Po nástupu do funkce ředitelky základní a střední školy jsem se setkala s názorem, že ředitelna je místem, kam se mají žáci bát chodit, místem, kam se chodí tzv. „na kobereček“, kam jsou posílání žáci vyrušující v hodinách, místem, kde se řeší kázeňské přestupky, setkávají se výchovné komise, a pokud je žák vyzván dostavit se do ředitelny, tak zpravidla proto, že spáchal cosi nepěkného a i o své osobě se dozví cosi nepěkného. Areál školy byl rozdělen do několika budov a budova s ředitelnou byla opatřena na dveřích koulí, po překonání koule bylo nutné ťukat na další dveře, pak následovaly zavřené dveře paní asistentky - to už bylo skoro vyhráno a bylo nutné překonat pouze poslední zavřené dveře do ředitelny. Pokud se student chtěl stavit za ředitelem, tak musel počítat s jistou časovou náročností celého procesu, která byla většinou delší než přestávka, tudíž následoval pozdní příchod do hodiny, který mohl paradoxně vést k rychlejší cestě na kýžené místo - tedy „na kobereček“.
Otevřené dveře ředitelny
Vydáno:
Ředitelna je místem pro dialog
, řeší se tam příjemné i nepříjemné věci, setkává se tam výchovná komise, ale také se v ředitelně plánují společné aktivity, oslavuje se tam, jedná se tam a samozřejmě přijde občas i něco náročného. Jak moc ji studentům otevřeme a jak moc umožníme studentům zapojit se do dialogu a diskutovat s námi, záleží určitě také na tom, v jaké škole se nacházíme. Jinak budeme jednat s mladšími školními žáky, jinak budeme jednat s žáky v maturitním ročníku, jinak ve škole zřízené podle § 16 odst. 9 a jinak na gymnáziu. Nicméně brát ředitelnu jako prostor pro dialog je vhodným východ