případy, kdy zaměstnavatel (a tedy potažmo škola) se může zčásti zprostit své odpovědnosti:
* Nejprve zákon odkazuje na důvody uvedené v odstavci 1, tedy na porušení bezpečnostních předpisů a pokynů a na opilost, respektive zneužití návykových látek s tím, že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody. Stará právní úprava obsažená v zákoníku práce č. 65/1965 Sb. při částečném zproštění se odpovědnosti z důvodu porušení bezpečnostních předpisů v zákoně nezdůrazňovala, že se musí prokázat, že odpovědná osoba soustavně vykonávala kontrolu a vyžadovala dodržování bezpečnostních předpisů. Vzhledem k tomu, že dnes nový zákoník pouze odkazuje na důvody uvedené v odstavci 1, platí že i v případě porušení bezpečnostních předpisů a pokynů ze strany žáka škola musí prokázat, že soustavně kontrolovala jejich dodržování.
* Pro případ zproštění se z důvodu opilosti žáka nebo zneužití jiných návykových látek zase platí, že tento důvod byl jednou z příčin vzniklé škody. Další příčinou škody může být porušení školního řádu např. samotnou školou nebo i jiná okolnost, například neopatrnost nebo nedbalost jiného žáka.
* Třetím případem je situace, kdy si žák počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při vzdělávání, jednal lehkomyslně, přestože si musel být vzhledem ke svému věku a zkušenostem vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost. V tomto případě je třeba vzít do úvahy, zda došlo k jednání mladšího žáka, který je nezkušený, nebo k jednání žáka vyšší třídy.
Přitom je třeba zvážit rozsah, v kterém se může škola zbavit odpovědnosti. Pro posouzení části škody, kterou nese sám žák, je rozhodující míra zavinění poškozeného. Pokud se škola zprostí z tohoto důvodu zčásti své odpovědnosti, určí zde část škody, kterou nese žák podle míry jeho zavinění. V ustanovení § 367 odst. 3 ZP je však omezení, že škola v případě, kdy se žák vyvinil z důvodu jeho lehkomyslného jednání, nesmí být zproštěn odpovědnosti více jak ze dvou třetin. Pod tuto hranici ani při sebevětší lehkomyslnosti nelze jít a škola musí žáku uhradit minimálně jednu třetinu škody.
Další ustanovení zákoníku práce navíc stanoví, že škola se nemůže zprostit odpovědnosti, utrpěl-li žák školní úraz při odvracení škody hrozící škole nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, pokud žák tento stav úmyslně nevyvolal. Z této formulace vyplývá, že se vztahuje i na případy, kdy hrozila škoda škole, která žáku odpovídá za školní úraz.
K jednotlivým druhům náhrad
S ohledem na výše uvedené je třeba při odškodnění školních úrazů vycházet z druhů škod uvedených v ustanovení § 369 ZP. Jednotlivými druhy náhrady tedy jsou:
* ztráta na výdělku,
* bolestné a ztížení společenského uplatnění,
* účelně vynaložené náklady spojené s léčením,
* věcná škoda.
* ztráta na výdělku,
* bolestné a ztížení společenského uplatnění,
* účelně vynaložené náklady spojené s léčením,
* věcná škoda.
Pod pojmem ztráta na výdělku jsou v ZP zahrnuty dvě náhrady, a to náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle ustanovení § 360 ZP a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 361 ZP. Je však třeba úvodem zdůraznit, že tyto náhrady jsou na sobě nezávislé a nemohou se zásadně shodovat v čase, to znamená, v určitém období může vzniknout nárok buď na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle ustanovení § 360 ZP nebo na náhradu po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 361 ZP. Vzhledem k tomu, že žák nebo student v době výuky nemá příjem a nevzniká mu nárok ani na dávky nemocenského, nepřichází v úvahu v době výuky ani vznik nároku na tyto dvě náhrady. Nárok na některou z těchto náhrad může vzniknout pouze v případě, že následkem školního úrazu (například úrazu při praktickém výcviku žáka střední školy) je částečná nebo dokonce plná invalidita a že následky úrazu trvají i v době po skončení povinné školní docházky nebo po skončení střední či vysoké školy a kdy již postiženému žáku uchází příjem. V takových případech se po skončení povinné školní docházky nebo přípravy na povolání zjišťuje, do jaké míry školní úraz ovlivnil možnost pracovního uplatnění žáka nebo studenta v povolání odpovídajícím jeho kvalifikaci. V těchto případech pak může vzniknout právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Při stanovení její výše se vychází z pracovněprávních předpisů.
Podstata náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 371 ZP spočívá v tom, že se porovnává průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody s výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti (při převedení na jinou práci, změně pracovního úvazku nebo jiné změně v pracovního poměru v důsledku školního úrazu), při započtení invalidního, respektive částečně invalidního důchodu. Podle ustanovení § 371 odst. 1 ZP jsou možné tři varianty výpočtu:
* případ, kdy se od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá invalidní důchod, neboť poškozený již více nepracuje, rovnice výpočtu NŠ = PM - ID,
* případ, kdy se od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá částečný invalidní důchod spolu s výdělkem dosahovaným po úraze, neboť
poškozenému byl přiznán pouze částečný invalidní důchod, rovnice výpočtu NŠ = PM – (ČID + V),
* případ, kdy se poškozenému od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá výdělek dosahovaný po úraze, respektive po přiznání choroby z povolání, neboť dotyčnému nebyl přiznán ani plný ani částečný invalidní důchod, rovnice výpočtu NŠ = PM - V.
* případ, kdy se od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá invalidní důchod, neboť poškozený již více nepracuje, rovnice výpočtu NŠ = PM - ID,
* případ, kdy se od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá částečný invalidní důchod spolu s výdělkem dosahovaným po úraze, neboť
poškozenému byl přiznán pouze částečný invalidní důchod, rovnice výpočtu NŠ = PM – (ČID + V),
* případ, kdy se poškozenému od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá výdělek dosahovaný po úraze, respektive po přiznání choroby z povolání, neboť dotyčnému nebyl přiznán ani plný ani částečný invalidní důchod, rovnice výpočtu NŠ = PM - V.
S tím, že PM je průměrný výdělek, ID invalidní důchod, ČID částečný invalidní důchod a V výdělek poškozeného po skončení pracovní neschopnosti. Vzhledem k tomu, že žákům po skončení školy nelze zpravidla stanovit průměrný výdělek před vznikem škody, řeší se tyto případy v praxi většinou soudní cestou, kdy se musí stanovit pravděpodobný výdělek.
Pro školy je praktické, že odškodňují žákům bolestné. Odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění je upravené v ustanovení § 376 ZP jen rámcově jako jednorázová dávka. V celé šíři se však touto problematikou zabývá vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, která v souladu s ustanovením § 394 ZP bude platit do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění.
Při lehčích úrazech, které nenechají u žáka trvalé následky, přichází v úvahu nejčastěji jen poskytnutí náhrady za bolest. Naproti tomu při těžkých úrazech se zpravidla poskytuje náhrada za bolest i náhrada za ztížení společenského uplatnění. Obě náhrady se určují v průměrné výšce již proto, že žádným odškodněním nelze odstranit bolest, kterou žák nebo zaměstnanec vytrpěl, ani případné následky, které mu úrazem nastaly.
Výše tohoto odškodnění závisí od lékařského ohodnocení vyjádřeného určitým počtem bodů podle tabulek, které tvoří přílohu k výše uvedené vyhlášce. Jeden bod se nyní hodnotí částkou 120 Kč. Posudek s bodovým ohodnocením vydává zpravidla ošetřující lékař.
Jinak ve zvlášť výjimečných případech hodných zvláštního zřetele může odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění nad citované výměry zvýšit podle ustanovení § 388 ZP jen soud.
Další náhradou, která přichází v praxi škol do úvahy, je náhrada nákladů spojených s léčením. Tato náhrada přicházela dříve v úvahu dost zřídka, nyní ale je častější. Jde o náklady, které vzniknou poškozenému nad rámec bezplatného lékařského ošetření, poskytnutých léků a podobně. V praxi jde často například o zvýšené náklady na některé zdravotnické pomůcky nebo prostředky, které nejsou zcela hrazeny, například léky, ale i protetické pomůcky a podobně. Mezi tyto náklady se mohou zařadit i náklady, které vznikají příbuzným postiženého žáka např. návštěvou nemocného v nemocnici. Zásadně se však musí zúčtovávat takové náklady jako úhrada prokazatelně již vzniklých nákladů, nelze například do budoucna poskytovat příbuzným paušální částku na náklady spojené s dopravou na návštěvu postiženého v nemocnici. Ustanovení § 373 ZP zdůrazňuje, že účelně vynaložené náklady spojené s léčením přísluší tomu, kdo tyto náklady vynaložil.
Poslední náhradou, která může v souvislosti se školním úrazem vzniknout, je věcná škoda. Sám pojem „věcná škoda“ není v zákoníku práce blíže definován. V praxi ale často bývá spojován pouze s bezprostřední majetkovou újmou, jako například náhradou rozbitých brýlí, poškozeného či jinak znehodnoceného oděvu, a to není přesné. Pojem náhrada věcné škody je naopak velice široký a lze pod něj zahrnout každou škodu, která nastala poškozenému v přímé souvislosti se školním úrazem a není odškodnitelná některou z předchozích náhrad. U žáků to mohou být i náhrady spojené s tím, že rodiče se musí uvolňovat z práce, aby se žákem jeli na ošetření, nebo aby o něj po dobu nemoci pečovali.
Závěr
K vlastnímu odškodňování úrazů žáků a studentů školské předpisy nic bližšího nestanoví. Pouze čl. 24 Metodického pokynu MŠMT k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy č. j.: 37 014/2005-25 stanoví, že „školy odpovídají v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy žákům za škodu, která jim vznikla v důsledku úrazu. Způsob a rozsah náhrady škody projedná škola se zákonnými zástupci žáka nebo se zletilým žákem.“ V tomto článku je tedy položen důraz na otázku projednání odškodnění se zákonnými zástupci, tedy s rodiči. Zásadně totiž platí, že nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku a je nesporné, že otázka odškodnění úrazu je natolik závažnou otázkou, že ji nemůže řešit škola pouze se žákem, pokud se nejedná o žáka, který je plnoletý, tedy dosáhl 18. roku věku.
Zcela závěrem je asi dobré upozornit ještě na jednu věc, a to je otázka včasnosti vyřešení odškodnění úrazu žáka. I když žádný právní předpis nestanoví přesně lhůtu dokdy má být úraz s rodiči žáka projednán a dokdy má být žák odškodněn, je nesporné, že všechny průtahy navozují atmosféru nejistoty. Žák a jeho rodiče mají pak pocit, že škola nemá zájem na spravedlivém vyrovnání a zbytečně dochází ke konfliktům.